Oxid uhličitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Oxid uhličitý
Obecné
Systematický název	Oxid uhličitý
Triviální název	Suchý led (pevný)
Ostatní názvy	Kysličník uhličitý (Zastaralý název, neměl by se používat)
Latinský název	Dioxidum carbonis
Anglický název	Carbon dioxide
Německý název	Kohlenstoffdioxid
Funkční vzorec
Sumární vzorec	CO2
Vzhled	Bezbarvý plyn
Identifikace
Registrační číslo CAS	124-38-9
Registrační číslo EINECS	204-696-9
PubChem	280
ChEBI	[1]
SMILES	C(=O)=O
InChI	1/CO2/c2-1-3
Vlastnosti
Molární hmotnost	44,0095(14) g/mol
Molární koncentrace cM
Teplota tání	−57 °C (216 K) (pod zvýšeným tlakem)
Teplota varu	−78 °C (195 K) (za normálního tlaku sublimuje)
Teplota sublimace	−78,48 °C (195 K)
Teplota rozkladu
Teplota změny krystalové modifikace
Teplota skelného přechodu
Hustota	1,6 g/cm³,pevný; 1,98 kg/m³(plynný)
Viskozita
Dynamický viskozitní koeficient	0,07 cP při −78 °C
Kinematický viskozitní koeficient
Index lomu	1,00045
Tvrdost
Kritická teplota	31 °C
Kritický tlak	7390 kPa
Kritická hustota	0,468 g/cm3
Disociační konstanta pKa	6,35 a 10,33
Disociační konstanta pKb
Rozpustnost ve vodě	1,45 kg/m³
Rozpustnost v polárních rozpouštědlech
Rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech
Součin rozpustnosti
Teplota hoření
Meze výbušnosti
Relativní permitivita
Tlak páry
Van der Waalsova konstanta pro stavovou rovnici
Izoelektrický bod
Součinitel elektrické vodivosti
Součinitel tepelné vodivosti
Součinitel elektrického odporu
Součinitel délkové roztažnosti
Součinitel objemové roztažnosti
Měrná vodivost
Měrný elektrický odpor
Ionizační energie
Povrchové napětí
Průměrný výskyt
Rychlost zvuku
Struktura
Krystalová struktura
Hrana krystalové mřížky
Koordinační geometrie
Tvar molekuly
Dipólový moment	nulový
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔfH	-393,51 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt	299 J/g
Entalpie varu ΔHv	901 J/g
Entalpie rozpouštění ΔHv
Entalpie sublimace ΔHv
Standardní molární entropie S	213,67 J K-1 mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔfG	-394,36 kJ/mol
Měrné teplo	J K-1 mol-1
Izobarické měrné teplo cp
Izochorické měrné teplo cV
Bezpečnost
R-věty
S-věty	S9, S26, S36 (v pevném skupenství)
NFPA 704	0 0 0
Číslo RTECS	FF6400000
Teplota vznícení
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid uhličitý, archaicky uhlec je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu; při vyšších koncentracích může v ústech mít slabě nakyslou chuť. Je těžší než vzduch. Vzniká reakcí uhlíku s kyslíkem (spalováním):

C + O₂ → CO₂,

hořením oxidu uhelnatého (např. svitiplynu):

2 CO + O₂ → 2 CO₂,

nebo organických látek, např. methanu:

CH₄ + 2 O₂ → CO₂ + 2 H₂O,

a to vždy za vývinu značného množství tepla. Podobnými reakcemi můžeme popsat i spalování fosilních paliv a biomasy. Je také produktem dýchání většiny živých organismů, kde je spolu s vodou konečným produktem metabolické přeměny živin obsažených v potravě.

V laboratoři se většinou připravuje reakcí uhličitanů, především uhličitanu vápenatého se silnými kyselinami např. chlorovodíkovou:

CaCO₃ + 2 HCl → CO₂ + CaCl₂ + H₂O.

Průmyslově se vyrábí tepelným rozkladem (žíháním) vápence (uhličitanu vápenatého):

CaCO₃ → CaO + CO₂.

Po chemické stránce je oxid uhličitý velice stálý a ani při velmi vysokých teplotách nad 2000 °C se znatelně nerozkládá. Ve vodě se snadno rozpouští, přičemž se přitom zčásti (asi z 0,003 %) slučuje s vodou na kyselinu uhličitou:

CO₂ + H₂O ↔ H₂CO₃.

