Pokračovací válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pokračovací válka
Konflikt:
Finská samohybná děla StuG III
Trvání: 25. června 1941 - 19. září 1944 Místo: Finsko, Karélie, Murmansk Casus belli: Výsledek: moskevské příměří Změny území:
Strany
Finsko Třetí říše Itálie (loďstvo)	SSSR Spojené království (nálet na Petsamo)
Velitelé
C. G. E. Mannerheim	Kirill Mereckov Leonid Govorov
Síla
530 000 Finů[1] 220 000 Němců	900 000–1 500 000 vojáků
Ztráty
58 715 padlých nebo pohřešovaných 158 000 zraněných 1 500 civilistů	200 000 padlých nebo pohřešovaných 385 000 zraněných 190 000 hospitalizováno pro nemoc (???) 64 000 zajatců
{{{poznámky}}}

Pokračovací válka (finsky Jatkosota) byl v rámci Druhé světové války probíhající vojenský konflikt mezi Finskem a Sovětským svazem v letech 1941-1944, navazující na Zimní válku (odtud označení). Finsko bylo během Pokračovací války zčásti podporováno Německem, které využilo finské fronty ve svých operacích proti Sovětskému svazu. Po uzavření příměří mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1944, s nímž Německo nesouhlasilo, pak na Pokračovací válku navázala Laponská válka mezi Finskem a Německem. Oficiální ukončení válečného stavu mezi Finskem a Sovětským svazem představoval Pařížský mír (1947).

Obsah 1 Příčiny války a náhledy na ni 2 Průběh války 2.1 Ofensiva Osy (1941) 2.2 Klidná fáze (1942-1944) 2.3 Ofenzíva Rudé armády (1944) 3 Příměří a důsledky 4 Bitvy a operace Pokračovací války 5 Reference

[editovat] Příčiny války a náhledy na ni

Válku zahájil útok Německa na Sovětský svaz vedený z území Finska. Válečné akce Wehrmachtu v Laponsku usnadnil souhlas finské vlády (ta oficiálně zastávala stanovisko, že se jedná o protiváhu vůči ruskému námořnictvu v přístavu Hanko, jež tam pobývalo na základě podmínek ze strany SSSR Finsku vnucené mírové smlouvy z roku 1940. Snahou bylo uchovat si image neutrálního státu, faktem ale zůstává logistická podpora útoku ze strany Finska). Jakkoliv si Finové byli vědomi, že vpuštění německých sil do Laponska je napomáhání agresi, chtěli před světem vystupovat v roli napadeného poté, kdy SSSR vojensky zareaguje (i) proti Finsku. Cíli Finska při napomáhání německé agresi bylo jednak znovuzískání území podstoupených SSSR po Zimní válce a zajistit na dohlednou dobu svoji bezpečnost před stále agresívnější politikou SSSR, který se hrubě vměšoval do vnitřní i zahraniční politiky Finska, porušoval mírové podmínky domluvené po Zimní válce a vznášel stále nové požadavky vůči Finsku ^[1]. Navíc postup SSSR při vyvolání a gradaci Petsamské krize už minimálně hraničil s válečným aktem. Finové nazvali tuto válku „Pokračovací“ proto, že ji považovali za pouhý logický důsledek a pokračování Zimní války.

Z pohledu vedení tehdejšího SSSR se jednalo o akt agrese ze strany Finska.

Boj po boku nacistického Německa vedl 6. prosince 1941 k tomu, že Finsku vyhlásila válku Velká Británie (jakožto spojenec SSSR) a posléze i některé další státy. Britsko-finský válečný stav se prakticky omezil na jediný britský nálet na Petsamo.

Sami Spojenci nebyli v otázce Finska jednotní, například Američané si zřejmě byli mnohem lépe než Britové vědomi obtížné situace Finska a měli na rozdíl od nich jen málo starostí o to, jaké stanovisko v dané věci zastává SSSR. USA Finsku válku ani po pozdějším uzavření spojenectví se SSSR nevyhlásily, dokonce mu v roce 1941 zaslaly oficiální gratulaci k znovudobytí území ztracených v Zimní válce^[2]. K ochlazení styků mezi oběma zeměmi a odvolání amerického velvyslance došlo až v roce 1944, těsně před koncem Pokračovací války.

