Řečtina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Řečtina (Ελληνική γλώσσα) | |||
|---|---|---|---|
| Rozšíření: | |||
|
Počet mluvčích: |
12,259 miliónů |
||
|
Klasifikace: |
|||
| Písmo: | Alfabeta | ||
| Postavení | |||
| Regulátor: | není stanoven | ||
| Úřední jazyk: | |||
| Kódy | |||
| ISO 639-1: | el | ||
| --- |
|
||
| SIL: | GRK | ||
| Wikipedie | |||
| el.wikipedia.org | |||
Řečtina (řecky: Ελληνική (γλώσσα) tj. řecký (jazyk)) je indoevropský jazyk používaný v Řecku a na Kypru.
Nejstarším jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris. Po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.
Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.
Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:
- Dórové → dórština (sborová lyrika)
- Attičané → attičtina (tragédie, fil., politologická próza)
- Iónové → ionština (epika, historiografická próza)
- Aiolové → aiolština
Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického, kdy na základě hlavně antického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.
Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.) ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky se začaly vyslovovat jednoslabičně. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (řada časů se u sloves vyjadřuje opisy, ve skloňování dochází k redukci pádů atd.).
Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním jazykem, který zcela vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes všechny vlivy okolního světa a přes všechny své vnitřní obměny zůstala podstata slovního fondu řečtiny až do současnosti nezměněna.
Od starořečtiny neexistovala jednotná forma, byla však sjednocena v tzv. Κοινή = přepsáno do latinky: (koiné) = „starší řečtina“ a na základě ní vznikla: Ελληνική (γλώσσα) = přepsáno do latinky: Helléniké (glóssa), tj. doslova v překladu z novořečtiny do češtiny: Řecký (jazyk) = to je název pro dnešní novořečtinu.
Ve světě byla záhy používána latina - lingua latina = tj. doslova jazyk latinský = latina.
Přídechy se v řečtině píší před samohláskou na začátku slova.
- ostrý – ˙ [h]- ˙Aνα; ˙α; ˙ρ; α˙υ; ε˙υ; ο˙υ
- jemný - ̉ [] - ̉Aθηναι; ̉αλφα; α̉υ; ε̉υ; ο̉υ
[editovat] Související články
| Indoevropská jazyková rodina |
|---|
| anatolské | indoíránské | řečtina | italické (románské) | keltské | germánské | arménština | tocharské | balto-slovanské (baltské | slovanské) | albánština | illyrské | venétština | liburnština | messapština | frygijština | paionština | thrákština | dákština | antická makedonština | ligurština |
