Václav II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o českém králi. O českém knížeti pojednává článek Václav II. (kníže).

Václav II.
Král český a polský

Václa II. v manuskriptu Codex Manesse.
Doba vlády	1278/83 - 1305
Korunovace	1297 českým králem, 1300 polským králem
Narození	27. září 1271
	Praha
Úmrtí	21. červen 1305 (34 let)
	Praha
Pochován	Zbraslavský klášter
Přechůdce	Přemysl Otakar II.
Následník	Václav III.
Manželky	I. Guta Habsburská (1285-97)
	II. Eliška Rejčka (1300-1305)
Potomci	Václav III. Anna Přemyslovna Eliška Přemyslovna
Dynastie	Přemyslovci
Otec	Přemysl Otakar II.
Matka	Kunhuta Uherská

Václav II. (27. září 1271 – 21. červen 1305, Staré Město) byl šestý český král a polský král z dynastie Přemyslovců (vlády se ujal v květnu 1283, korunován 1297 českým a 1300 polským králem). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti, uherské princezny Kunhuty.

[editovat] Neradostné mládí a „zlá léta“

Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův bratranec, braniborský markrabě Ota Braniborský (Přemysl ho totiž znal jako uhlazeného rytíře). Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu.

Přemyslovy smrti se snažil využít také další příbuzný Přemyslovců, slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se snažila ochránit svého syna před zvůlí šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. O podporu pro sebe, své děti a Jindřichovo poručnictví požádala i Rudolfa Habsburského jakožto římského krále.

Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Ota, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

Když se Ota Braniborský neshodl s Kunhutou, nechal kralevice uvěznit nejprve na hradu Bezdězu, později jej odvezl jako rukojmí do Braniborska. Kunhuta Uherská počátkem roku 1279 z Bezdězu utekla.

[editovat] Vězeň na Bezdězu

Traduje se, že Václava II. těžce poznamenalo neradostné dětství, zvláště věznění bratrancem Otou, přestože Zbraslavská kronika při popisování strastí malého Václava zřejmě značně přehání. Na druhou stranu ale podle pozůstatků lebky Václav II. skutečně trpěl v dětství podvýživou. O psychických následcích nemluvě. Dalším často uváděným faktem je, že tělesně slabý byl Václav už od narození a psychickou labilitu, kdy se bál bouřek a koček, měl vlastně v rodě. Nevyrovnaností nejspíš trpěli oba jeho rodiče a určitě děd Václav I. Ten pro změnu nesnášel samotu a vyzvánění zvonů.

Čechy v době Václavova věznění drancovala braniborská vojska i část šlechty. Roku 1281 zemi postihla strašlivá neúroda, kterou následoval hladomor a epidemie. Tehdejší kronikáři píší o „zlých létech“. Žalostný stav rozvráceného království přiměl část šlechty, aby Václava vykoupila a vynutila si jeho vydání nazpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf I. Habsburský, Václavův rádce, tchán a ne nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky k tomuto území neuznal, a tak ho o ně připravil.

[editovat] Počátky samostatné vlády

Václav II. ve Zbraslavské kronice

Nastoupení Václava II. (květen 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci.

Záviš byl milenec (a snad manžel) Václavovy matky Kunhuty a svým vystupováním si rychle získal i Václava, za kterého příští léta de facto vládl. Falkenštejn se osvědčil jako schopný zemský správce, dosadil do úřadů Vítkovce, ovšem také posílil notně otřesenou královskou moc (Václav nakonec dal svolení k jeho svatbě s Kunhutou).

Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi se smrtí královny matky Kunhuty (1285) zprvu nezměnil a dal mu svolení k dalšímu sňatku s Alžbětou Kumánkou. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova manželka Guta Habsburská. Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků. Nejen je si ovšem Vítkovec znepřátelil. Václav dal Falkenštejna v lednu 1289 zatknout (snad ze zištných důvodů) a nakonec popravit na hradě Hluboká.

[editovat] Dobrý král a (negramotný) vzdělanec

Král se v mnohém odlišoval od svého bohatýrského otce, do jehož stínu ho stavěl třeba Dante Alighieri. Václav II. byl bystrý člověk s dobrou pamětí, ale zároveň se nikdy nenaučil psát. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů.

Přestože Václav nezískal v době svého mládí významnější vzdělání, zajímal se o soudobé vědění, shromažďoval vzácné spisy a zval na svůj dvůr cizí umělce (působili zde například minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen zvaný Frauenlob). Sám král zřejmě skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku.

Zvláště obratně si Václav počínal ve vztahu k české šlechtě. Na rozdíl od Přemysla se s ní podělil o nejvyšší moc v zemi a nevstupoval do otevřených konfliktů. Za vlády Václava II. se Čechy i Morava, navrácená k českému království, rychle vzpamatovaly z útrap minulých let a znovu začaly hospodářsky prospívat. Brzy si tak získal spojence mezi domácí šlechtou i v zahraničí a mohl se pokusit o další rozšíření přemyslovské moci. Rudolf I. Habsburský mu předem udělil v léno všechna území, která Václav dokáže získat, výměnou za jeho hlas kurfiřta ve prospěch Rudolfa mladšího.

