Adolf Hitler
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn, Rakousko – 30. dubna 1945 Berlín) byl německý národně socialistický politik, diktátor a ideolog nacismu.
Jeho politické působení vyvolalo druhou světovou válku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování obyvatelstva a vojenských zajatců v okupovaných zemích, hlavně v Sovětském svazu. Za nepřítele Německa považoval Židy, Rómy, Slovany, homosexuály, zdravotně postižené a také své politické oponenty. Byl zodpovědný za hmotné a morální zničení Německa na konci druhé světové války.
[editovat] Původ Adolfa Hitlera
Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic. Matka Klára Hitlerová, vl. jménem Pölzlová, otec Alois Hitler, vl. jménem Schicklgruber. Klára byla třetí ženou Aloise Hitlera a byla jeho vzdálenou sestřenicí. Proto si Hitlerovi rodiče museli vyžádat pro povolení k sňatku církevní dispens. Hitlerův pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler.
Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (*1896), která Hitlera přežila o mnoho let.
[editovat] Dětství a mládí
Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na formování prvních Hitlerových nacionalistických názorů měl jeho učitel dějepisu Leopold Pötsch. V té době se upnuly ambice Adolfa Hitlera k výtvarnému umění, ale jeho despotický otec to nechtěl připustit, protože plánoval pro syna kariéru státního úředníka. Alois Hitler však zemřel 3. ledna 1903 na srdeční infarkt, a Hitlerovým tužbám tak už nic nebránilo. Finančně podporován matkou (Hitler se nikdy nevyučil žádnému řemeslu) se dospívající Hitler bezcílně toulal po Linci a snil. Jak sám později přiznal, bylo to období šťastného nicnedělání. Přestože jeho prospěch na střední škole byl velmi špatný, byl v tu dobu vášnivým čtenářem knih, zvláště o historii a mytologii Německa.
V roce 1906, ve svých 17 letech se vydal do Vídně, kde se dvakrát neúspěšně pokusil dostat na Akademii výtvarných umění. Mladému a velmi ambicióznímu uchazeči doporučil rektor Sigmund le Allemand studium architektury, k tomu mu však chyběla maturita.
21. prosince 1907 zemřela Hitlerova matka Klára na rakovinu prsu. Hitler byl smrtí své matky velmi zdrcen. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně.
[editovat] Politické názory
 |
Neutralita této části článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. |
Politické názory Adolfa Hitlera byly ovlivněny starší německou literaturou a filosofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozením vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Hitler byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu se nikdy nehlásil.
„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“(Hitlerův projev z 28.7. 1922)
Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku.
V jeho myšlení jsou dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holocaustem a extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil světovou válkou.
[editovat] První světová válka
Ve Vídni se živil Hitler pouze příležitostnými pracemi, maloval reklamní plakáty. Částečně se živil také malováním obrazů. Bydlel v ubytovnách pro chudé. Svůj odchod do Mnichova v roce 1913 odůvodnil tím, že se chce vyhnout službě v rakouské armádě. Povolávacímu rozkazu se sice nevyhnul, ale u komise byl shledán služby neschopným ze zdravotních důvodů. V Mnichově se jeho chudinská anabáze opakovala, dokud v roce 1914 nevypukla první světová válka. Přestože byl v Rakousku uznán neschopným pro službu v armádě ze zdravotních důvodů, v Mnichově se přihlásil jako dobrovolník do dělostřeleckého regimentu u bavorské armády. V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy. Na podzim roku 1918 byl odvezen po otravě plynem (v bitvě u města Yper) do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelích a ničitelích nordického světa - Židech.
18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Mimo jiné muselo Německo odstoupit cca 13 % říšského území, omezit válečnou flotilu, výrazně omezit ozbrojené síly a platit finanční reparace.
[editovat] Hitlerovy začátky v NSDAP
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Od roku 1918 pracoval jako informátor vyšetřovací komise druhého pěšího pluku, za svou píli byl odměněn jmenováním do tiskové a informační kanceláře politického oddělení oblastního velitelství. Na jednom politickém školení Hitler zasáhl do diskuze, v níž se někdo vyslovil pozitivně o Židech. Jeho antisemitský výstup zaujal nadřízené, a tak se stal osvětovým důstojníkem. V této funkci mohl poprvé vyzkoušet své řečnické schopnosti. V září 1919 dostal rozkaz, aby prošetřil činnost malé levicové Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). V té době neměla strana, kterou založil Anton Drexler, více než 50 členů. Hitler se ten večer při proslovu jednoho řečníka, který navrhl odpojení Bavorska od Německa vymrštil a pronesl tak ohnivý proslov, že okamžitě zaujal všechny, a tak mu Drexler mu na odchodu nabídl členství ve straně. Hitler do ní vstoupil a rychle změnil její klubový charakter. Začal organizovat shromáždění, na nichž vystupoval jako řečník a sám v ulicích rozdával letáky.
