Nacionalismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nacionalismus coby moderní kolektivní ideologie vznikl v 18. století a rozvinul se především v století následujícím. Částečně navazuje na patriotismus, čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku nežli k národu. Je založen na pojmu národ a pracuje dál s pojmy jako například etnikum, etnická příslušnost či národní identita. Nacionalismus staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu (často související s vymezením vůči národu jinému). Od samého počátku byl nedílnou součástí politického i společenského diskurzu, politických doktrín i argumentací, včetně doby předmoderní, připustíme-li, že nacionalismus svého druhu existoval i před 18. stoletím.
Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit v souvislosti s jakým regionem a jakým obdobím o nacionalismu hovoříme. Stejně tak na vědecké úrovni (zejména ve společenských vědách) byla a je vedena řada diskusí o podstatě a definici nacionalismu. Mnoho vědců zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy vzájemné komunikaci na odborné úrovni prospěje, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení.
Obsah |
[editovat] Podrobnější charakteristika
Nacionalismus je kolektivní ideologie, týká se tedy v první řadě celých společenských skupin.
V nacionalismu jsou národy definovány na základě různých kritérií, podle nichž se rozlišují skupiny, které rysy národa vykazují a které ne, a jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tato kritéria byla často značně oportunistická a mohla být zneužívaná pro politické účely, jež s kategorií národa neměly nic společného. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný jazyk, kultura, dějiny a území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboženství (Severní Irsko, bývalá Jugoslávie…). Tato charakteristika vznikla v Evropě v 19. století, a proto působí značné obtíže, pokud se ji snažíme aplikovat v jiných koutech světa.
Nacionalisté - jako všichni ostatní - pohlíží na vývoj a rozvoj svého státu, ale také na své životní hodnoty, úkoly a cíle prizmatem své ideologie. V krajních polohách upřednostňují zájmy svého národa před celkovým rozvojem širšího společenství států (typický byl tento stav 19. století v době kolonialismu, ačkoli tento přístup není ani zdaleka vázán jen na nacionalismus).
Nacionalismu se však obecně přiznávají i veskrze kladné působení, jako je soutěživost mezi národy, vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně, schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek svého společenství a činný vztah k širší komunitě vůbec. Nacionalismus je také úzce spjat se vznikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související starodemokracie v podstatě nebyly možny. V prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, proto národní hnutí zpravidla šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti (revoluce 1848, ústava, parlamentarimus, reformy školství, spolkový život po r. 1860, dělnické hnutí ap.).
Nacionalismus měl výrazný vliv na evropské a světové dějiny od 19. století. Dříve je velmi obtížné o nacionalismu hovořit (řada odborníků dokonce odmítá použít tento termín pro období před francouzskou revolucí, neboť i slovo národ mohl mít často značné odlišný obsah od dnešního). Kritici tohoto názoru namítají, že nacionalismus je daleko staršího data, což například v českých podmínkách dokládá Dalimilova kronika nebo některé texty husitské epochy, nejhojnější jsou ovšem doklady českého jazykového nacionalismu z období baroka (obzvláště pozoruhodný je jazykový zákon z r. 1615 nebo Okřik Pavla Stránského ze Zap z r. 1618, dokonce i v "temném" 18. století např. anonymní Země dobrá, to jest země česká).
Moderní nacionalismus se šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik (Češi, Poláci, Italové, Němci, Baskové a jiné evropské národy, mimo Evropu např. Indové a Brazilci). U již existujících národů, obývajících autonomní území (Francouzi, Britové, Japonci, Američané - USA) posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy (koloniální expanze, rozvoj průmyslu, vědy a dopravy).
Specifický je židovský nacionalismus, jenž se ve své politické rovině projevuje tzv. sionismem. Jeho významná složka spočívá na židovském náboženství a představě „vyvoleného národa“.
Později byly některé aspekty nacionalismu zneužity k formování a obhajobě řady totalitních či diktátorských ideologií a doktrín (nacismus, perónismus, frankismus).
Nacionalismus dal vzniknout řadě novodobých národních mýtů, které měly či mají podpořit národní soudržnost či národní uvědomění uvnitř skupiny. Mýty či výklad vlastních dějin ovšem hrály důležitou roli při formování vědomí pospolitosti u všech lidských společenství od nejstarších dob, tedy dávno před vznikem moderního nacionalismu, a svou dvojznačnou funkci plní i nadále.