[editovat] Mincovní reforma

Pražský groš

Za Václavovy vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Koncem 13. století byla objevena bohatá ložiska stříbrné rudy v Kutné Hoře, jejichž využití výrazně přispělo k mocenskému rozmachu českého království.

Král připravil ve spolupráci se svými italskými finančními a právními rádci mincovní reformu, na jejímž základě začaly být roku 1300 raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou i v zahraničí, a vydal pro Kutnou Horu nový horní zákoník Ius regale montanorum.

[editovat] Tři královské koruny Přemyslovců

Václavova zahraniční politika se zaměřila dvojím směrem, do říše a na sousední, stále ještě politicky rozdrobené Polsko. Z říšských území bylo k českému státu připojeno Chebsko (věno po Gutě), dále král získal Pirnu, Freiberg s jeho stříbrnými doly a lenní svrchovanost nad Pliseňskem, neúspěšný byl v pokusu ovládnout Míšeň.

Pečeť Václava II.

Od roku 1289 začal Václav II. rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo obnovit v Polsku království.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: „Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, …), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.“ Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. Roku 1300 Václava hnězdenský arcibiskup ve svém městě korunoval polským králem.

[editovat] Uherská koruna

Roku 1301 vymřela Ondřejem III. v Uhrách panovnická dynastie Arpádovců a část velmožů v čele s mocným magnátem Matúšem Csákem Trenčianským nabídla uherskou korunu Přemyslovcům. Druhým kandidátem byl Karel Robert z Anjou, kterého podporoval papež Bonifác VIII. i Václavův bývalý švagr, římský král Albrecht I. Habsburský. Navzdory nesouhlasu některých členů královské rady král nabídku přijal pro svého jediného syna Václava, který byl poté korunován v Uhrách jako Ladislav V.

[editovat] Nový spor s Habsburky

Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu a Václav II. uvedl v úžas celou Evropu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal roku 1304 odvézt svého jediného přeživšího syna nazpět do Čech, přičemž Uhry poplenil. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát.

Nedlouho nato vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem Habsburským a oblehlo českou pokladnici - Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta českého krále nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc. Václav II. zemřel v 34 letech na tuberkulózu a poslední měsíce života strávil zajištěním dědictví pro syna. Přemyslovské soustátí se ale takřka hned po jeho smrti začalo rozpadat.

[editovat] Verše Václava II.

(úryvek z novodobého překladu Petra Kopty)

To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást a chytlo se v krutou past.

„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal štěstí –
a přece trpím dál.

Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí,
které by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
Z bolesti radost vzešla mi – já smál se mezi slzami!

[editovat] Potomci

Portrét Václava II.:Jan Matejko.

Václavovou první manželkou byla Guta Habsburská (1271-1297), se kterou měl deset dětí:

Přemysl Otakar (*† 1288)
Václav III. (1289-1306), český, polský a uherský král

∞ 1305 Viola Těšínská

Anna (1289 - † po 1292)
Anna Přemyslovna (1290-1313), česká královna

∞ 1306 Jindřich Korutanský

Eliška Přemyslovna (1292-1330), česká královna

∞ 1310 Jan Lucemburský

Guta (1293 - 1294)
Jan (1294 - 1295)
Jan (1295 - 1296)
Markéta Přemyslovna (1296-1322), polská (vratislavská) kněžna

∞ 1308 Boleslav III. Lehnický

Guta (*† 1297)

V roce 1300 se Václav II. oženil podruhé, s polskou princeznou Eliškou Rejčkou (1286–1335):

Anežka Přemyslovna (1305-1337), polská (slezská) kněžna

∞ 1316 Jindřich Javorský

Václava II. přežilo pět jeho manželských dětí, z jeho levobočků je bezesporu nejznámější Jan Volek.

[editovat] Genealogie

Václav I.
nar. 1205
zm. 23. září 1253

Kunhuta Štaufská
nar. asi 1200
zm. 13. září 1248

Rostislav Haličský
nar. 1225
zm. 1262

Anna Uherská
nar. 1226/7
zm. po 1270

Přemysl Otakar II.
nar. asi 1233
zm. 26. srpna 1278

Kunhuta Uherská
nar. asi 1246
zm. 9. září 1285

		1. Guta Habsburská nar. 13. března 1271 zm. 18 . června 1297 OO 1285		Václav II. nar. 27. září 1271 zm. 21. červen 1305		2. Eliška Rejčka nar. 1. září 1286 zm. 18. října 1335 OO 1300

	1		1		1		1		1
Přemysl Otakar nar. a zm. 1288		Václav III. nar. 1289 zm. 1306		Anna nar. 1289 zm. po 1292		Anna Přemyslovna nar. 1290 zm. 1313		Eliška Přemyslovna nar. 1292 zm. 1330
	1		1		1		1		1
Guta nar. 1293 zm. 1294		Jan nar. 1294 zm. 1295		Jan nar. 1295 zm. 1296		Markéta Přemyslovna nar. 1296 zm. 1322		Guta nar. a zm. 1297
	2
Anežka Přemyslovna nar. 1305 zm. asi 1337