Oxid uhličitý reaguje se silnými hydroxidy za vzniku solí, které se vyskytují ve dvou formách, jako uhličitany a hydrogenuhličitany (starším názvem kyselé uhličitany); např. s hydroxidem sodným vzniká buď hydrogenuhličitan sodný:

CO₂ + NaOH → NaHCO₃,

nebo při větším množství hydroxidu uhličitan sodný:

CO₂ + 2 NaOH → Na₂CO₃ + H₂O.

V zelených rostlinách je oxid uhličitý asimilován v procesu zvaném fotosyntéza za katalytického působení chlorofylu a dodávky energie ve formě světelných kvant na monosacharidy podle celkové rovnice:

6 CO₂ + 6 H₂O → C₆H₁₂O₆ + 6 O₂.

Spalování sacharidů v těle živočichů (i rostlin v noci) je chemickým procesem právě opačným, stejně tak kvašení cukrů působením kvasinek.

Při geologickém vývoji planetárních těles hraje v chemismu oxidu uhličitého významnou roli rovnováha mezi oxidem uhličitým a oxidem křemičitým v kompetici o vápník podle vztahu:

CaCO₃ + SiO₂ ↔ CO₂ + CaSiO₃.

Za běžných teplot panujících na Zemi je tato rovnováha posunuta téměř úplně vlevo, takže velké množství oxidu uhličitého je vázáno v uhličitanových horninách. Stoupne-li teplota zhruba nad 350 °C, rovnováha se vychýlí téměř úplně vpravo a oxid křemičitý vytěsní z hornin oxid uhličitý, který přejde do atmosféry. Tímto mechanismem se vysvětluje velmi hustá atmosféra planety Venuše, složená převážně z oxidu uhličitého.

Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné (desublimuje) za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.

Oxid uhličitý je nedýchatelný a ve vyšších koncentracích může způsobit ztrátu vědomí a smrt. V krvi se totiž váže na hemoglobin a vytěsňuje tak kyslík, který se pak z plic obtížněji dostává do mozku a tkání těla.

Obsah 1 Výskyt v přírodě 2 Využití 3 Vliv oxidu uhličitého na globální oteplování 4 Oxid uhličitý a biomasa 5 Historická poznámka 6 Literatura 7 Externí odkazy

[editovat] Výskyt v přírodě

Oxid uhličitý je běžnou součástí zemské atmosféry, přičemž jeho koncentrace (průměrně  0,038 % v roce 2004) v ovzduší kolísá v závislosti na místních podmínkách, na výšce nad povrchem a relativní vlhkosti vzduchu v ovzduší. V důsledku zejména průmyslových emisí jeho průměrná koncentrace ve vzduchu stále roste (viz odstavec „Vliv oxidu uhličitého na globální oteplování“).

Lokálně velmi vysoká koncentrace je v místech jeho výronu ze země ve vulkanicky aktivních oblastech a v některých přírodních minerálních vodách. Vzhledem k tomu, že je těžší než vzduch může se v takových místech hromadit a představovat nebezpečnou past pro zvířata i lidi. Ročně tak vulkanické aktivity dodávají do ovzduší Země přibližně 130 až 230 Tg, což představuje řádově jen 1 až 2 % produkce CO₂ lidstvem.

Oxid uhličitý byl také nalezen v mezihvězdném prostoru. Je hlavní složkou atmosfér planet Venuše a Mars. Spektroskopicky byl prokázán i v komě komet.

[editovat] Využití

Oxid uhličitý je průmyslově lehce dostupný plyn. Využívá se jako:

• chemická surovina pro výrobu:
  • anorganických uhličitanů
  • methanolu
  • polykarbonátů
  • polyuretanů
  • karbamátů
  • isokyanátů
  • a jiných organických sloučenin
• hnací plyn a ochranná atmosféra pro potravinářské účely
• součást perlivých nápojů
• náplň sněhových hasících přístrojů
• chladící médium (suchý led)
• v medicíně se přidává (do 5 %) ke kyslíku pro zvýšení efektivity dýchání

[editovat] Vliv oxidu uhličitého na globální oteplování

Oxid uhličitý se největší měrou podílí na vzniku skleníkového efektu. Jeho nárůst v ovzduší, což je považováno za hlavní příčinu globálního oteplování, je způsoben zejména spalováním fosilních paliv a úbytkem lesů. Naštěstí zatím nejvýkonnější ekosystém poutající vzdušný oxid uhličitý - mořský fytoplankton - není dosud příliš narušen.