Na dalším shromáždění NSDAP 29. července1919 Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.
V roce 1920 si vzal na starost stranickou propagandu a 24. února 1920 ve Festsaalu slavného Hofbräuhausu pronesl ve svém proslovu „neměnných“ 25 bodů programu DAP, ve kterém formuloval poprvé veřejně antisemitská opatření, vytvoření Velkého Německa, silnou centrální vládu, odmítnutí Versailleské smlouy, zestátnění velkých kartelů a trest smrti pro lichváře.
V témže roce Hitler začal pro stranu používat prastaré kultovní znamení, symbol hákového kříže.
V roce 1921 se pokusilo vedení strany Hitlera zbavit zveřejněním pamfletu, ve kterém se mluvilo o Hitlerově touze po moci a o tom, že je Žid. Jenomže to už byl Hitler pro stranu, která se v té době již jmenovala NSDAP, příliš cenným, a tak tento „palácový převrat“ skončil nezdarem. Hitler požadoval vedení strany pouze pro sebe. Strana si uvědomila, že bez Hitlera jí hrozí zánik, a tak bylo vedení strany rozpuštěno a Hitler se stal jediným šéfem strany na základě tzv. vůdcovského principu.
[editovat] Pivní puč
Na podzim 1923 se Hitler cítil natolik silný, že chtěl stále více podnikat nějaké kroky k prosazení svých cílů. Odhodlal se proto převzít moc v Bavorsku. Došlo k tzv. „pivnímu puči“. 8. listopadu roku 1923 nechal jednotkami SA a Jungssturmu obklíčit Měšťanský pivovar v Mnichově, ve kterém se konala veřejná schůze separatisticky orientovaných politiků.
V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm a Alfred Rosenberg, kteří se rozhodli provést ozbrojený puč. Hitler se pokusil převzít moc (8. a 9. listopadu), ale tento pokus byl prakticky ihned zmařen bavorskou policií. Po tomto kroku byl odsouzen za velezradu k pěti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl však podmínečně propuštěn. Ve vězení nadiktoval svoji knihu Mein Kampf (Můj boj), kde Hitler popsal své cíle, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy.
NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu.
[editovat] Od kandidatury na prezidenta po druhou světovou válku
Ve stejném roce skončilo i Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat na prezidenta. V té době již NSDAP obsadila klíčové posty v německé vládě.
Zároveň byl Hitler i nadále bohatě podporován německými průmyslovými a obchodními magnáty. To mu umožňovalo spolu s Goebelsem uskutečnit bombastickou volební kampaň, během které vyvinul samotný Hitler obrovské úsilí (jako první politik používal k přepravě po Německu letadlo, a stihl tak promluvit i na čtyřech shromážděních během jednoho dne). Přesto se mu nepodařilo zvítězit. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, zatímco Hindenburg 49,6 %. Ostatní dva kandidáti zůstali s velkým odstupem vzadu. Protože ani jeden kandidát nezískal nadpoloviční většinu, rozhodovalo se ve druhém kole. Ve druhém kole získal 36 % hlasů a Hindenburg přes 53 %, což ukazuje, že si větší část národa Hitlera jako prezidenta nepřála.
Po neúspěšných pokusech ve vedení vlády kancléři Brünningem, von Papenem a Schlachtem se Hindenburg pod tlakem těchto okolností rozhodl jmenovat říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Dne 30. ledna 1933 ho říšský prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem. Poté, co se A. Hitler dostal k moci, začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušel se zlikvidovat své odpůrce. Požár Říšského sněmu z 27. února, který zinscenovali sami nacisté, mu poskytl příležitost začít s útokem na komunisty.
O Hitlerově ekonomické politice se nedá vůbec hovořit, neboť on sám ekonomickým problémům nerozuměl a ani o ně nejevil sebemenší zájem.
Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem… Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace… Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky… (Mein kampf)
Díky tajnému rozšiřování zbrojní výroby, budování silnic a nových továren se mu však podařilo výrazně snížit nezaměstnanost, inflaci a zvýšit životní úroveň průměrné německé domácnosti. Stále silnější směřování německé ekonomiky na zbrojní výrobu však nevyhnutelně vedlo k vypuknutí války. Neboť i když se ministr hospodářství Hjalmar Schacht snažil zvyšováním emise bankovek a vydáváním státních obligací získávat pro Hitlera více peněz, nedostatek devizových a zlatých rezerv by musel nakonec vést ke zhroucení německé ekonomiky.
