Ernst Gideon von Laudon
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
|
| Ernst Gideon von Laudon | |
|---|---|
| Význam: | |
| Narození | |
| Datum: | 2. února 1716 |
| Místo: |  Tootzen,Lotyšsko |
| Úmrtí | |
| Datum: | 14. července 1790 |
| Místo: | .svg/22px-Banner_of_the_Holy_Roman_Emperor_(after_1400).svg.png){kind=small} Nový Jičín,Svatá říše římská |
Ernst Gideon von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce.
Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.[1]
[editovat] Mládí
Rané mládí Gideona Ernsta von Laudohna (dále jen Laudona) je poznamenáno chudobou jeho rodnéhoLivonska (dnes Lotyšsko). Bylo zasaženo válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno do Ruska. Zpustošená a vylidněná země se jen pomalu a postupně vzpamatovávala z války.
Vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu tudíž patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy francouzština byla hlavním jazykem inteligence a i vojenské spisy v ní byly psány, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl právě dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. Počátkem 30. let 18. století mladý Laudon vstoupil do carské armády. Jeho pluk se v letech 1733–1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, potkal se s Evženem Savojským (který měl v té době renomé výborného vojevůdce) a s pruským korunním princem Bedřichem.
V letech 1735–1739 se účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době s habsburskou monarchií. Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií.
[editovat] Raná léta služby u Marie Terezie
Když se vrátil domů z tohoto tažení, zjišťuje, že jeho rodina se ocitla ještě ve větší finanční nouzi a hrozilo jim vystěhování a aby mohl splácet dluhy, byl donucen ucházet se o šanci u švédské armády, kterou nedostává, a tak se rozhodl, že odcestuje do Flensburgu a odsud, za vidinou služby v pruské armádě ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) přímo do hlavního města Pruska - do Berlína, kde si roku 1743 požádal o osobní audienci u pruského krále, na kterou čekal 4 měsíce a stejně se ji nedočkal. Po jeho odmítnutí se vydává z Berlína do Vídně, kde hlavně díky několika doporučujícím dopisům od vlivných lidí v Rakousku, získává dne 1. května 1744 post velitele jedné setniny rakouské armády. Tato setnina měla za úkol pochod do Porýní. V květnu 1745 se dostává se svou armádou do Slezska, kde se pokouší získat pro Marii Terezii zpět vytoužené Slezsko. V noci z 25. května na 26. května pomocí zběha z pruské armády dobývají město Kozel.
1. května 1746 byl převelen k hraničářskému pluku v Chorvatsku v městečku Bunič, kde se stal opět velitelem jedné setniny a byl povýšen na majora. V té době začíná psát Laudon své více než stostránkové dílo s dlouhým názvem Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům, který píše nakonec přes 4 roky. Toto jeho dílo můžeme nalézt ve Vídeňském válečném archívu. V červnu 1751 pomohl potlačit vzpouru několika vlastních jednotek, kterým se nelíbily nové pravidla, které zavedla Marie Terezie. Díky této pomoci a po kladném hodnocení svého velitele - generál majora Scherzera byl povýšen patentem ze dne 20. dubna 1753 na podplukovníka. Zajímavostí je, že ještě před vlastním povýšením byl Laudon nejmladším majorem v celém karlovackém generálu.
V té době již byl ženatý s Klárou Hagenovou, nedochoval se však žádný pramen, ze kterého by bylo možné dozvědět se, kdy se vzali. Také se nedochoval žádný pramen, který by říkal, kdy se narodili jediní dva jeho potomci. Je známo, že oba jeho potomci zemřeli ve velmi mladém věku, což se podepsalo jak na psychice matky, tak i otce, což je ovšem pochopitelné.
Dne 25. září 1756 se Laudon přesunuje do severozápadních Čech odkud za 5 dní táhnou na Lovosice, kde je napadá 1. října 1756 pruská armáda a armáda Marie Terezie ustupuje, aby se spojila s tou Saskou. 18. října 1756 obsazuje oddíl 500 hraničářů a 60 husarů pod vedením Laudona Děčín. V této bitvě si poprvé můžeme všimnout respektu, který si Laudon začínal získávat, protože je faktem, že v tomto oddíle, který dobyl Děčín jsou i vojáci s vyšší hodností, kteří jsou podřízeni Laudonovi, a kterého na slovo poslouchají.
