Podkarpatská Rus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Podkarpatská Rus | |||
|---|---|---|---|
|
|||
Mapy
|
|||
Podkarpatská Rus je termín, označující území dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti, z přísně historického hlediska je to označení jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech 1919-1939, jejíž území mělo nepatrně odlišné hranice (zahrnovala například i dnes slovenskou obec Lekárovce, naopak nezahrnovala úzký pruh území na jihozápadě s městem Čop, který byl v té době součástí Slovenska). Jejím hlavním městem byl Užhorod; v listopadu 1938 se jejím centrem stalo po První vídeňské arbitráži, která přičlenila jižní oblasti, včetně Užhorodu a Mukačeva, osídlené především Maďary k Maďarsku, město Chust.
Obsah
|
[editovat] Historické názvy Podkarpatské Rusi
-
- Podkarpatsko, Uherská/Uhorská Rus, část Uherska (Rakousko-Uhersko), Horních Uher, do 1918
- Podkarpatská Rus, 1919-1938, Země/Zem podkarpatskoruská (od Trianonské smlouvy 1920)
- autonomní Karpatská Ukrajina, listopad 1938 - březen 1939
- republika Karpatská Ukrajina, 14.3.1939 - 18.3.1939
- Podkarpatsko (Karpátálja), 1939-1944, 1939 obsazeno Maďarskem
- Podkarpatská Rus, 1944 - 1945
- Zakarpatská Ukrajina od 1944; Zakarpatská oblast Ukrajinské SSR, 1945-1991, 1944/45 obsazeno SSSR
- Zakarpatská oblast Ukrajiny, od 1991
(Poznámka: zdroj: en:Treaty of Trianon, en:Carpathian Ruthenia, (částečný, možný) konflikt s oficiální čs.+sovětskou versí, které převzaly i některé dnešní české zdroje)
[editovat] Historie
Od středověku do první světové války bylo území Podkarpatské Rusi součástí Uherského království. Zaujímalo přibližně území tehdejších žup Uh (se sídlem v Užhorodu), Bereg (Berehove), Ugocsa (Vinohradov) a Marmaroš (Sighetu Marmaţiei). Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde početná německá, židovská a rumunská menšina.
[editovat] První světová válka
Během první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Hrihorije Žatkoviče dohodu s Tomášem G. Masarykem na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část.
[editovat] Po válce
12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Serantonu souhlasila s tímto plánem a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem konsolidovaného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.
V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.
Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Ústřední národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu.
Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době sovětské a maďarské republiky pronikly vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).
[editovat] Mírová konference v Paříži
V únoru 1919 se v Paříži sešel Hrihorij Žatkovič s A. Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že „spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu.“
Dne 10. září 1919 pak byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Desátý článek Smlouvy stanoví: „Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“ Mezinárodněprávní uznání připojení Podkarpatské Rusi k Československu potvrdila i trianonská mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920.
[editovat] Odložená autonomie
Guvernér jmenovaný prezidentem byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Tyto skutečnosti potvrdila také nová ústava z roku 1920 29. února 1920.
16. listopadu 1919 vydala vláda generální statut Podkarpatské Rusi, podle něhož se zřizovalo zatímní direktorium autonomní země, aby se tak vyhovělo saint-germainské podmínce. Byla současně vytvořena funkce vládního administrátora podléhajícího ministerstvu vnitra. Za vyučovací jazyk a úřední byl prohlášen jazyk lidový (rusínský).
Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu - v roce 1920 se však nekonaly (až v roce 1924). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentě devíti poslanci.