[editovat] Nacionalismus dle Ernesta Gellnera
[editovat] Charakteristika nacionalismu podle Gellnera
Nacionalismus je ústředním tématem díla česko-britského antropologa Ernesta Gellnera, který je v českém prostředí velice oblíben. Je však nutno mít na paměti, že se jedná pouze o jeden z mnoha možných pohledů na nacionalismus, který se navíc nachází v krajní poloze spektra náhledů na národ a nacionalismus. Vyváženěji se v českém prostředí a v českých dějinách od konce 18. století nacionalismu věnoval především Vladimír Macura (např. Znamení zrodu, Český sen) a nadále v tomto oboru působí Miroslav Hroch (např. Na prahu národní existence), středověkým pojetí národa se u nás dlouhodobě zabývá medievista František Šmahel a z filologických pozic se ke kontinuitě nacionalistických motivů od středověku a zvláště v přechodném odbobí 17. a 18. století často vyjadřoval bohemista Alexandr Stich.
Gellner odmítá všeobecně rozšířené pojetí, že nacionalismus je projevem probouzení se spících národů. Národnost není součástí lidské přirozenosti, národnost byla zkonstruována až jako požadavek nacionalismu.
Základní myšlenka Gellnerova pojetí nacionalismu bývá vyjadřována heslem: Nacionalismus vytváří národ, a ne naopak.
[editovat] Vznik nacionalismu dle E. Gellnera
Vznik nacionalismu Gellner spojuje s průmyslovou epochou - poslední ze tří etap vývoje lidstva. Podle Gellnera je moderní svět průmyslu nejen prostředím, kde se nacionalismus mohl objevit a prosadit, tedy předpokladem jeho vzniku, ale také naopak nacionalismus je nutným projevem a požadavkem moderní doby.
Klíčovými rysy průmyslové éry a nacionalismu jsou dle Gellnera stejnorodost, gramotnost a anonymita.
Nacionalismus je speciálním typem patriotismu uskutečňovaným v kulturně homogenních jednotkách. Tyto jednotky musí být dostatečně velké, aby mohly mít naději na udržování vzdělávací soustavy.
Další podmínkou vzniku nacionalismu je totiž vysoká vzdělaná kultura (tj. kultura opírající se o písmo), která ke své existenci potřebuje právě vzdělávací soustavu.
Třetí podmínkou nacionalismu je anonymita obyvatelstva. Pro jednotlivce už není stěžejní členství v podskupině (komunita, církev, široká rodina, obec, cech), ale je přímo jednotkou „národa“.
[editovat] Zdroje
Ernest/Arnošt GELLNER: Nations and nationalism, 1983 (česky Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal, 1993).
Miroslav HROCH: Na prahu národní existence. Praha: MF 1999.
MIROSLAV HROCH: Evropská národní hnutí v 19.století. Praha: Svoboda 1986.
MIROSLAV HROCH (ed.). Pohled na národ a nacionalismus. Praha: SLON 2003.
František KUTNAR: Obrozenecké vlastenectví a nacionalismus. Praha: Karolinum 2003.
Vladimír MACURA: Český sen. Praha: NLN 1998.
Vladimír MACURA: Znamení zrodu. Praha: ČS 1983, 2. vyd. 1995.
[editovat] Citáty
prof. Alexandr Stich, "Aby nepřišla hydra", LtN 25/2:
"Vždycky se mi zdál velmi srozumitelný a přijatelný Havlíčkův názor, že takzvaný kosmopolitismus je sice ušlechtilý a žádoucí, avšak, bohužel, nereálný. Lidská existence je podle něho v prostoru i času natolik omezená, že ani v nejpříznivějších okolnostech nejsme s to obsáhnout a myšlenkově i citově zvládnout víc než dílek všelidské skutečnosti a zkušenosti. Jen ten můžeme účinně a plodně přijmout, prožít a snad i trošku obohatit; proklamace o tom, že v sobě jsme s to zahrnout veškerenstvo, je buď sebeklam, nebo pokrytectví. Ten přijatý a kultivovaný kousek skutečnosti může být podle okolností menší, nebo větší; může být situován tam, kde jsme se více méně náhodou narodili, nebo ho lze podle vlastního rozhodnutí proměnit, ale i největší světoběžník ho nakonec někde nachází. Nejčastěji ho člověk ztotožní s nějakým prostředím jazykově a národně vymezeným. Pak se může - podle naší konvence - nazývat nacionalismem. To slovo nemá dnes zrovna nejlepší pověst, a trochu právem - nalepilo se na něj příliš mnoho hrubostí, nesmyslností a agresivního destruktivismu. Jenže slova dovedou v sobě směstnat obsahy často o značně rozdílné, někdy až protikladné. Stejně dobře lze tímto slovem označit i postoj otevřený, tvořivý, vstřícný vůči jiným společenstvím."
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- encyklopedické heslo ve Stanford Encyclopedia of Philosophy (angl.)
- Nation und Nationalismus, sešit B 39/2004 řady Aus Politik und Zeitgeschichte, vydáno Bundeszentrale für politische Bildung (něm)
- The Nationalism Project (angl.)