Další zásluhy a obdiv si získal i během zimy, která přišla v tom roce velmi brzy. Získal například povolení od nadřízeného generálmajora Maurice Lacyho, aby společně s oddílem napadal pruské pozice v Sasku. Například dne 1. ledna 1757 ve večerních hodinách zaútočil na pruskou pozici v městečku Ostritz, kde pozabíjel všechny pruské jednotky a jako válečnou kořist si vzal všechno pruské vybavení, včetně zbraní a zásob. Po těchto úspěšných zimních akcí byl dne 17. března 1757 opět povýšen, tentokrát na plukovníka. V červnu 1757 se Laudon účastní bojů o Prahu, kterou nakonec, i s jeho velkým přispěním, osvobozují. 24. června 1757 přepadl u Velemína pruský transport, ze kterého si odnesl zajatce a zásoby. Totéž se mu povedlo několik dní nato v Děčíně, kdy přepadl 15 lodí.
První jeho prohrou byl Laudonův útok na Prusy, kteří měli pozici u Lovosic, Laudon se musel poprvé v životě stáhnout, protože i přes to, že Prusové ztratili několik děl, tak měli strategickou výhodu a dokázali se ubránit. I přes tuto prohru si získal náklonnost svého nejvyššího velitele Karla Lotrinského, který mu zajistil zvýšení platu ročně o 1500 zlatých. Aby si Laudon zajistil nezávislost na jediném armádním skladu v okolí, který byl v Lounech, dobyl v srpnu saský Freiberg, kde se nacházely pruské zásoby.
Díky této akci je dne 25. srpna 1757 povýšen na generálmajora. O povýšení se však dozvídá až se skoro měsíčním zpožděním. Dne 7. března 1758 navíc Laudon získává jako jeden z prvních tzv. malý kříž, jehož majitel se stal rytířem vojenského řádu Marie Terezie, který Marie Terezie založila rok před tím, než jej dostal Laudon. Během května a po celý červen 1758 se Laudon účastní osvobozování Olomouce od pruských jednotek. 30. května 1758 za Laudonem přijíždí velitel Daun a Laudon při té příležitosti předvedl svému veliteli noční přepad pruského tábora u Náměště, za který dostal pochvalný dopis.
[editovat] Velká vítězství
Na konci června se pruské jednotky, které obléhali Olomouc se nacházeli ve špatném stavu, chybělo jídlo, náboje, zbraně, léky a bylo potřeba se postarat o raněné vojáky, proto se velení pruských jednotek rozhodlo poslat z Pruska zásoby, o čemž se dozvídá, přes špeha, i Daun. Plán na uloupení tohoto transportu byl následující: hlavní síly měli napadnout konvoj u města Libavá, a pokud proklouznou nějaké pruské jednotky, měl je zlikvidovat Laudon u Šternberka. Laudon přijíždí na místo dne 27. června 1758 v 5 hodin ráno a k večeru se přesunuje k Domašovu nad Bystřicí, tam ovšem zjišťuje, že jednotky, které měli být ve stejnou dobu u Libavé, nedorazili, a proto se rozhoduje k cestě k Dolním Guntramovicím. Po cestě potkává čelo transportu a rozhoduje se proto pro útok, ten se mu nakonec nevyvede a je nucen ustoupit k Moravskému Berounu. Tam se v průběhu noci dozvídá, že jednotky konečně dorazili na určené místo u obce Libavá a může tak pokračovat v útoku. 30. června 1758 tak dochází k bitvě u Domašova, kterou nakonec Rakouské jednotky vyhrávají. Výhrou bylo především přerušení dodávek materiálu a peněz pruským jednotkám do Olomouce a také veliká válečná kořist v podobě peněz a výzbroje. Zlikvidováním tohoto konvoje měl pozitivní vliv na konec blokády Olomouce Prusy, kteří již 2. července 1758 opouštějí Olomouc.