[editovat] Průběh války

[editovat] Ofensiva Osy (1941)

Koordinace plánů Německa a Finska proti SSSR probíhala již od jara 1941, 7. června započal příchod německých vojsk do oblasti Petsama a 9. byly vydány první rozkazy k mobilisaci finských vojsk. Válka byla zahájena 22. června nálety německého letectva, využívající k dotankování finská letiště (Utti) na sovětské území a minovacími operacemi německé Kriegsmarine proti sovětským vodám, vedenými loděmi z oblasti Ålandských ostrovů a položením min v sovětských pobřežních vodách v oblasti Estonské SSR finskými ponorkami. 25. června 1941 odpověděl Sovětský Svaz leteckým bombardováním finských měst a dělostřeleckým ostřelováním finského území Rudou armádou, načež Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku. První fáze války (1941) se vyvíjela přesně podle finských představ. Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila ztracená území a pokračovala dál do nitra Východní Karelie, a spolu s Wehrmachtem směrem na Bílé moře, Oněžské jezero a řeku Svir, a 29. června začala společná finsko-německá operace Silberfuchs s cílem dobýt Murmansk (operace Platinfuchs) a přetnout murmanskou železnici u Kandalakši (operace Polafuchs), kterýmžto postupem již v říjnu 1941 „operace finských a německých sil znamenaly nejen vážné ohrožení Leningradu, ale i zásobovacích linií vedoucích z Archangelska a Murmansku na rusko-německou frontu.“^[3] V prosinci 1941 se finská vojska zastavila. Část Parlamentu a vlády sice chtěla zastavit už na hranicích z roku 1939, Mannerheim ale prosadil postup až na výše zmíněnou linii, neboť z bezpečnostních důvodů vyhovovala mnohem více než staré hranice. Jednak byla mnohem lépe hájitelná, jednak se zabrané území dalo v případě potřeby použít jako předpolí a manévrovací prostor v případě velkého nepřátelského útoku a nakonec mělo být navrácení zabraného území lákadlem pro SSSR, proč ukončit válku a znovu uznat hranice z roku 1939. Finsko poté v průběhu války opravdu několikráte nabídlo Sovětskému svazu mír za uznání hranic z roku 1939 a ústup ze zabraného území, ale pokaždé bylo odmítnuto^[zdroj?].

[editovat] Klidná fáze (1942-1944)

Poté, co německá operace operace Barbarossa skončila v prosinci 1941 neúspěchem, postoj Finska k válečnému úsilí Osy výrazně ochladl a nísledovalo dva a půl roku klidu, kdy Finsko částečně demobilizovalo armádu a svou účast ve válce omezilo na držení dobytých pozic a občasné mírové návrhy. Finská Ladožská flotila se spolu s německými silami podílela na blokádě Leningradu. ^[4] Jednoznačně se odmítlo jakkoli vážněji podílet na útočných plánech Německa na pozemních frontách, jehož akce v Laponsku a Severním Finsku skončily debaklem. Nepodařilo se je přemluvit ani k útokům proti Murmanské magistrále. Jediným vážnějším „válečným podnikem“ byl pokus Rudé armády o ofenzívu v oblasti řeky Svir na přelomu let 1942 a 1943, který skončil naprostým fiaskem.

Vztahy mezi Finskem a Německem navíc poněkud ochladly poté, co Finové kategoricky odmítli přijmout Německou pomoc v řešení pro Finsko neexistující židovské otázky a navíc odmítlo vydat do Německa přes 500 židovských uprchlíků z Norska. Němci navíc získali (oprávněné) podezření, že se Finové pokoušejí z války vyvléknout.

[editovat] Ofenzíva Rudé armády (1944)

V roce 1944 se situace na frontě zcela změnila. 9. června 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu na Karelské šíji s cílem dobýt a obsadit Finsko. Plán vycházel ze Stalinovy nové doktríny, že je třeba útočit na spojence Německa, kteří jsou slabší a zhroutí se dříve. Útok Finy zaskočil jak svým rozsahem, tak i načasováním, neboť jejich tajné služby dodaly pozdější datum. Zdržovací a předsunuté posty byly smeteny prakticky okamžitě a o den později Rudá armáda prolomila hlavní obranné pozice finské armády na Karelské šíji. Rozhodující úlohu v tomto bleskovém zhroucení finských obranných plánů způsobil moment překvapení a několikanásobná převaha nepřítele, který zde nasadil elitní gardové jednotky vyzbrojené tím nejlepším, čím Rudá armáda disponovala. Kritickým se ukázal být nedostatek moderních pěchotních protitankových zbraní, bez kterých finští vojáci nedokázali navzdory obrovské statečnosti a vynikajícím schopnostem vzdorovat nejmodernější obrněné technice představované tanky IS-1, IS-2 a T-34/85.

Zoufalá finská vláda se obrátila na Německo s prosbou o urychlenou dodávku obrněné techniky a moderních protipěchotních zbraní a o leteckou podporu. Německo bylo ochotno pomoci, pokud ovšem Finsko uzavře oficiální a nezrušitelnou smlouvu o spojenectví s Německem až do úplného konce a pokud Finsko vydá Židy. Finové odmítli oboje, nicméně finský prezident Ryti se rozhodl napsat dopis Hitlerovi, který obsahoval osobní záruky, že dokud bude Ryti prezidentem, Finsko zůstane spojencem Německa (což vedlo k přerušení diplomatických vztahů s USA). Hitler se s tím spokojil a poslal vše žádané. Finové pak s pomocí německého letectva, moderních protitankových zbraní a malých německých obrněných jednotek zastavili počátkem června postup Rudé armády na tzv. VKT-linii sahající od Viipurského zálivu přes jezero Kurpar a řeku Vuoksi až k Taipale a Ladožskému jezeru. Jedinou vadou na kráse byl předčasný pád Viipuri.

