Sovětsko-japonská válka 1945

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sovětsko-japonská válka 1945
Konflikt: Část druhé světové války a sovětsko-japonských pohraničních konfliktů
Sovětská děla SU-76M ve městě Čchang-čchun
Trvání: 8. srpna – 2. září, 1945 Místo: Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sachalin a Kurily a Korea Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Sovětské vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Sovětský svaz Mongolsko	Japonsko Mandžukuo Mengkukuo
Velitelé
Alexandr Vasilevskij	Otozó Jamada
Síla
SSSR 1 577 225 vojáků 26 137 děl, 1 852 podpůrných děl 3 704 tanků 5 368 letadel Mongolsko 16 000 vojáků	Japonsko 1 040 000 vojáků 6 700 děl, 1 000 tanků 1 800 letadel 1 215 vozidel
Ztráty
(Sovětský odhad) 8 219 mrtvých 22 264 zraněných (Japonský odhad) nad 20 000 mrtvých nad 50 000 zraněných	(Sovětský odhad) 83 737 mrtvých 594 000 zajatců (Japonský odhad) 21 000 mrtvých ? zajatců
{{{poznámky}}}

Sovětsko-japonská válka (také operace Srpnová bouře nebo bitva o Mandžusko) byla vojenským konfliktem, který začal 8. srpna 1945 vyhlášením války SSSR Japonsku a skončil bezpodmínečnou kapitulací Japonska dne 2. září 1945.

Obsah 1 Situace před válkou 2 Průběh války 3 Výsledky války 4 Literatura 5 Externí odkazy

[editovat] Situace před válkou

Japonsko mělo po pohraničních konfliktech se Sovětským svazem v letech 1938 a 1939, ve kterých bylo poraženo, zájem na stabilizaci situace na hranicích jím okupovaného Mandžuska s Mongolskem a se SSSR. Proto v dubnu roku 1940 byla uzavřena mezi Japonskem a Sovětským svazem dohoda o neútočení, která byla oběma stranami dodržována. Roku 1944, kdy vojska Sovětského svazu postupoval dále do střední Evropy, se začala vytvářet jiná situace. Stalin měl zájem na tom, aby Sovětský svaz mohl v této válce získat území na Dálném východě, které ztratil v Rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Své zájmy však měly i USA, které se snažily o to, aby jim v boji proti Japoncům pomohl Sovětský svaz. Výroba atomové bomby byla v nedohlednu, nikdo neznal její očekávané účinky, ani to, zda by její použití donutilo Japonce ke kapitulaci. Spojeným státům hrozilo, že budou muset dobývat vlastní Japonské ostrovy běžnou vojenskou silou, přičemž hrozily velké ztráty.

Na Jaltské konferenci v únoru 1945 se Stalin zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vypoví Japonsku válku. Dne 5. dubna 1945 Sovětský svaz vypověděl Japonsku dohodu o neútočení, dne 26. července 1945 bylo uveřejněno Postupimské prohlášení, ve kterém spojenci požadovali bezpodmínečnou kapitulaci Japonska, což Japonsko odmítlo. Již od května proudily z Německa a z osvobozené střední Evropy jednotky Rudé armády směrem na Dálný východ. Jednotky byly reorganizovány a vznikly tak tři fronty: Zabajkalský front v čele s maršálem Malinovským o síle 650 tisíc vojáků, 1. dálnovýchodní front pod vedením maršála K. A. Měreckova o síle 590 tisíc osob a 2. dálnovýchodní front v čele s generálem M. A. Purkajevem o síle 335 tisíc vojáků. Součástí útočných jednotek byly i jednotky Mongolské armády a sovětská Amurská flotila. Další silou k boji s Japonci bylo Tichomořské loďstvo SSSR o síle zhruba 165 tis. mužů. V Mandžusku a v Koreji se nacházela japonská Kwantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady, která čítala přes jeden milion mužů. Ta se mohla částečně spoléhat na opevněné prostory a obranné linie, které však nepokrývaly celou oblast hranice.

[editovat] Průběh války

Dne 8. srpna 1945 vypověděl Sovětský svaz v souladu se slibem, který dal spojencům, ke dni 9. srpna 1945 Japonsku válku. Útočná operace nazvaná Srpnová bouře byla zahájena skutečně 9. srpna 1945, přičemž mohutné sovětské údery prolomily na mnoha místech japonskou obranu. Rudá armáda těžila jednak ze své početní převahy, jednak i z převahy technické. Do bojů byly nasazeny ostřílené jednotky, které prošly boji Velké vlastenecké války a měly bojové zkušenosti. Rychlost sovětského postupu byla i taktika bleskové války byla ohromující - sovětské tankové oddíly postupovaly až 150 km denně. Kde měli Japonci silnou obranu, provedla Rudá armáda obkličovací manévry a její útočné jednotky postupovaly dále. Tichomořské loďstvo provádělo výsadky na Sachalinu a na Kurilských ostrovech, které postupně obsadilo. Japonští vojáci se pokoušeli situaci stabilizovat, ale jejich odpor byl překonán. Dne 15. srpna se ocitly hlavní sily Kwantungské armády v obklíčení, ale kladly stále odpor. To už věděly, že císař Hirohito vyhlásil kapitulaci, kterou ovšem vedení japonské armády zpočátku ignorovalo.

Kwantungská armáda kapitulovala až 20. srpna, přičemž došlo i ke kapitulaci všech dalších jednotek, které byly obklíčeny v sovětském týlu. Rudá armáda pokračovala v obsazení Mandžuska, její jednotky pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily až po 38. rovnoběžku. Na Sachalinu pokračovaly boje až do 25. srpna, kdy se japonská posádka vzdala. Poslední kurilský ostrov byl obsazen až 1. září 1945, den před podpisem bezpodmínečné kapitulace Japonska.

[editovat] Výsledky války

Sovětsko-japonská válka skončila pro Sovětský svaz úspěchem. Ten za poměrně malých ztrát ovládl veškerá uzemí, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku. Svůj význam měla i pro bojující americká vojska, protože vázala Kwantungskou armádu, která (nebo její část) by mohla znamenat eventuální hrozbu v případě obsazování vlastních Japonských ostrovů. Jestliže byl za éry komunismu význam sovětského útoku na japonskou armádu přeceňován, dnes tomu bývá často naopak. K úplnému zhroucení Japonska přispěly (sice rozdílným podílem, ale přece) jak atomové bomby, které byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki, tak útoky a následné úplné rozbití miliónové Kwantungské armády sovětskými vojsky.

[editovat] Literatura

• SKŘIVAN, Aleš. Japonská válka 1931-1945. 1. vyd. Praha : Libri, 1997. ISBN 80-85983-28-1.
• GLANTZ, David M. Srpnová bouře. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 2006. ISBN 80-206-0834-6.

[editovat] Externí odkazy

• (cs) Sovětská armáda na Dálném východě 1945