Dne 25. července je Laudonovi uděleno další povýšení, tentokrát na polního podmaršálka. Poté se přesunuje do Dolní Lužice. Dne 14. října v 5 hodin ráno pod velením Dauna se polní maršálek účastní jako velitel jedné části Daunovi armády nočního přepadu pruských jednotek u Hochkirchu. Pruské jednotky měli povolenu večerní zábavu, čehož beze zbytku využil Daun s Laudonem. Navíc i ostraha tábora byla omezena. I když se pruské jednotky dokázali pět hodin úspěšně bránit, nakonec byly donuceni se stáhnout a válečnou kořistí pro rakouské jednotky bylo 137 děl, 500 muničních a zásobovacích vozů a jiný vojenský materiál. Navíc, při tomto nočním přepadu zemřel pruský maršál Keith. Rakouská strana ztratila 5000 vojáků, kdežto ta pruská až 9000.
I za tento noční přepad byl dne 5. prosince Laudon oceněn velkokřížem Řádu Marie Terezie, což bylo v té době nejvyšší ocenění, které mohl v Rakousku získat.
Začátek roku 1759 nebyl pro Laudona právě dobrým, protože jej v lednu téhož roku postihuje kolika. Nejdříve hledá pomoc v Teplicích ovšem na naléhání svého nadřízené Dauna se rozhoduje pro cestu do Vídně, kam ovšem nejdříve nedojede a zastavuje se v Praze. Až po zlepšení zdravotního stavu pokračuje cestu do Vídně, kde se dozvídá, že je již zdráv. 5. března 1759 je navíc povýšen do panského stavu,navíc jsou mu odpuštěny poplatky za povýšení a jako bonus získal panství Bečvárky v tehdejším Kouřimském kraji. Dne 27. března 1759 se vrací zpět do Čech a v té době čítala rakouská armáda v českých zemích přes 337 000 vojáků, která měla přes 500 těžkých děl. Laudon do Prahy přejíždí dne 31.března a hned je odvelen ke svému sboru do Trutnova, kterému v jeho nepřítomnosti velel generálmajor Žižkovič. K prvnímu ozbrojenému střetu mezi pruskými a rakouskými vojsky došlo po Laudonově návratu ve dnech od 3. května do 10. května 1759 u Bernartic, Rýchoru a Albeřic. Tento střet vyvolali Prusové a po úspěšném potlačení pokračoval Laudon směrem z Rakouského Slezska(malá část území Slezska, které si uchránila Marie Terezie) do Pruského Slezska(většina současného Slezska), kdy cestou získává další posily. Bojové akce v Pruském Slezsku však vycházejí jen na polovic. Laudon se mohl alespoň přesvědčit o kvalitách tzv. kyrysníků .
Dne 3. srpna 1759 měl Laudon ve svém sboru, jak prameny uvádějí, 18 528 mužů a 48 lehkých děl. V té době byl však zásobován především od ruské armády, která ovšem pod jeho vedením odmítala často poslušnost a z těchto důvodů si stěžoval u Dauna na nekázeň. Ten s tím ovšem nemohl moc dělat. S takovou to armádou se Laudon připojuje k ostatním jednotkám, které míří k Kunerdorfu, aby se zde dne 12. srpna 1759 ráno střetli s pruskými jednotkami. První výstřel vychází okolo 11 hodiny ráno a zpočátku to pro rakouské jednotky nevypadá dobře a Prusové se rozhodují okolo druhé hodiny odpolední poslat kurýra s radostnou zprávou do svého hlavního města - do Berlína, což se nakonec ukáže jako předčasné a zbrklé řešení, protože do dění se zapojil Laudon, který provedl změny v pozicích děl a díky tomuto se výhra v této bitvě začala přiklánět na rakouskou stranu. Prusové se ovšem ani tak nestáhli a Laudon si vzal na pomoc ruské kyrysníky a kozáky a vrhl se s nimi na otřesené Prusy. Laudonovy jednotky si s nimi rázně poradili a již okolo 7 hodiny mohli slavit výhru. Podle očitých svědků z řad pruských přeběhlíků pruský král při úprku z bojiště plakal. Tato bitva byla nakonec nejkrvavější bitvou sedmileté války. Zde se však rusové dopouštějí strategické chyby, protože i přes naléhání Laudona odmítají pronásledovat zbylé pruské jednotky a ukončit tak celou válku. Laudon má vlastních vojáků málo, a proto, i když nerad, nakonec od svého plánu na čas ustupuje.
