Hlince (okres Plzeň-sever)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Hlince | |
|---|---|
| charakter sídla: | malá vesnice |
| domů: | 27 |
| PSČ: | 331 43 |
| součást obce: | Hlince |
| okres: | Plzeň-sever |
| historická země: | Čechy |
| katastrální území: | Hlince |
| katastrální výměra: | 7,58 km² |
| zeměpisná šířka: | 49°56′52″ s. š. |
| zeměpisná délka: | 13°37′35″ v. d. |
| nadmořská výška: | 332 m |
| obec Hlince základní územní samosprávné společenství občanů |
|
|---|---|
|
|
|
| obyvatel: | 88 (2006) |
| kraj: | Plzeňský |
| Oficiální web obecního úřadu: http://www.volny.cz/ouhlince E-mailová adresa: ouhlince@volny.cz |
|
| adresa obecního úřadu: | Hlince 44 331 41 Kralovice |
| starosta: | Jaroslav Helebrant |
| NUTS 5 (obec): | CZ0325 566390 |
| obec s rozšířenou působností: | Kralovice |
| pověřená obec: | Kralovice |
| katastrální výměra: | 7,58 km² |
| katastrální území: | 1 |
| základní sídelní jednotky: | 1 |
Hlince (dříve Hlinč) jsou malou vesnicí v severovýchodní části okresu Plzeň-sever, 11 km jihovýchodně od Kralovic. Celá obec má zhruba 88 obyvatel, její katastrální území zaujímá 758 ha. PSČ všech adres v obci je 331 41. Obec je součástí Mikroregionu Kralovicko.
Obsah |
[editovat] Historie
Hlince jsou poprvé připomínány k roku 1361, kdy byly ve vlastnictví Oldřicha z Hlohovic. V průběhu husitských válek byla ves z velké části vypleněna, její obnova byla pozvolná. Ves rozdělenou na několik částí držela např. Markéta z Holovous, později Lobkovicové.
V roce 1529 koupil od poručníků nezletilého Jetřicha Bezdružického ml. z Kolovrat krašovského panství za 3250 kop Mikuláš Sviták z Landštejna včetně dílu Hlinců. Jan mladší z Lobkovic prodal v 80. letech 16. století dvůr v Hlincích spolu s Dubjany a Studenou bratřím Šebestianovi a Oldřichovi Lažanským z Bukové na Chříči.
Roku 1604 prodal Lažanský dvůr Březsko, Hlince a další vsi Janu Týřovskému z Ensidle na Hřebečníkách a Skryjích. Hlince byly od té doby součástí chříčského panství. Během třicetileté války zanikla přibližně polovina z usedlostí, k roku 1651 bylo uváděno 5 usedlostí, v následujících letech se Hlince postupně rozrůstaly a o šedesát let později bylo uváděno 11 usedlostí.
Zadlužení bratři Týřovští prodali chříčské panství roku 1701 hraběti Václavu Josefu Lažanskému za 211 tisíc zlatých a 500 zlatých klíčného. Po jeho smrti v roce 1715 panství zdědila jeho manželka Marie Gabriela Lažanská, která půlku panství odkázala pražskému ústavu šlechtičen. V roce 1764 získal ústav od dědiců i druhou polovinu a držel ji až do zrušení patrimoniální správy.
Od roku 1850 jsou Hlince samostatnou obcí. V roce 1890 bylo v Hlincích napočítáno 39 domů se 267 obyvateli české národnosti, byla tu jednotřídka a vápenice. V té době Hlince patřily do okresu Kralovice. Na začátku roku 1924 byla ves přejmenována na Hlince.
Do roku 1960 měly Hlince samosprávu, později spadaly pod MNV ve Chříči. Po roce 1990 se Hlince staly opět samostatnou obcí.
[editovat] Památky
Náves vsi je obklopena přízemními statky se širokými dvory, řada z nich jsou tradiční roubenky. Minimální rozsah modernizací a rušivých novostaveb byl důvodem pro vyhlášení vsi za vesnickou památkovou zónu.
 čp. 9 |
 čp. 22 |
 čp. 8 |
 čp. 18 |
[editovat] Rodáci
- Jaroslav Brouk – podnikatel, spolumajitel firmy Brouk+Babka
[editovat] Okolí
Součástí obce je osada Ptyč, tzv. Lejskův-Kožíškův Mlýn na Berounce s malou vodní elektrárnou, a osada Dolany, ve které je několik domů a kostel sv. Petra a Pavla. Ves leží na severním okraji přírodního parku Hřešihlavská a sousedí s vesnicemi Studená a Holovousy. V Hlineckém lese západně od vsi jsou lokality s mnoha desítkami mravenišť mravence lesního.
[editovat] Odkazy
[editovat] Externí odkazy
- Obecni-urad.net – stránky obce
- Obce.cz – stránky obce
[editovat] Literatura
- Irena Bukačová, Jiří Fák, Karel Foud: Severní Plzeňsko I; Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2001, ISBN 80-86125-23-8
- Karel Rom: Představujeme obce regionu: Hlince; In: Kralovicko – kronika regionu, roč. 1 (2002/3), č. 5, s. 14–15
- Karel Rom: Hrad Krašov a jeho majitelé; In: Kralovicko – kronika regionu, roč. 1 (2002/3), č. 2, s. 3–4