V zahraniční politice se Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod, a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly, byly nevýhody takřka nulové.
V roce 1934 se Hitler rozhodl zbavit těch členů SA a NSDAP, kteří stále ještě věřili v socialistickou revoluci a svým násilím začali znervózňovat voliče i konzervativní obchodní kruhy, které tajně podporovaly Hitlera. Zároveň byly SA velkou překážkou na cestě sbližování Hitlera a tradičně konzervativního reichshweru (říšské armády). Hitler si uvědomoval, že bez podpory armády a jejích důstojníků se mu nemůže podařit skutečné se dostat k moci. Zavraždění mnoha politických odpůrců, konkurentů ve vlastní straně a především Röhma vešlo do dějin jako Noc dlouhých nožů.
1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března byla znovuzavedena všeobecná branná povinnost. Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Velkou Británií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území v Porýní.
Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu, že 12. března 1938 Hitler vynutil souhlas rakouského kancléře k obsazení Rakouska a německá vojska okupovala Rakousko.
29. září došlo k Mnichovské konferenci, na které se s Velkou Británií, Francií a Itálií dohodl na anexi pohraničního území nezávislého Československa.(Tato konference ukázala ve skutečnosti v jaké politické krizi se Evropa ocitla a nastínila skutečný zájem Adolfa Hitlera ohledně zahraniční politiky, přičemž hlavním kritikem Mnichovské dohody byl toho času opoziční Winston Churchil.)
Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal Hitlera, aby se směl oženit se ženou z lidu. Hitler svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornoherečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche za pomoci falešných důkazů sehnaných Gestapem, zejména výpovědi už několikrát trestaného vyděrače křivě obviněn z homosexuality, v té době v Německu trestné. Ačkoliv pozdější vyšetřování neodhalilo že by se von Fritsch dopustil činu z něhož byl obviňován, Hitler byl touto zradou údajně zklamán a oba muže propustil. Von Fritsch byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.
[editovat] Druhá světová válka
Koncem března 1939 nechal Hitler Ribbentropem rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Záminkou pro zvyšování tlaku na Polsko byly požadavky týkající se svobodného města Gdaňsk a požadavek na koridor s exteritoriálními právy pro železnici a silnici spojující východní Prusko s Německem. Hitler předpokládal, že se mu podaří zastrašováním Polska dosáhnout dalších územních zisků bez boje. Po předcházejících zkušenostech s neschopností Daladiera a Chamberlaina postavit se mu na odpor, předpokládal kolaps Polska a nezájem západních spojenců. Polské vedení v čele s plukovníkem Beckem ovšem bylo neústupné, a tak Hitler poprvé použil vojenskou sílu. Pro ospravedlnění vpádu do Polska byl v předvečer války zinscenován incident u vysílače v Gliwicích.
23. srpna podepsal se stalinským Sovětským svazem německo-sovětského paktu o neútočení a hospodářské spolupráci z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov a nacistický ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma totalitními státy (zmiňování této historické skutečnosti bylo později v SSSR trestným činem).
Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita, některé jeho chyby se ve válce projevily zásadním způsobem.
Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Stauffenbergův pokus o převrat). 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny. O deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu hned po něm. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne v 23:01.[1]
Dlouhá léta se vedly spory, jestli se Hitler skutečně zavraždil či zda se mu přeci jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech Moskvy. Německé armádě tehdy docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz, aby vzali palivo z aut na parkovištích, aby mohli těla Adolfa a Evy Hitlerových spálit.
[editovat] Hitlerovi příbuzní
Paula Hitler, poslední žijící přímá Hitlerova příbuzná, zemřela v roce 1960.
Nejprominentnějším a nejdéle žijícím příbuzným Adolfa Hitlera byl jeho synovec William Patrick Hitler. Se svou ženou Phyllis se nakonec přestěhoval na Long Island v New Yorku a měl čtyři syny. Žádní potomci Williama Hitlera zatím nemají vlastní děti.
V průběhu let se mnoho investigativních novinářů pokoušelo vystopovat vzdálené Hitlerovy příbuzné, ale mnozí z nich žijí v ústraní pod změněnými jmény.