Díky této bitvě si u Marie Terezie získává ještě větší přízeň, navíc je mu přidělen do vlastnictví pěší pluk, kterému zemře původní majitel a s tímto prakticky získává lepší postavení v armádě (plukovník-majitel) a získává tak i větší gáži (mzdu). Jako plukovník-majitel nemohl sice velet své jednotce, ale mohl rozhodovat o povýšení členů jeho pluku, dále byl předsedou u případného soudu se členem své jednotky a mohl nosit plukovní uniformu. Dalším dárkem pro Laudona od Marie Terezie byl briliantový prsten a Marie Terezie jej chtěla i jmenovat na polního zbrojmistra, což po písemné komunikaci s Daunem neudělala, protože při případném dalším úspěchu Laudona by se mu už neměla skoro jak odměnit. Dalším důvodem byl i fakt, že by v tom případě měl Laudon vyšší hodnost než mnoho jeho služebně starších kolegů. Hlavním důvodem Dauna, proč nedoporučil Marii Terezii povýšení Laudona byl fakt, že při případném dalším jeho povýšení by byl Laudon již na jeho úrovni. Když jej nakonec nepovýšila, poslala mu 5000 dukátů a zlatou tabatěrku s brilianty. Ani ruská carevna se nenechala zahanbit a poslala mu kord s pozlacenou pochvou a s jícnem posázeným brilianty.
Laudon se i přes nezájem z ruské strany vydává za prchajícími pruskými jednotkami dne 17. srpna 1759, i když pochopitelně poměrně bezvýsledně. Navíc, dne 14. září 1759 je Laudon opět po půl roce nucen ulehnout do lůžka s kolikou. Mezitím pronásledování pruských jednotek se zastavuje kvůli čím dál více nemožným požadavkům ze strany Ruska a Prusko tak dostává čas k obnově své armády. V listopadu téhož roku získává Laudon jako náplast dříve navrhovanou hodnost polního zbrojmistra a navíc byl jmenován velícím generálem v Českých zemích. Navíc, dne 27. února 1760 získal i konečně dříve slíbený pluk, protože se čekalo na to, až některý zůstane bez majitele. Nakonec mu byl přidělen pluk po Karlu Brunšvicko-wolffenbuttelsko-beneverenském, který přeběhl k Prusku. Dalším oceněním práce Laudona byla možnost sestavit válečný plán na rok 1760 pro Františka I.
15. března 1760 se podařil Laudonovi další husarský kousek, v ten den totiž vypověděl dříve sjednaný dočasný mír(přes zimu) s Pruskem a obsadil dvě města v Pruském Slezsku, které Prusové poměrně poklidně vyklidili, protože neměli se čím bránit. 11. května dostal Laudon pod své velení 40 000 mužů, se kterýma se 29. května shromáždil u Červeného Kostelce odkud dále směřoval na město Frankenstein, které bez větších problémů dobyly a setrvali zde do 7. června. Laudonovo první velké vítězství,ve kterém velel pouze on, se odehrálo dne 22. června u Landeshutu.Ztratil méně jednotek než Prusové, navíc získal velkou válečnou kořist(pruská děla a dvě jezdecké standarty).
