Korea
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Korea, korejsky na severu Čoson (조선), na jihu Hanguk (한국), je historické území, obývané téměř výhradně etnickými Korejci, ve východní Asii na Korejském poloostrově a přilehlé pevnině, na severu ohraničené řekami Amnok (čínsky Ja-lu) a Tuman (Tchu-men). Dříve politicky jednotné území se po osvobození z japonské okupace v roce 1945 rozdělil na dva – komunistický na severu a kapitalistický na jihu – s hranicí na úrovni 38. rovnoběžky. Po korejské válce v letech 1950 až 1953 byla hranice mezi oběma státy poněkud upravena. Příměří, které od 27. července 1953 mezi oběma korejskými státy – Korejskou lidově demokratickou republikou s hlavním městem Pchjongjangem a Korejskou republikou s hlavním městem Soulem – panuje, dodnes nebylo nahrazeno mírovou smlouvou a středem Korejského poloostrova se táhne demilitarizované pásmo s nejpřísněji střeženou hranicí na světě. Jestliže zhruba do 70. let 20. století byla hospodářská vyspělost obou částí Koreje srovnatelná, Jižní Korea v 80. a 90. letech prodělala rozmach (a demokratizaci), který ji vynesl mezi nejrozvinutější země světa, zatímco centrálně řízené hospodářství Severní Koreje se přes hlásanou politiku soběstačnosti potýká s vážnými problémy a země je závislá na masivních dodávkách potravin ze zahraničí. Navzdory proklamovanému odhodlání obou států k opětovnému sjednocení jsou výsledky občasných jednání zatím nevalné. Došlo ke vzájemným návštěvám malého počtu lidí z válkou rozdělených rodin, bylo dohodnuto zprovoznění silnice a železnice přes mezikorejskou hranici a výpravy obou zemí nastupují od roku 1991 na sportovních akcích pod společnou celokorejskou vlajkou.
Obsah |
[editovat] Historie
[editovat] Vznik státu a středověk
Legenda podle legendy vznikla korea tím, že za Velkým Dangunem přišel tygr a medvědice. Chtěli by se stát lidmi. Dangun jim to dovolil, ale pouze pod podmínkou, že zůstanou 10 dnů o chlebu a soli. Tygr to nevydržel, ale medvědice jo. A tak z ní udělal Dangun ženu, krásnou ženu, která čekala dítě.
Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 př. n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 př. n. l. . Korejští králové od Tanguna (na rozdíl od Japonců, kteří věří, že jejich císař je potomkem bohů) nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená. Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti (v několika týdnech prý uměl chodit) a skutečnosti (na jeho šedesáté narozeniny napadlo na Pektusanu 60 cm sněhu) se jej však přesto snaží připodobňovat k Tangunovi.
Toto jsou ale jen mýty. Historicky doložený je Čoson až přibližně ve 4. století př. n. l. Toto slovo v překladu znamená „Země jitřní svěžesti“. Slovo Čoson je dodnes jedním z těch, kterým sami Korejci označují svou zemi a můžeme ho najít i v oficiálním názvu KLDR – Čoson mindžudžui inmin konghwagug.
Ve středověku vznikla tzv. Tři království – Samguk (Kogurjo, Päkče, Silla). Kogurjo, založené roku 37 př. n. l., rozprostírající se v severní části poloostrova, z nich bylo nejsilnější. V Kogurju vládla vojenská aristokracie, která se podílela na sepsání jednoduchých, ale přesných zákonů. Roku 427 našeho letopočtu bylo přemístěno hlavní město do nížiny kolem dnešního Pchjongjangu. Po anexi říší Silla v jižní části poloostrova, bylo vytvořeno na severu království Parhä, pokračovatel Kogurja. V období úpadku Silly se vzbouřili rolníci a založili státy Pozdní Päkče a Kogurjo, které společně vytvořily jeden silný celek, Korjo. Od slova Korjo pochází dnešní označení země ve většině jazyků (včetně angličtiny a češtiny), Korea. V Korju byl daný systém rodově dědičných postavení, který v postatě přetrvává, jen přizpůsobený dnešní společnosti. Musela být vybudována silná armáda, která odrážela útoky ze severů (zvláště Kitany a Mongoly). Roku 1392 založil Ri Song-gje (později nazývaný Tchädžo) novou dynastii Ri, která vládla v podstatě až do roku 1910. 19. století se v Koreji odehrávalo ve znamení snahy okolních států zmocnit se, do té doby značně izolovaného, Korejského poloostrova.