Velké množství oxidu uhličitého je také rozpuštěno ve světových mořích a oceánech, které tak regulují jeho množství v atmosféře. Pozvolný nárůst globální teploty však negativně ovlivňuje rozpustnost CO₂ v mořské vodě a pozitivní zpětnou vazbou se tak dostává zpět do vzduchu další dodatečné množství tohoto skleníkového plynu. Naštěství většina oxidu uhličitého je v mořské vodě vázána chemicky ve formě uhličitanových a hydrogenuhličitanových iontů, za což vděčíme jeho reakci s vápenatými minerály podle rovnice:

CaCO₃ + CO₂ + H₂O ←→ Ca²⁺ + 2 HCO₃^-

Tato rovnováha se však se zvyšující teplotou posunuje doleva.

Také intenzita fotosyntézy fytoplanktonem je závislá na optimální teplotě a s jejím růstem nad optimum klesá.

[editovat] Oxid uhličitý a biomasa

Kromě spalování biomasy či bioplynu vzniká oxid uhličitý také během kompostování. Navíc část organické hmoty zůstává na poli jako posklizňové (potěžební) zbytky, a kořenový systém.

V průběhu anaerobní digesce a kompostování je velká část organické hmoty přeměněna na stabilizované organo-minerální hnojivo s vysokým podílem humusových látek, takže velký podíl uhlíku zůstává dlouhodobě fixován v humusu, který zlepšuje vlastnosti půd (vododržnost, pufrační kapacitu, …). Navíc zlepšené vlastnosti půdy mají za následek vyšší výnosy, a tedy i intenzivnější asimilaci CO₂ během fotosyntézy.

[editovat] Historická poznámka

Oxid uhličitý byl první chemickou sloučeninou, která byla popsána jako plyn odlišný od vzduchu. V 17. století vlámský chemik Jan Baptist van Helmont zjistil, že při spalování dřevěného uhlí v uzavřené nádobě váha zbylého popele je menší, než původního uhlí. Vysvětlil to přeměnou části uhlí na neviditelnou substanci, kterou nazval plyn spiritus sylvestre.

V polovině 18. století vlastnosti tohoto plynu studoval podrobněji skotský lékař Joseph Black. Zjistil, že zahříváním vápence nebo jeho reakcí s kyselinami vzniká plyn, který nazval „fixovatelný vzduch“ („fixed air“), protože jej bylo možno vázat silnými zásadami (např. hydroxidem vápenatým). Zjistil také, že je těžší než vzduch a že na rozdíl od normálního vzduchu nepodporuje hoření a že zvířata v něm hynou. Vázání na hydroxid vápenatý použil k důkazu, že je ve vydechovaném vzduchu a také, že se uvolňuje při procesu kvašení (fermentace).

[editovat] Literatura

• Neftel, A., H. Friedli, E. Moore, H. Lotscher, H. Oeschger, U. Siegenthaler, and B. Stauffer. 1994. Historical carbon dioxide record from the Siple Station ice core. pp. 11-14. In T.A. Boden, D.P. Kaiser, R.J. Sepanski, and F.W. Stoss (eds.) Trends'93: A Compendium of Data on Global Change. ORNL/CDIAC-65. Carbon Dioxide Information Analysis Center, Oak Ridge National Laboratory, Oak Ridge, Tenn. U.S.A.
• Keeling, C.D., and T.P. Whorf. 1994. Atmospheric carbon dioxide records from sites in the SIO air sampling network. pp. 16-26. In T.A. Boden, D.P. Kaiser, R.J. Sepanski, and F.W. Stoss (eds.) Trends'93: A Compendium of Data on Global Change. ORNL/CDIAC-65. Carbon Dioxide Information Analysis Center, Oak Ridge National Laboratory, Oak Ridge, Tenn. U.S.A.

[editovat] Externí odkazy

• Emise oxidu uhličitého podle zemí, v absolutních číslech, na 1000 obyvatel.

Oxidy s prvkem v oxidačním čísle IV.
Oxid uhličitý (CO2)• Oxid ceričitý (CeO2)• Oxid chloričitý (ClO2)• Oxid chromičitý (CrO2)• Oxid dusičitý (NO2)• Oxid germaničitý (GeO2)• Oxid hafničitý (HfO2)• Oxid olovičitý (PbO2)• Oxid manganičitý (MnO2)• Oxid plutoničitý (PuO2)• Oxid rutheničitý (RuO2)• Oxid seleničitý (SeO2)• Oxid křemičitý (SiO2)• Oxid siřičitý (SO2)• Oxid telluričitý (TeO2)• Oxid thoričitý (ThO2)• Oxid cíničitý (SnO2)• Oxid titaničitý (TiO2)• Oxid wolframičitý (WO2)• Oxid uraničitý (UO2)• Oxid vanadičitý (VO2)• Oxid zirkoničitý (ZrO2)
	Související články obsahuje Portál Oxidy