[editovat] První velká prohra
V následujících dnech si ovšem Laudon připsal svou první a jak se později ukáže i poslední velkou osobní prohru na bojišti, i když za ni moc nemohl. Dne 15. srpna nad ránem začíná Laudon bitvu u Lehnice, v té době ovšem netušil, že severovýchodně od tohoto města se nacházejí v nedaleké vzdálenosti velmi početné pruské jednotky, které ještě k tomu byly v noci ve zbrani, a které donutili Laudonovy jednotky k ústupu. Laudonovy jednotky utrpěly velké ztráty, které byly navíc způsobeny velikou pasivitou Daunovy jednotky, která měla více pomoci Laudonovy. Marie Terezie jej však i přes to pochválila za svědomité plnění rozkazů a i běžný lid věděl, jak se jeho prohra odehrála a nekladl mu to za zlé a Laudonova pověst tak neutrpěla a těšila se veliké přízni i mezi běžnými lidmi. Tudíž největší vliv měla Laudonova prohra na Laudona, který byl z této prohry několik dní velmi podrážděný.
[editovat] Poslední léta Sedmileté války
Na přelomu let 1760 a 1761 byl znovu do čela císařko-královské armády zvolen Daun, i když se hodně uvažovalo i o Laudonovi. Počet mužů pod Laudonovým velením se zvýšil až na 70 000 mužů a vyrovnal se tak skoro Daunovým jednotkám. Celkový počet vojáků, včetně posil ze spojeneckých států v té době činil okolo 380 000 mužů. Naopak celkový počet pruských jednotek byl pouze asi poloviční.
První vojenské akce v roce 1761 zahájilo opět Prusko tím, že vpadlo na počátku března do Kladska. Laudon na oplátku udeřil na Frankenstein. 13. dubna se Laudonovy jednotky začali shromažďovat u města Waldenburg a část svých jednotek pověřil obranou hranic u severovýchodních Čech. V té době dostal Laudon pod své vedení i Daunovy jednotky, což se pochopitelně Daunovy nelíbilo a vztah mezi ním a Laudonem se ještě více zhoršil.
Až do konce září roku1761 se neodehráli žádné velké vojenské bitvy mezi Rakouskem a Pruskem. Pouze se zvětšovala Laudonova nechuť vůči Rusku, které se neustále vymlouvalo a nechtělo Rakousku moc pomoci s porážkou Pruska. Většina pokusů Laudona o větší úspěch byla zpomalována zdržováním Ruska. Až na konci září se Laudon rozhodl o útok na Svídnici. Útočné oddíly Laudonovy armády opustili tábor u Kunzedorfu 30. září 1761 a útok na Svídnici byl naplánován na třetí hodinu ranní dne 1. října 1761. Útok na Svídnici trval pouze okolo 4 hodin a v 7 hodin ráno bylo dobojováno dobytím Svídnice Laudonovými jednotkami. Laudon zvítězil poměrně hladce i z toho důvodu, že v té době se ve Svídnici nacházelo málo pruských jednotek, jejichž velká část byla násilně odvedena do vojenské služby. Větší ztráty utrpěl pouze kvůli výbuchu prachárny, při kterém umřelo asi 400 vojáků z obou stran.
První věcí, kterou musel Laudon společně se svými vojáky provést bylo zamezení rabování ze strany ruských jednotek a hraničářů. Válečnou kořistí bylo 222 děl, 135 moždířů, ruční zbraně a velké zásoby střeliva. Veliké ocenění se Laudonovy dostalo jednak opět od Marie Terezie, která mu poslala šperky, dalšímu ocenění se Laudonovy dostalo od Karla Lotrinského, který mu poslal vlastní velkokříž s brilianty za 6000 dukátů.
Význam této výhry je především ten, že rakouské jednotky mohly poprvé od začátku války o Rakouské dědictví přezimovat ve Slezsku. Koncem listopadu téhož roku dostává od Marie Terezie další dárek - medailon panovnice posázený diamanty za 4000 zlatých dukátů a od té chvíle byl nazýván „Prvním rytířem Marie Terezie“. Na konci roku 1761 pak se vrací na své panství v Bečvárky.
5. ledna umírá ruská carevna Jelizaveta a na místo ní se dostává vnuk cara Petra I. vévoda Karel Petr Oldřich, který přijal jméno Petr III., a který otevřeně obdivoval pruského krále, se kterým ihned začíná mírové jednání a dne 5. května 1762 s ním uzavírá mír. Za 17 dní poté uzavírá mír s Pruskem i Švédsko.