[editovat] Novověk
 |
Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.
|
Od roku 1830 se Spojené státy americké (USA) pokoušely vytvořit z Koreje svou kolonii a jejím prostřednictvím kontrolovat dění v Asii. V srpnu roku 1866 připluli na obrněné lodi Generál Sherman po řece Tädonggang k Pchjongjangu. Vojáci vyvraždili okolní vesnice a přivlastnili si území. Požadovali výkupné v podobě rýže a zlata a nechtěli odplout dokud jim nebude vyhověno. Korejský lid se však nenechal zastrašit a pod vedením Kim Ung-ua (pradědečka vůdce Kim Ir-sena) loď zapálili. Útočníci byli poraženi.
Poté museli Korejci ještě několikrát bojovat proti agresorům: V říjnu 1866 bylo sedm francouzských válečných lodí poraženo na ostrově Kanghwado (ostrov poblíž města Soul). Roku 1868 americká loď Shenandoah vplula do ústí Tädonggangu a její posádka vraždila a loupila. Lidé zformovali jednotku dobrovolníků na obranu své země a Američany porazili. A v roce 1871 byla odražena opět na ostrově Kanghwado vojenská intervence USA.
Poté, co se v roce 1884 rolnická armáda tonghak vzbouřila proti feudální vládě, korejská vláda požádala o pomoc čínskou dynastii Čching. Když se Japonci dozvěděli o přítomnosti čínských vojsk v Koreji, rozhodli se tam vyslat osm tisíc vojáků, pod záminkou ochrany japonských občanů žijících v Koreji. Když bylo povstání potlačeno, Čína Japonsku navrhla, aby obě vojska Koreu opustila. Japonsko to odmítlo a navrhlo Číně, že by mohli společně reformovat korejskou vnitřní správu a tak dosáhnout míru ve východní Asii. Čína toto ale považovala za zasahování do vnitřních záležitostí jiného státu. V červenci 1894 napadla japonská armáda čínské loďstvo a tak vypukla japonsko-čínská válka (23. 7. 1894 – 17. 4. 1895). Japonci měli po celou dobu převahu díky modernějšímu vybavení a lepší disciplíně. Nedalo se očekávat nic jiného než porážka Číny.
V říjnu roku 1897 vyhlásil král Kodžong založení nezávislého korejského císařství (Tähan čeguk) a sám se tak povýšil na císaře.
[editovat] První polovina 20. století
V roce 1902 uzavřelo Japonsko alianci s Velkou Británií, podle které Japonsko uznalo anglické zájmy v Číně a na oplátku Velká Británie uznala zájmy Japonska v Koreji. Byla to první ze tří smluv, které postupně Japonsko uzavíralo se světovými mocnostmi a připravovalo si tak půdu pro případné ovládnutí Korejského poloostrova.
Japonsko pozorně sledovalo také vzestup vlivu Ruska ve východní Asii a nemohlo mu uniknout pozvolné rozšiřování ruského carství. Japonští vůdci, zatím nepřipraveni čelit Rusům vojensky, se soustředili na své ekonomické zájmy v Koreji a přitom hledali příležitost pro budoucí útok. Vztah mezi Ruskem a Japonskem se postupně vyhrocoval, jelikož Rusko porušilo dohodu o neútočení a spolupráci. Před vypuknutím rusko-japonské války Korea vyhlásila neutralitu. Po tomto prohlášení byla do Koreje vyslána delegace, která měla za úkol přimět Koreu k podepsání významného dokumentu. V tomto dokumentu sice bylo obsaženo, že Japonsko respektuje nezávislost Koreje, ale zároveň požadoval stálý japonský dohled nad správou v Koreji. Rusko-japonská válka (1904 – 1905) proběhla opět ve znamení japonského vítězství. Zprostředkovatelem při podpisu mírové smlouvy mezi oběma zeměmi byl sám prezident USA Theodore Roosevelt. Tato tzv. Portsmouthská smlouva, podepsaná roku 1905, mimo jiné obsahovala i článek o tom, že vláda ruského carství bere na vědomí hlavní japonské politické, vojenské a ekonomické zájmy v Koreji. Podepsání Taft-Kacurova memoranda v tomtéž roce s USA zajistilo Japonsku souhlas i tohoto imperialistického státu s neomezeným ovládnutím Koreje (výměnou za uznání amerických zájmů na Filipínských ostrovech).
Poté byla podepsána Japonsko-korejská protektorátní smlouva, se kterou korejský lid samozřejmě nesouhlasil. Japonské říši již nic nebránilo v okupaci Koreje. Během několika následujících let japonský vliv v Koreji dále sílil. Další významná místa ve správě Koreje byla obsazena Japonci. Poté, co korejský premiér podepsal 22.srpna 1910 anekční smlouvu, byl císař Sundžong donucen vzdát se svého trůnu a podstoupit tak zem Japonské říši.
Po oficiálním připojení Korejského poloostrova udělala Japonská říše z korejského lidu nejpodřadnější součást japonské společnosti. V důsledku nadřazené vlády byli nevinní obyvatelé utlačováni a zabíjeni, ženy byly znásilňovány, města byla ničena a rabována.
