Svatá říše římská
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Svatá říše římská Sacrum Romanum Imperium Heiliges Römisches Reich
|
|||||||||||||||
geografie
|
|||||||||||||||
| hlavní město: |
nejednotné
|
||||||||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||||||||
| státní útvar | |||||||||||||||
|
Říšský sněm
|
|||||||||||||||
|
měna:
|
nejednotná
|
||||||||||||||
|
vznik:
|
25. prosince 800 Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě
2. února 962 ho Ota I. Veliký svou korunovací definitivně upevnil |
||||||||||||||
|
zánik:
|
6. srpna 1806 se František II. vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
|
||||||||||||||
|
|||||||||||||||
.gif/25px-Flag_of_Prussia_(1803).gif){kind=small}
Svatá říše římská (latinsky Sacrum Romanum imperium) je název zaniklého státního útvaru ve střední Evropě s mocenským centrem v Německu. V kratší podobě Romanum imperium jej užívali již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Romanum imperium stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).
V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Romanum imperium mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dánové, Češi, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.
Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko, oblast dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), jižní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území. Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Prusko (dnes rozdělené mezi Polsko a Rusko) nikdy k říši nepatřilo.
Obsah |
[editovat] Boje mezi císaři a papeži o investituru
Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085), bývalý opat kláštera v Cluny. Byl to ctižádostvý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 tzv. wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixt II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.
[editovat] Úsilí o ovládnutí Itálie
Severní část Itálie byla od verdunského rozcestí součástí Loharingie. Pokusy o vytvoření úřední moci i zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. V průběhu 10. století se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné státy, státečky a samostatná města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava I. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory - na příznivce krále-ghibelliny, na opačné straně byli příznivci papeže-guelfové. Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana. Itálie zůstala rozdrobena až do roku 1861, kdy bylo vyhlášeno Italské království.
[editovat] Související články
[editovat] Literatura
- Klaus Herbers, Helmut Neuhaus: Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Böhlau-Verlag, Köln, Weimar 2005. 343 S. ISBN 3-412-23405-2.
- Julia Haas: Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Duncker & Humblot, Berlin 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.
- Christian Raap: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-8305-0568-X.