V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednání mezi čsl. vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Guvernér byl orgán volený pouze z občanů Podkarpatské Rusi, Zemský prezident byl orgán jmenovaný prezidentem Československé republiky:
- 1919–1920 – prvním státním správcem byl jmenován Jan Brejcha
- 1920–1921 – guvernér Hrihorij Žatkovič, odešel z úřadu na protest toho, že území stále nebylo autonomní (odešel do USA)
- 1921–1923 – víceguvernér Petr Ehrenfeld (funkce guvernéra nebyla obsazena)
- 1923–1933 – guvernér Anton Beskid
- 1933–1935 – zemský prezident Antonín Rozsypal (po smrti Antona Beskida v roce 1933 nebyla funkce guvernéra obsazena)
- 1935–1938 – guvernér Konstantin Hrabar
Sídla guvernéra a státní správy byla:
- 1919–1922 – bývalý Župní dům na Žatkovičově náměstí
- 1922–1936 – budova ve Švehlově ulici
- 1936–1938 – „definitivní“ budova od architekta A. Krupky na Beskidově náměstí ve čtvrti Malé Galago, této čtvrti se dodnes říká „užhorodské Dejvice“
V tomto období byla Podkarpatská Rus rozdělena na Zemské politické kraje / okresy:
- 1919–1927 – župa užhorodská (Užhorod), župa mukačevská (Mukačevo), župa Marmarošská (Chust)
- 1927–1938 – okres Užhorod, Perečín, Vel.Berezný, Svalava, Mukačevo, Berehovo, Volové, Iršava, Sevluš, Chust, Ťačovo, Rachov
Od 17. listopadu 1938 byla oblast na základě návrhu autonomní vlády nazývána Karpatská Ukrajina.
[editovat] Karpatská Ukrajina
Dohoda z roku 1919 o poskytnutí autonomie byla nakonec naplněna až 22. listopadu 1938. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny.
[editovat] Vídeňská konference (arbitráž)
V návaznosti na mnichovský diktát dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarsku jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem (první a druhá arbitráž). Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ.
Po dobu předání „vládl“ na guvernérském úřadu ministr čsl. vlády Ivan Parkányi. Československá vláda rozhodla definitivně o autonomii a úřad předsedy autonomie byl přestěhován do města Chust, do budovy, která původně sloužila jako Okresní úřad pro okres Chust. Předsedou autonomie byl zvolen Augustin Vološin.
[editovat] Složení autonomní vlády
- 11. října 1938 – 26. října 1938
- Předseda vlády a ministr školství: Andrej Bródy
- Ministr vnitra: Edmund Bačinský
- Ministr dopravy: Július Révay
- Zplnomocněný ministr pro hospodářství: Š. A. Fencik
- Vládní tajemníci: Augustin Vološin (pověřen agendou zdravotnictví a sociální péče) a Ivan Pješčak (pověřen agendou justiční správy)
- 26. října 1938 – 1. prosince. 1938
- Předseda vlády, ministr financí, obchodu a zemědělství: Augustin Vološin
- Ministr vnitra: Edmund Bačinský
- Ministr komunikací, veřejných prací, zdravotní a sociální péče: Július Révay
- 1. prosince. 1938 – 6. března 1939
- Předseda vlády: Augustin Vološin
- Členové vlády: Július Révay; od 6. 3. 1939 arm. gen. Lev Prchala
- 6. března 1939 – 15. března 1939
- Předseda vlády, ministr školství a spravedlnosti: Augustin Vološin
- Ministr vnitra, financí a dopravy: arm. gen. Lev Prchala
- Ministr zemědělství, veřejných prací, zdravotnictví, průmyslu, obchodu a živností: Štefan Kločurak
[editovat] Druhá světová válka
14. března 1939 je na zasedání podkarpatského sněmu rozhodnuto bránit zemi proti případnému maďarskému vpádu. V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.
[editovat] Nezávislá republika
15. března 1939 je pak vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá.
[editovat] Složení nezávislé vlády
- Augustin Vološin, prezident a ministr spravedlnosti
- Štefan Kločurak, ministr průmyslu a zemědělství
- Július Révay, ministr zdravotnictví a sociální péče
- Edmund Bačinský, ministr vnitra
- A. Štefan, S. Rosocha a I. Roháč, členové vlády
[editovat] Maďarská okupace
Po několika dnech, 18. března 1939, je celá Karpatská Ukrajina, tedy i horské oblasti, Maďarskem obsazena, území nadále nazýváno Podkarpatsko (Karpátálja) a je mu přislíbena autonomie v rámci Maďarska.
Augustin Vološin žil po dobu války v Praze a měl status cizince. V roce 1945 byl odvlečen do Moskvy, kde v témže roce zemřel na následky mučení v tamní věznici. Byl prohlášen hrdinou Ukrajinské republiky.
[editovat] Po druhé světové válce
Po poměrně rychlém osvobození v souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským.
Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy vstupovali do Rudé armády „dobrovolně a nadšeně“.
Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly - oficiálně - „první svobodné volby“ do národních výborů, za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.
Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země. František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna a zůstal tam do 1. února 1945, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.