Za nové situace nabídla finská vláda Sovětskému svazu mír v hranicích z roku 1940. Stalin však odmítl a ohlásil, že přijme pouze bezpodmínečnou kapitulaci. Finové odmítli na jakoukoli kapitulaci přistoupit - trvali na příměří a na tom, že Rudá armáda nevstoupí do středního a jižního Finska. Stalin tedy nechal přisunout na finskou frontu další jednotky a chystal se problém Finska vyřešit jednou provždy.

25. června 1944 vypukla bitva v oblasti Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Padesátitisícová finská armáda v ní zastavila početně třikrát silnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele a způsobila mu těžké ztráty. Obranná linie nebyla prolomena. Ztráta 22 000 mužů a asi 500 tanků představujících vrchol soudobé obrněné techniky ukázala, že Finsko není tak slabé, jak se předpokládalo. Navíc zkrachovaly i souběžné akce v Ladožské Karelii (Východní Karelii Finové vyklidili) a proti jižnímu pobřeží Finska (ukázalo se, že Rudá armáda není se stávajícími silami schopna provést efektivní vylodění ve finském týlu). Finská fronta tak byla jediným úsekem Východní fronty, na němž Rudá armáda v roce 1944 nedokázala splnit zadané cíle navzdory nejvyšší snaze a četným posilám.

[editovat] Příměří a důsledky

Stalin, překvapen rychlým postupem Západních spojenců Evropou, navrhl Finsku přijatelné podmínky příměří, aby mohl své síly poslat do střední Evropy, kde právě zkolabovaly německé skupiny armád Střed a Jih, což znamenalo, že v dohledu byla snadněji dostupná a mnohem bohatší kořist, než jaká se dala sehnat ve Finsku. Prezident Ryti v reakci nato okamžitě odstoupil a místo něj byl zvolen Mannerheim, který odmítl být vázán Rytiho osobními sliby Hitlerovi.

Finsko podmínky přijalo. Souhlasilo s hranicemi z roku 1940 s tou změnou, že SSSR zabral navíc Petsamo (fakticky mu stejně patřilo už v roce 1940, byť formálně náleželo Finsku), souhlasilo s velkými reparacemi a smířilo se i s ruskou vojenskou základnou v Porkkale, kterou Mannerheim údajně nazval nožem na krku Helsinek a kvůli níž navrhoval změnu hlavního města. Přijalo omezení armády i vznik tzv. Kontrolní mírové komise.

Nicméně Pokračovací válka, byť selhala v sekundárním cíli - trvalém osvobození ztracených území, v tom primárním uspěla - zajistila Finsku jeho nezávislost a svobodu. V příštích letech sice muselo přistoupit na určitou podřízenost Sovětskému svazu ve své zahraniční a v malé míře i vnitrostátní politice, nicméně vždy zůstalo svobodným a demokratickým státem, jehož svobodnou volbu zejména ve vnitrostátních otázkách Sovětský svaz do značné míry respektoval.

Pokračovací válka skončila příměřím, které vstoupilo v platnost 5. září 1944. K formální ukončení válečného stavu došlo přijetím Pařížského míru v roce 1947.

Finská armáda ztratila v Pokračovací válce asi 60 000 mužů, ztráty Rudé armády se odhadují na čtvrt miliónu vojáků.

[editovat] Bitvy a operace Pokračovací války

• Finská ofenzíva na Karelské šíji
• Operace Nordwind
• Finská ofenzíva k řece Svir
• Bitva o Hanko
• Bitva na řece Svir (ruský protiútok)
• Ruská letní ofenzíva na Karelské šíji
• Bitva v oblasti Tali-Ihantala
• Bitva o Ilomantsi

[editovat] Reference

1. ↑ JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha 2 : NLN, s. r. o., 2001. Molotov v listopadu 1940 v Berlíně prohlásil, že vztahy s Finskem hodlá vyřešit stejně jako s pobaltskými republikami.. ISBN 80-7106-406-8. Kapitola Nezávislé Finsko, s. 256.
2. ↑ JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha 2 : NLN, s. r. o., 2001. ISBN 80-7106-406-8. Kapitola Nezávislé Finsko, s. 259.
3. ↑ Winston S. Churchill, Druhá světová válka, svazek III, díl šestý, str. 522
4. ↑ http://heninen.net/laatokka-war/english.htm