Poslední rok Sedmileté války se Laudon stahuje do ústraní, Marii Terezii požádal dne 20. ledna 1762, aby jej zbavila velení, protože již neviděl možnost výhry a nechtěl se účastnit defenzivního boje. Marie Terezie mu vyhovuje a Laudonovy oddíly převzal Daun. Laudon se poté stal velitelem pouze armádního sboru a již do konce Sedmileté války se neúčastnil žádných velkých bojů. 29. října prohrávají Rakouské oddíly poslední bitvu Sedmileté války u Freibergu a tím i vlastně celou Sedmiletou válku. V poslední bitvě se Laudonovo jméno již neobjevuje. Mír je sepsán dne 15. února 1763 v zámečku Hubetusburg u Lipska, ve kterém Marie Terezie opět ztratila Slezsko, ale Sasko dostalo zpět svoji suverenitu. Mírnou výhrou pro Marii Terezii bylo, že si v mírové smlouvě zajistila hlas Fridricha II. pro svého syna Josefa na titul římskoněmeckého císaře.
[editovat] Doba míru
Jakmile skončila Sedmiletá válka, polní zbrojmistr Laudon zamířil do Prahy kde se na několik dní usadil a kde získal do vlastnictví jeden z domů(o který dům se jednalo není do dnešních dnů jasné) za jeho zásluhy o obranu Českých zemí. V té době dostává Laudon nabídky na službu jednak ze Saska, které bylo v té době spojencem Rakouska, ale i z Ruska, které na konci Sedmileté války nejdříve zrušilo spojenectví s Rakouskem a přešlo k Prusku, ale po státním převratu, kdy moc v Rusku získala Kateřina II. se vymanilo i ze spojenectví s Pruskem a bylo tak prakticky neutrálním státem. Vyjednávání se Saskem bylo předčasně ukončeno smrtí Augusta III. a vyjednávání s ruskou stranou bylo přerušeno kvůli vysokým nárokům Laudona. První vetší příležitostí sednout si do sedla a velet nějaké vojenské jednotce i v době míru byly pro Laudona vojenské manévry konané ve dnech od 7. září do 17. září 1766 u Německého (Havlíčkova) Brodu, kde dostal na starost jednu polovinu zúčastněné armády a tu druhou si vzal na starost novopečený císař Josef II.. V stejném roce byl Laudon jmenován Generálním inspektorem pěších vojsk. Tohoto postu si ovšem Laudon moc neužil, protože roku 1769 byl zrušen.
Dne 25. srpna 1769 přijal císař pozvání pruského krále ke společným manévrům okolo Nisy a za doprovod si vybral Laudona. Zde si pruský král a Laudon povídali o válce a při třídenní cestě po Kladsku si nechal císař do nejmenších detailů vysvětlit od Laudona, jak dokázal dobýt tamní pevnost. Při této příležitosti si císař uvědomil, jak dobrého vojevůdce má a rozhodl se, že jej povýší na velícího generála. Laudon se svého nového postu ujal dne 13.listopadu 1769. K tomuto povýšení získal navíc ročně 4000 zlatých a dalších 8000 zlatých jako stravné. Za dalších 12 dní získal post v úřadu dvorního válečného rady a císařsko-královského válečného rady. Roku 1772 jej postihují další zdravotní problémy a místo účasti při vojenských operací v rámci Prvního dělení Polska volí léčebný pobyt v Benátkách. Počátkem roku 1775 abdikoval na post Zemského vojenského velitele na Moravě ze zdravotních důvodů.
[editovat] Válka o dědictví Bavorské
Dva dny před koncem roku 1777 umírá poslední člen vilemínské linie rodu Wittelsbachů – Maxmilián Josef. Císař Josef II. ihned reaguje a zamýšlí výměnu Rakouského Nizozemí za Bavorsko a s tímto návrhem ihned odjíždí za dědicem Maxmiliána – falckým kurfiřtem Karlem Theodorem. S tímto plánem rázně nesouhlasí tradiční rival – Prusko.