- Eva Braunová - milenka a později jeho žena
- Alois Hitler - otec
- Klara Hitler - matka
- Gustav Hitler (1885–1887) - vlastní bratr
- Ida Hitler (1886–1888) - vlastní sestra
- Otto Hitler (1887–1887) - vlastní bratr
- Edmund Hitler (1894–1900) - vlastní bratr
- Paula Hitler (1896–1960) - vlastní sestra
- Alois Hitler, ml. - nevlastní bratr
- Bridget Dowling - švagrová
- William Patrick Hitler - synovec
- Heinz Hitler - synovec
- Angela Hitlerová - nevlastní sestra
- Maria Schicklgruber - babička
- Johann Georg Hiedler - předpokládaný dědeček
- Johann von Nepomuk Hiedler - pradědeček z matčiny strany, předpokládaný prastrýc a nejspíš Hitlerův skutečný dědeček z otcovy strany
- Angela Geli Raubal - neteř a milenka
[editovat] Lidé spojení s Hitlerem
- Martin Bormann, Hitlerův pobočník a (v pořadí druhý) osobní tajemník
- Elisabeth Förster-Nietzsche, sestra filozofa Friedricha Nietzscheho a Hitlerova podporovatelka
- Hans Frank, Hitlerův právník a později hlava Generálního gouvernamentu (okupovaného Polska)
- Joseph Goebbels, ministr propagandy
- Hermann Göring, říšský maršál, velitel Luftwaffe, zakladatel gestapa
- Rudolf Hess, Hitlerův blízký spolupracovník a (v pořadí první) osobní sekretář i osobní tajemník (podílel se na psaní knihy Mein Kampf), je znám především svou tajnou cestou do Skotska, kde chtěl na vlastní pěst uzavřít mír Německa s Británií (ve fukci Hitlerova osobního tajemníka jej později nahradil Martin Bormann)
- Heinrich Himmler, vedoucí SS, klíčová postava holokaustu a „konečného řešení”
- Heinrich Hoffmann, jediný oficiální fotograf Adolfa Hitlera od roku 1920 do roku 1945
- August Kubizek, Hitlerův přítel z mládí
- Theo Morell, Hitlerův osobní lékař
- Leopold Pötsch, Hitlerův antisemitský učitel dějepisu
- Leni Riefenstahlová, filmařka, která točila oslavné dokumenty o NSDAP a Hitlerovi
- Erwin Rommel, znám také pod přezdívkou “Liška pouště”, vysoce ceněný německý polní maršál
- Albert Speer, architekt a ministr zbrojního průmyslu, Hitlerův oblíbenec.
- Christa Schröder, Hitlerova osobní sekretářka v letech 1933-1945
- Paul Troost, slavný architekt, který pracoval pro Hitlera před Speerem.
- Winifred Wagner, hlava rodiny Wagnerů a blízká Hitlerova přítelkyně
[editovat] Literatura o Hitlerovi
- Bullock, Allan: Hitler a Stalin
- Clark, George T.: Tady Hitler
- Eberle, Henrik: Akta Hitler
- Fest, Joachim: Hitler a konec třetí říše
- Fuchs, Thomas: Hitler ve faktech
- Gellately, Robe: Kdo podporoval Hitlera
- Heiden, Konrad: Adolf Hitler-cesta k moci
- Kershaw, Ian: Hitler 1889-1936:hybris
- Kershaw, Ian: Hitler 1936-1945:nemesis
- Klemperer, Klemens von: Atentát na Hitlera
- Knopp, Guido: Hitler
- Lehmann, Armin: V Hitlerově bunkru
- Lewis, David: Muž, který stvořil Hitlera
- Loringhovn, B.: S Hitlerem v bunkru
- Mullerová, Luis: Druhá kniha očima dneška
- Overy, Richard: Diktátoři-Hitlerovo Německo
- Picker, Henry: Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu
- Plaim, Anna: Vzpomínky Hitlerovy pokojské
- Paur, Martin: Adolf Hitler očima americké tajné služby
- Roberts, Andrew: Hitler a Churchill
- Roder, Thomas: Muži za Hitlerem
- Sayer, Ian: Hitler a ženy
- Shirer, William L: Vzestup a pád Třetí říše
- Schaake, Erich: Hitlerovy ženy
- Schmidt, Paul: Paměti Hitlerova tlumočníka
- Schramm, Percy: Hitler člověk a vojevůdce
- Schröder, Christa: Dvanáct let po Hitlerově boku (svědectví Hitlerovy sekretářky)
- Schwarzmahller: Hitlerovy peníze
- Strawson, John: Hitler jako vojevůdce
- Zitelmann, Rain: Osudová cesta Adolfa Hitlera k moci
[editovat] Knihy Adolfa Hitlera
- Mein Kampf (Můj boj) 1925 – nadiktoval Rudolfu Hessovi ve vězení
- Zweites Buch (Druhá kniha) 1926
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Kronika druhé světové války, kolektiv autorů, Fortuna Print, 2000, strana 432