V celém státě byla zavedena moderní síť komunikací a dopravy v evropském stylu. Ta usnadnila japonské obchodní styky, sloužila japonskému obchodu a byla jedním z nástrojů pevné kontroly kolonie. Na korejský lid měla jen malý (jestli vůbec nějaký) vliv.
Japonci odstranili starou hierarchii z doby Čoson a „vylepšili“ korejský daňový systém, aby vyhnali farmáře z najaté půdy a mohl vyvážet rýžové produkty do Japonska (což způsobilo hlad a přineslo to sérii kárných opatření včetně zabíjení těch, co odmítali platit daně, nucené otroctví při stavbě silnic, v dolech a továrnách, a to nejdříve v Koreji a později i v dalších japonských okupovaných územích).
Poté co zemřel bývalý korejský císař Kodžong (s podezřením, že ho někdo otrávil), uskutečnila se celostátní proti-japonská manifestace. Stalo se tak 1. března 1919. Byla inspirována projevem amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který v něm hlásal podporu práva na sebeurčení národů a vyzýval k ukončení evropské koloniální nadvlády. O korejské nezávislosti se však nezmínil, protože se pro-japonská frakce v USA snažila o obchodní vpád do Číny skrz Korejský poloostrov. Deklarace nezávislosti byla přečtena v Soulu a odhadem dva miliony lidí (japonské záznamy však uvádějí méně než půl milionu) se zúčastnilo pokojné demonstrace za získání samostatnosti. Protesty byly však japonskou vládou tvrdě potlačeny. Asi 7000 lidí bylo zatčeno, 550 zabito a 1400 zraněno. Mnoho korejských křesťanů bylo ukřižováno nebo zaživa upáleno v kostelech.
Pokračující proti-japonské protesty, jako celostátní povstání studentů v listopadu 1929, vedly k zesílení vojenské vlády v roce 1931. Po propuknutí čínsko-japonské války v roce 1937 a 2. světové války se Japonci pokusili zničit korejský národ. Povinným se stalo uctívání šintoistických svatyň. Školní osnovy se radikálně změnily a zrušilo se vyučování v korejštině. Samotná korejská kultura se stala ilegální. V novinách bylo zakázáno publikovat v korejštině, bylo zakázáno studovat korejskou historii na univerzitě, korejské texty byly ničeny, páleny nebo postaveny mimo zákon. Někteří Korejci utekli do Mandžuska nebo východního Ruska. Korejci v Mandžusku vytvořili skupiny hnutí odporu známé jako Armády nezávislosti, které cestovaly přes korejsko-čínskou hranici a vedly partyzánskou válku proti japonským silám.
[editovat] Druhá světová válka
Po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo jasné, že válka v Tichomoří je u konce. Japonsko se vzdalo spojeneckým vojskům 15. srpna 1945 po 35 letech nadvlády nad Koreou. Rudá armáda již nastoupila svou cestu za osvobození Mandžuska a ke Koreji. Nic by nezabránilo sovětské okupaci celého poloostrova, protože americké jednotky se nedokázaly přesunout dostatečně rychle. Plukovník Dean Rusk proto navrhnul rozdělení Koreje podél 38. rovnoběžky, aby určil sféry vlivu a zbývalo jim jen doufat, že SSSR na toto přistoupí. Tak se také stalo a Američané vstoupili do Koreje teprve 8. září.
[editovat] Druhá polovina 20. století
Ale ani v té době SSSR ani USA ještě nepředpokládaly vznik dvou oddělených států, shodly se jen na tom, že by se Korea měla „v patřičnou dobu“ stát svobodnou. Na podzim téhož roku se do své vlasti vrátil Kim Ir-sen a na jihu představily USA veřejnosti Ri Sung-mana. V únoru 1946 se Kim Ir-sen stal předsedou Prozatímního lidového výboru. V září následujícího roku USA předaly korejskou otázku na půdu OSN a byla vytvořena Prozatímní Komise OSN pro Koreu, která měla dohlížet na průběh nezávislých a svobodných voleb. Pchjongjang ale zpochybnil důvěryhodnost takovéto organizace pro zajištění voleb a proto odmítl jejich konání na severu. Na jihu volby proběhly v květnu 1948 a 15. srpna bylo vyhlášena Korejská republika (KR) v čele s prezidentem Li Syn-manem. V reakci na dění na jihu země se 25. srpna konaly volby na severu a 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s premiérem Kim Ir-senem. Dodnes KLDR neuznává existenci svého jižního souseda a považuje se za jediný legitimní stát rozprostírající se na celém Korejském poloostrově, v Korejské republice je situace obdobná.