Na počátku roku 1778, přesněji 26. února 1778 je Laudon povýšen na polního maršála, což byla nejvyšší hodnost.
První vojenské operace Války o dědictví Bavorské se odehráli dne 6. července 1778, kdy pruské jednotky překročili hranici u Náchoda a již po čtvrté za vlády Marie Terezie tak rozpoutaly válku. Hlavní část Laudonovy armády(která ovšem byla menší částí celé rakouské armády) se rozprostřela v okolí obce Vetlá a předsunuté jednotky byly umístěny u Děčína, kde Laudon předvídal pruský vpád. Koncem června po obdržení nových instrukcí se Laudon se svou armádou stahuje k Jizeře mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm. 5. září zaútočil na pozice Prusů u Kuřivod a ustupující pruské jednotky tlačil zpět k Labi. K dalším vojenským akcím již nedošlo, protože v té době probíhali mírová jednání, které završil mír ze dne 13. května 1779 v Těšíně.
[editovat] Válka s Osmanskou říší
Větší část svých posledních 10 let svého života strávil Laudon poklidně se svou manželkou ve svém domě, kdy si po dlouhé době mohl zase plnými doušky užívat rodinné pohody. Dne 27. července 1785 jen o vlásek unikl smrti, když si zdříml ve své poustevně, kterou měl pro tyto účely u svého zámku. Začalo prudce pršet, což mělo za následek rozvodnění řeky a kdyby jej neprobudil jeho pes štěkotem, odnesla by Laudona voda i s poustevnou, takhle velká voda odnesla „pouze“ poustevnu.
Poslední válkou, které se Laudon zúčastnil byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo dne 9. února 1788. Pár dnů nato jede Laudon do Vídně za císařem, aby nabídl své služby. Císař jej však zdvořile odmítá a radí mu, aby si již úžíval zaslouženého stáří. Až při nepříznivých událostech v průběhu této války se císař rozhoduje, že Laudona nakonec povolá zpět do služeb a stává se tak dne 30. července 1788, zároveň na cestu Laudonovy ke svým jednotkám do Chorvatska dává k dispozici veškerý tehdejší luxus. První vojenskou větší akcí, kterou zažívá 61-letý vojevůdce na chorvatské půdě je přepadení jeho vlastního tábora Osmany dne 20. srpna 1788 ve tři hodiny ráno. Výsledky přepadení Laudonova tábora byly pro Rakouskou stranu impozantní, Osmané ztratili 700 mužů, kdežto Rakušané měli pouze 2 raněné. Protiakcí bylo obléhání Dubice, kterou nakonec dne 26. srpna 1788 dobyly. 1. října ještě pomohl Laudon dobýt pevnost Novi a na poté se již stáhl do hlavního stanu císaře a poté na zimu do Vídně. 4. května se Laudon vrací zpět do Chorvatska, kde 8. července dobyl Berbir. 10. srpna se stává Laudon vrchním velitelem a dne 30. srpna 1789 se svou armádou táhne na Bělehrad. Dne 30. září dobývá Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a po odmítnutí kapitulace Osmany pokračuje v bojích dále. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech 5. října až 7. října Bělehrad kapituluje a den nato je sepsána mírová smlouva. Válečnou kořistí bylo 351 bronzových pevnostních děl, 60 lodních děl, 6000 centýřů střelného prachu, 2500 centýřů olova, 45 lodí a 24 000 kulí. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec – dostal od Josefa II. Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který v takovéto úpravě byl jediným na světě.
Návrat domů byl impozantní, po celých Uhrách jej vítali lidé z měst, které projížděli a, i když původně se nechtěl Laudon zastavovat ve Vídni a chtěl jet přímo domů, do Hadersdorfu, místní lidé jej nenechali a musel tak zůstat ve Vídni, do které dojel na Štědrý den. Na Boží hod jel Laudon přivítat císaře, který jej oslovil: „Vítej, bělehradský vítězi“. V tu chvíli oběma zbýval poslední rok života, Laudonovi dokonce jenom půl.
