Tibet
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tibet je území a bývalý státní útvar ve střední Asii. Díky vysoké nadmořské výšce, která dosahuje v průměru 4 900 metrů nad mořem, se Tibetu často říká „střecha světa“.
Před vojenskou okupací Čínskou lidovou republikou, která následně obnovila čínskou nadvládu nad Tibetem a přímo jej podřídila nové pekingské komunistické vládě, byl Tibet několik desetiletí, mezi 1. březnem 1913 a 23. květnem 1951, fakticky nezávislým státem.
Historický Tibet se skládal ze tří provincií - Amdo, Kham a Ü-Cang (která sama se skládá z regionů Ngari, Ü a Cang, je však někdy uváděna dohromady, jako jedna provincie Ü-Cang) a měl rozlohu okolo 2,5 milionů km². K Tibetu se někdy počítá též Bhútán a území v severní Indii - Ladakh, Sikkim a severní část Arunáčalpradéše (tzv. Jižní Tibet).
Obsah |
[editovat] Náboženství
Původním náboženstvím Tibetu od dob prehistorických byl bön, který začal od 7. století ustupovat buddhismu. Přesto se zachoval až do dnešní doby hlavně mezi tibetským obyvatelstvem Čhamdoské oblasti. Několik bönistických klášterů, obývaných černě oděnými mnichy, je ještě dnes roztroušeno též v okolí khamského města Derge (které se dnes nachází v provincii S-čchuan). Dělí svět na tři úrovně: zemi, nebe a podzemní svět.
K aktivnímu šíření buddhismu dochází v Tibetu v 8. století, s příchodem indického mistra Padmasambhavy, zakladatele směru
- Ňingmapa, školy červeným miter, čepic. Tuto formu buddhismu přijímá král Thisong Decän jako státní náboženství.
Dalšími hlavními směry, školami tibetského buddhismu jsou:
- Kagjüpa, založená Marpou Překladatelem (Marpa Lócawa) v 11. století. O jednu z jejích mnohých odnoží, školu Karma-kagjü, se opíraly královské dynastie Rinpung a Cangpa, vládnoucí v 15.-17. století. První hlavou (karmapou) Karma-kagjü byl Düsum Khjenpa. Základem učení školy Kagjüpa i jejích podškol je jóga velikého symbolu (pečeti) a jóga šesti nauk-ta je považována za tajnou, protože nebyla běžně přístupná ani mnichům v klášterech.
- Sakjapa, vzniklá také v 11. století, zaujímá ve 14. a 15. století významné politické postavení.
- Gelugpa, škola žlutých čepic, založená Congkhapou ve 14. století. Jejím nejvýznamnějším představitelem je dalajláma, který má v Tibetu dominantní duchovní vliv nejpozději od 17. století, nedlouho nato i světský. Gelugpa vychází z duchovních tradic školy Kadampa, kterou založil Atíša; jeho reformátorské úsilí mělo ostatně vliv i na vznik Kagjüpy a Sakjapy.
Tibetský buddhismus, nesprávně označovaný jako lámaismus, je formou mahájánového buddhismu. Patronem Tibetu je bódhisattva Avalókitéšvara (tibetsky Čänräzig), emanace Dalajlámy a Karmapy. Snad nejznámější mantrou nejen buddhistů je Óm mani padme húm! (tibetsky Óm mani päme húm), sanskrtská mantra, přiřazená právě Avalókitéšvarovi. Nejznámějším tibetským žákem Marpy je Milaräpa ze školy Kagjüpa.
Před okupací komunistickou Čínou vládla v zemi náboženská svoboda vyznání a kultů-buddhistických směrů i vyznavačů hinduismu a islámu.
[editovat] Tibet a Evropa
Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.
V devatenáctém století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v šedesátých letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí.
V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3000 vojáků a 7000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli - podle svědectví vlastních vojáků - ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“[1]
Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Drepung a Ganden. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od třicátých let dvacátého století paralelně s velitelstvím Britské mise ve Lhase).
V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.[2]
Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do čtyřicátých let dvacátého století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.
[editovat] Čínská anexe Tibetu
Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suverenitu nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem. Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost čínské vlády 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody.
Číňanům se tak podařilo ovládnout strategicky významné území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií. Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. Právě v Indii byla 9. dubna 1959 vytvořena Tibetská exilová vláda.
[editovat] Reference
- ↑ Charles Allen: Duel in the Snows. The True Story of the Younghusband Mission to Lhasa, viz Literatura
- ↑ V roce 1906 byla uzavřena úmluva mezi Británií a Čínou, v níž se Britové zavázali, že neanektují tibetské území a nebudou zasahovat do vnitřní správy Tibetu, a Číňané naopak, že totéž nedovolí žádnému jinému státu. V anglo-ruské smlouvě z roku 1907 Britové uznávají Tibet jako svrchované území Číny a zavazují se respektovat jeho územní celistvost, nevysílat do Lhasy své diplomatické zástupce a nevstupovat do jednání s Tibetem jinak, než jako prostředníci čínské vlády. Obě tyto bilaterální dohody měly v kontextu již existujících pravomocí Britů v Tibetu a Číně pouze formální charakter.
[editovat] Literatura
- Charles Allen: Duel in the Snows. The True Story of the Younghusband Mission to Lhasa, John Murray, Londýn 2004. ISBN 0-7195-5427-6
- Andreas Gruschke: Tibetské mýty a legendy, přeložil Jaromír Antonín Máša, Volvox Globator, Praha 2001
- Andreas Gruschke: Posvátná místa království tibetského. Od Kailásu po Shambalu, přeložil Jaromír Antonín Máša, Volvox Globator, Praha 2001
- Cipön Wangčhug Dedän Žagabpa: Dějiny Tibetu, přeložil Josef Kolmaš, Nakladatelství Lidové noviny, 2001
- Desideri, Ippolito: Cesta do Tibetu, přeložil Josef Hajný, Argo, Praha, 2001
- Uhlig, Helmut: Tibet. Tajemná země na střeše světa, přeložila Stanislava Hřebíčková, nakladatelství Ivo Železný, Praha, 2002
- Binder, Franz: Tibetská hora bohů, přeložily Karolina Štičková a Anděla Kramlová, nakladatelství Ivo Železný, Praha, 2002
- Dagnewa, Taši: Základy gramatiky moderní hovorové tibetštiny, přeložila Lygžima Chaloupková, nakladatelství Karolinum, Praha, 2003
- Wegener: Tibet und die englische Expedition, 1904
- A.H.Francke: A History of Western Tibet, 1907
- Andreas Gruschke: The Cultural Monuments of Tibet’s Outer Provinces: Amdo, 2 vols, White Lotus Press, Bangkok 2001 and Kham, 2 vols. Bangkok 2004
- cestopisné romány
- HARRER, Heinrich. Sedm let v Tibetu. [s.l.] : [s.n.].
- HARRER, Heinrich. Návrat do Tibetu. [s.l.] : [s.n.], 1987.