[editovat] Připojení k SSSR
Stejně jako Čechy byla Podkarpatská Rus rozdělena demarkační linií, která vedla na trase Sevluš, Bílky, Volovec. Východ území od čáry byl pod československou správou, sídlo správy bylo v Chustu. Západ území od čáry, tedy průmyslové oblasti, byl pod sovětskou správou, sídlo v Užhorodu. Oblast pod sovětskou správou se oficiálně nazývala Zakarpatská Ukrajina a byla jí sovětskými orgány slibována plná autonomie. Ta existovala do roku 1946, kdy tato autonomie byla rozhodnutím z Moskvy zrušena a název území byl změněn na Zakarpatská oblast.
V Československu bylo v roce 1945 (podobně jako v případě názvu "Sudety") tiskovou normou Ministerstva vnitra ČSR zakázáno použít v tisku názvu "Podkarpatská Rus".
12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo (samozřejmě že jednomyslně) s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.
26. listopadu 1944 byl uspořádán v Mukačevě sjezd národních výborů z celé země. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR.
V roce 1945 je pak celá oblast s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Obec Lekárovce byla pak 2. dubna 1946 vrácena Československu a byla přičleněna ke Slovensku.
[editovat] Po rozpadu SSSR
Od rozpadu SSSR sílí na území celé Podkarpatské Rusi hnutí na autonomii a uznání rusínského národa.
[editovat] Jazyky
Co se týče jazykové kultury, národním jazykem byla vždy rusínština. Dalším jazykem, kterým se na podkarpatsku hovořilo, byla hebrejština. Na tomto území bylo nejvíce židů z celé bývalé ČSR; prakticky všichni byli ale v roce 1944 deportováni do koncentračních táborů. Přestože již zmíněná rusínština byla národním jazykem, jako úřední jazyk byla až druhá, po češtině. To se změnilo až v roce 1938, po zavedení autonomie do praxe.
Od devadesátých let 20. století sílí na území někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii.
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- Podkarpatská Rus - informace + fotografie přírody i místních obyvatel
- Z historie Zakarpatské Ukrajiny - rozsáhlá seminární práce
- Podkarpatská Rus 1938 - dobové fotografie z r. 1938, autor Kamil Raichl
| Československo / Česko-Slovensko (1918–1992) | |||||||
| Rakousko-Uhersko (do 1918) jeho království, země, území Čechy, Morava, Rakouské Slezsko, Horní Uhry (vč. dnešního Slovenska a Podkarpatska) |
ČSR |
„Sudety“ (1938–1945) | |
(od 1993) |
|||
|
ČSR |
Protektorát Slovenský stát území Vídeňské arbitráže (1939–1945) |
||||||
| Karpatská Ukrajina (1938–1939) |
Podkarpatsko (1939–1944) |
součást Ukrajinské SSR (1944–1991) | Zakarpatská oblast Ukrajiny (od 1991) | ||||
| 1948–1989 lidově demokratická republika, satelit SSSR | |||||||
 |
|
|---|---|
|
Země Česká • Země Moravskoslezská (od 1. 12. 1928; předtím Země Moravská a Země Slezská) • Země Slovenská • Země Podkarpatoruská (do března 1939) |
|
|
Banskobystrický kraj • Bratislavský kraj • Brněnský kraj • Českobudějovický kraj • Gottwaldovský kraj • Jihlavský kraj • Karlovarský kraj • Královéhradecký kraj • Košický kraj • Liberecký kraj • Nitranský kraj • Olomoucký kraj • Ostravský kraj • Plzeňský kraj • Pražský kraj • Prešovský kraj • Pardubický kraj • Ústecký kraj • Žilinský kraj |
|
|
Jihočeský kraj • Severočeský kraj • Středočeský kraj • Východočeský kraj • Západočeský kraj • Jihomoravský kraj • Severomoravský kraj ♦ Západoslovenský kraj • Středoslovenský kraj • Východoslovenský kraj (slov. kraje zrušeny od 1. 7. 1969 do 1970, a trvale od 19. 12. 1990) |
|
|
Hlavní město Praha • Bratislava (9. 3. 1968 – 19. 12. 1990; od 1969 Hlavné mesto SSR Bratislava, od 1. 3. 1990 Hlavné mesto SR Bratislava) • Brno (1969 – 1971) • Ostrava • Plzeň (obě 1. 7. 1969 – 1971) |
|
|
Česká socialistická republika (ČSR) • Slovenská socialistická republika (SSR) |
|