[editovat] Poslední půlrok života
Poslední půlrok si Laudon prožil ve veliké popularitě ve všech společenských vrstvách. Ještě o rok dříve vychází v Čechách první jeho životopis v češtině. Ani poslední půlrok jeho života není v míru, protože dne 4. ledna 1790 dostává od Císaře dopis, ve kterém jej určuje vrchním velitelem armády, která bojuje v další válce s Pruskem. Laudon nejdříve ze zdravotních důvodů odmítá, ale na naléhání císaře je donucen zapojit se a již 6. ledna vydává první rozkazy. Stejného dne opět uniká své smrti, kdy málem uhořel při požáru vlastního zámku a opět jej zachránil jeho pes. 20. ledna umírá císař Josef II. a jeho nástupce bratr Leopold II. z něj učinil generalisima(stal se teprve třetím generalisimem vůbec – před ním to byly jen Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský).
[editovat] Smrt v Novém Jičíně
Generalisimus Laudon navštívil Nový Jičín celkem dvakrát. Poprvé již v květnu 1790 při vůbec své první cestě na Moravu. Při té příležitosti si s novojičínskými zasoutěžil ve střelbě. Podruhé navštívil Nový Jičín při příležitosti prohlídky slezských hranic v červnu a červenci 1790.
Při druhé návštěvě Nového Jičína jej ovšem 8. července postihuje velký záchvat třesavky, je donucen si lehnout do postele svého novojičínského domu, ze které se ovšem již nikdy nepostavil.
O jeho zdraví se v Novém Jičíně stará dr. Valentin Geopferth. Svou závěť diktuje plukovníkovi Carlu Orlandimu a jako svědkové jsou podepsáni maršál hrabě Josef Colloredo a hrabě František Chorinský.
Den poté nadiktoval poslední dopis Leopoldu III. a pozdravil ústy maršála Colloreda armádu. Dne 12. července propuká zápal plic. V ten den k němu dorazila i nejbližší rodina. Téhož dne pozdravil novojičínské obyvatelé, o kterých se doslechl, že se za něj modlí. Následující den celý v klidném stavu prospal a další den, 14. července ráno poznal, že se smrt blíží.
Jeho poslední slova, když jej chtěl jeden z přítomných povzbudit, dle dochovaných pramenů, byla:
Ach, nemějte mě za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka!
Poté dne 14. července 1790 umírá. Den nato jsou jeho ostatky slavnostně převezeny do vídeňského Hofburgu, kde je pochována i jeho manželka, která umírá dne 17. března 1806.
V Novém Jičíně je na zdi rohového domu na náměstí ve kterém umřel pamětní deska s datem úmrtí.
[editovat] Dosažené hodnosti a ocenění
[editovat] Hodnosti
- Carská armáda
- Rakouská armáda
-
- 1. května 1744 – vstup do rakouské armády, velitel setniny
- 1. května 1746 – major - Laudon nejmladším majorem v celém karlovackém generálu
- 20. dubna 1753 – podplukovník
- 17. března 1757 – plukovník
- 25. srpna 1757 – generálmajor
- 25. července 1758 - polní podmaršálek
- listopad 1759 – polní zbrojmistr a velící generál v českých zemích
- 13. listopadu 1769 - velící generál
- 26. února 1778 – polní maršál
- 20. leden 1790 - generalisimus
[editovat] Ocenění
- Rakouská armáda
-
- 7. března 1758 – malý kříž = rytíř vojenského řádu Marie Terezie
- 5. prosince 1758 - velkokřížem Řádu Marie Terezie
- 5. března 1759 - povýšen do panského stavu; zisk panství Bečvárky
- listopad 1761 – první rytíř Marie Terezie
- říjen 1789 - Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který v takovéto úpravě byl jediným na světě.
[editovat] Reference
- ↑ Válka Z. (2001) 1758 - Olomouc a Prusové: hrdá pevnost Marie Terezie. - Votobia, Olomouc, 87 pp., strana 75. ISBN 80-7198-477-9.
[editovat] Literatura
Generál Laudon - Život ve službách Marie Terezie a Josefa II.' - Pavel Bělina - Panorama 1993, ISBN 80-7038-216-3
