Geografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Geografie (z řeckého γεός geos pozemský, zemský + γράφειν grafein psáti), česky též zeměpis, je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi (přesněji části Země, nazývané „krajinná sféra“), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Označení se poprvé objevuje v 3. stol. př. n. l. v díle Geografíka sepsaném Eratosthenem z Kyrény. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii.

Obsah

1 Geografické disciplíny
2 Historie geografie
- 2.1 Starověk
  - 2.1.1 Významní geografové starověku
  - 2.1.2 Chronologický přehled
- 2.2 Středověk
  - 2.2.1 Významní geografové středověku
  - 2.2.2 Chronologický přehled
3 Geografické pojmy
4 Související články

[editovat] Geografické disciplíny

Soustava geografických věd

Předmětem geografie (= zeměpisu) je krajinná sféra, popisovaná na několika úrovních. Podle těchto úrovní se dělí geografie na čtyři základní části:

1.) Fyzická geografie se věnuje fyzickogeografické sféře krajinné sféry, tj. litosféře, hydrosféře, atmosféře, pedosféře a biosféře. Někteří geografové vyčleňují samostatně i kryosféru, která jinak může být považována i za součást hydrosféry. Každé součásti fyzickogeografické sféry se věnuje hned několik vědních disciplín: - litosféře geomorfologie, petrologie, vulkanologie, seismologie, stratifikace, orografie, krasologie, speleologie, krystalografie, mineralogie a další - hydrosféře hydrogeografie, hydrologie, oceánografie a další - atmosféře klimatologie a další - pedosféře pedogeografie a další - biosféře biogeografie a další

2.) Socioekonomická geografie (= společenskohospodářský zeměpis) se věnuje člověku, jeho společnosti a jeho hospodářské činnosti, tj. socioekonomické sféře krajinné sféry. Hlavní vědní disciplíny: geografie obyvatelstva, geografie sídel, geografie průmyslu, geografie, zemědělství, kulturní a religiózní geografie, geografie dopravy, geografie cestovního ruchu, a také historická geografie, dějiny zeměpisu, politická geografie rurální geografie a další

3.) Regionální geografie (= oblastní zeměpis)se věnuje geografii regionů podle určitého kritéria, např. světadílů, jejich částí, států a zemí, administrativních jednotek atd.

4.) Kartografie studuje a zobrazuje prostorové rozmístění jednotlivých jevů krajinné sféry, tj. výrobou map. Věnuje je jí celá řada vědních disciplín, např. geodézie, topografická kartografie, tematická kartografie, matematická kartografie, kartometrie

Fyzická geografie — Geomorfologie, Oceánografie, Hydrologie, Pedologie, Petrologie, Vulkanologie, Seismologie, Stratifikace, Orografie, Klimatologie, Meteorologie, Karsologie,Speleologie, Krystalografie, Mineralogie
Sociální geografie — Geografie cestovního ruchu, Geografie dopravy, Geografie kultury, Geografie obyvatelstva a sídel, Geografie průmyslu, Geografie služeb, Geografie zemědělství, Behaviorální geografie, Ekonomická geografie, Historická geografie, Politická geografie
Regionální geografie
Kartografie — Geodézie, Topografická kartografie, Tematická kartografie, GIS, Dálkový průzkum Země

[editovat] Historie geografie

[editovat] Starověk

Geografie vznikla v hlubokém dávnověku v souvislosti s životně důležitými potřebami lidí - s lovem, rybolovem, kočovným chovem dobytka, primitivním zemědělstvím. K rozvíjení hospodářství bylo třeba znát místní podmínky - způsob života divokých zvířat, migrační cesty ryb, sezónní vývoj a produktivitu pastvin, úrodnost půd.

Geografie začala poznáváním okolní krajiny. Již lovci mamutů po sobě zanechali mapy - petroglyfy (řecky „petros“ - kámen; „glyfe“ - rytí, řezba) nejčastěji na skalách nad řekami.

Neolitický člověk vykonával i poměrně daleké pochody. Pomalu migroval po zemském povrchu, usazoval se na nových územích. S osídlováním regionů se specifickými životními podmínkami se formovaly etnické skupiny i rasové typy.

Starověké státy zahrnovaly - na svou dobu - obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů. Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů.

Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců (obyvatelé Kréty), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle - rozšiřování poznatků i zdrojů surovin - mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny - a potravin - obilí, datlí. Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy.

Už v antice - ve Starém Řecku a později v Římě - vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny.

Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou - z 6. stol. př. n. l. Jejím představitelům - Tháletovi (první filozof, matematik a astronom), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. patří množství objevů - v matematice, astronomii, geografii. V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy.

Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů - říkalo se jim gés periodos (objezdy země). Členily se na periply (periplous - obeplutí) - popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy - popis pevniny.

[editovat] Významní geografové starověku

[editovat] Chronologický přehled

25. st.př.n.l. - Vznik mapy údolí Eufratu na hliněné destičce
20. st.př.n.l. - Babylónský mýtus o stvoření světa a potopě
6. st.př.n.l. - Filozofové iónské školy se začínají zabývat geografickými problémy
6. st.př.n.l. - Logograf Hekataios z Milétu sestavuje první popis celého Řekům známého světa
5. st.př.n.l. - Hérodotovo dílo Histories apodexis představuje svět rozdělený na zemědíly: Evropu, Asii a Libyi.
5. st.př.n.l. - Hippokrates ve spisu Peri aeron, hydraton, topon poukazuje na souvislosti způsobu života a zdravotního stavu obyvatelstva s přírodním prostředím
4. st.př.n.l. - Aristotelova Meteorologika je shrnutím soudobých poznatků obecné fyzické geografie
3. st.př.n.l. - Erastothenes buduje základy samostatné vědy; píše Geografika hypomnemata
2. st.př.n.l. - Kratés staví v pergamském Múseiu první glóbus
1. st.př.n.l. - Strabónova sedmnáctisvazková Geografika je popisem soudobé ekumeny. Je jediným antickým geografickým dílem, jehož úplný text máme k dispozici.

[editovat] Středověk

Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie.

Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků (podle Kosmy), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. (Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog (severně od Kavkazu - jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog), různé fantastické země - i příšery.

Charakteristické jsou rozsáhlé texty (legendy) na velmi schematických kresbách.

Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil. Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané.

Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu.

Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty.