Italské tažení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Italské tažení

Konflikt:

Trvání:	červenec - 1943 – květen 1945
Místo:	Itálie
Casus belli:	{{{příčina}}}
Výsledek:	Vítězství spojenců
Změny území:	{{{Území}}}

Strany

Spojené království

Britská Indie

USA

Polsko

Brazílie

Nový Zéland

Kanada

Jižní Afrika

Itálie (po 8. září)
Italští partyzáni

Třetí říše

Itálie (do 8. září 1943)

RSI

Velitelé

Dwight D. Eisenhower (do ledna 1944)

Henry Maitland Wilson (leden až prosinec 1944)

Harold Alexander
(od prosince 1944)

Albert Kesselring

Heinrich von Vietinghoff (říjen 44 až leden 45 a od března 45)

Síla

Ztráty

USA: 114 000 jednotek
Britský Commonwealth: 198 000 jednotek
Celkem: 92 000 padlých a pohřešovaných, 220 000 zraněných a zajatců

47 873 padlých
97 154 pohřešovaných a zajataců
163 600 zraněno

{{{poznámky}}}

Italské tažení představuje hlavní část poslední fáze druhé světové války ve Středomoří, během které byla Osa systematicky vytlačována z oblasti, aniž by měla sebemenší šanci na zvrat. Zahrnuje tažení jednotek Spojenců napříč Sicílií a Apeninským poloostrovem.

Italské tažení zahájila Invaze na Sicílii (Operace Husky), která začala v noci z 9. na 10. července 1943, a po vládnutí tohoto ostrova spojenci pokračovalo vyloděním přímo na Apeninském poloostrově v září téhož roku (první britské a kanadské jednotky se vylodily 3. září, hlavní fáze operace byla zahájena 9. září). Počáteční drtivé úspěchy Spojenců byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení a hodlali od Německa zběhnout, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek Osy ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunis, odkud už je nedokázal dostat, takže v prvních fází bojů, zejména na Sicílii, neměla Osa dost jednotek na jakýkoliv smysluplný boj.

Spojenci zpočátku relativně rychle postupovali, ale postupem času, zejména po kapitulaci Itálie a rychlém obsazení severní a střední části Apeninského poloostrova německými jednotkami, se podoba bojů silně změnila. Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie k zdržovacím a ústupovým bojům. Tento postup byl potenciálně velice riskantní, pokud by se Spojenci rozhodli provést větší vylodění hluboko v jejich týlu a frontové jednotky prostě odříznout (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ovšem Spojenci se o to vážně pokusili jen jednou (viz vylodění u Anzia) a celou operaci zbabrali natolik, že se už o nic podobného znovu nepokusili.

Boje v Itálii tak trvaly až do konce války, v době jejího ukončení se trosky Kesselringových jednotek nacházely v Pádské nížině.