Dějiny Peru
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obsah |
[editovat] Starobylé Peru
Kolem roku 17 500 př. n. l. přišli první obyvatelé na dnešní území Peru, dlouho po tom, co první lidé, lovci a sběrači z Asie, přešli Beringův průliv. Toto datum se zakládá na zbytcích civilizace Paccaicasa, nalezených v jeskyni Piquimachay, 12 kilometrů na sever od města Ayacucho.
Také se našly stopy první americké zemědělské činnosti v La Cueva del Guitarrero ve městě Yungay, departement Ancash staré 12 600 let (10.600 před Kristem), stopy osídlení v La Libertad dvanáct tisíc let staré a ve městě Tacna jednáct tisíc let staré. Ke konci posledního zalednění tito první obyvatelé začali dlouhý proces osvojení místní fauny a flóry a začali se sdružovat v kmeny a kmenové svazy.
V polovině třetího tisíciletí před Kristem byly vytvořeny první městské státy s náboženskou vládou. Civilizace Caral byla současníkem civilizací starobylé Číny, Egypta, Indie a Mezopotámie; již tvořící městský stát, obklopena dalšími civilizacemi doposud tvořícími kmenové svazy. Proto je Peru jedna z geografických oblastí, kterou můžeme považovat díky své starobylosti (nejméně pět tisíc let) za kolébku světových civilizací.
Stejně staré jsou civilizace Vicus, Virú, Chavín a Paracas.
Na konci tohoto období civilizace Chavín převýšila ostatní, dokud její vliv neupadl, a to podnítilo rozvoj států s většími znalosti nových dovedností jako močické civilizace, kultury Lima, Nazca, Wari a Tiwanaku. Wari a Tiwanaku dokázali na dlouhou dobu pohltit ostatní. S úpadkem Wari a Tiwanaku na konci 9. století začíná vynikat incká civilizace. V 15. století si Incká říše podrobila všechny andské národy mezi řekami Maule a Ancasmayo a zabírala plochu asi 3 000 000 km². Tato oblast dnes tvoří velkou část území Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile. Její hlavní město bylo Cuzco, které se nacházelo v peruánských horách. Kromě své vojenské moci vynikala v architektuře (například kultovní místo Machu Picchu).
[editovat] Španělská vláda
V polovině 16. století jednotky vedené Franciscem Pizarrem dobyly říši Inků pro Španělsko a nedlouho potom bylo vytvořeno Místokrálovství Peru, které ze začátku zabíralo území od dnešní Panamy až na úplný jih kontinentu. Španělská vláda se na dějinách Peru podepsala hlubokou přeměnou sociální i ekonomickou. Byl implantován obchodnický systém, závislý na těžbě stříbra a zlata, komerčním monopolu a vykořisťování indiánů.
Na přelomu 16. a 17. byla moc místokrálovství pomalu podkopávána komerčním kontrabandem a separatistickými vzbouřenci, prve indiány (jako Túpac Amaru II) a později i Kreoly, nicméně v posledních letech byly všechny akce krvavě potlačeny, proto nikdo z nich nedosáhl svého cíle.
[editovat] Nezávislost
Roku 1821 hnutí za nezávislost řízené argentinským generálem José de San Martín, pocházejícím z Chile, vyhlásilo nezávislost a zřídilo nový stát: Peruánská republika. Přesto až v roce 1824 venezuelský generál Simón Bolívar dosáhl definitivního vypuzení královských jednotek usazených v horách na jihu díky bitvě u Junínu (6. srpna) a bitvě u Ayacucha (9. prosince).
Během prvních let nezávislosti probíhaly vůdcovské boje o dosáhnutí prezidentského úřadu organizované vojáky. Za těchto okolností byla mezi lety 1836 a 1839 vytvořena Peruánsko-Bolivijská konfederace, která byla rozpuštěna po porážce v bitvě u Yungay proti separatistické armádě z Chile.
Spory mezi vůdci trvaly až do první ústavní vlády maršála Ramóna Castilly, který restrukturalizoval a uspořádal stát díky ekonomické prosperitě ovlivněné vývozem guána z pobřežních ostrovů. Roku 1865 Španělsko vydíralo Peru okupací ostrovů Chincha, což si peruánská vláda vyložila jako válku. Chile i Ekvádor se rozhodly pomoct Peru s obranou a zatímco španělská eskadra blokovala přístavy Callao a Valparaíso, spojenecká flotila zaujmula postavení na ostrově Chiloé na jihu Chile. Zatím chilská korveta Esmeralda obsadila škuner Covadonga v bitvě u Papuda a spojenecká eskadra odrazila španělský útok v námořní bitvě u Abtaa. Krátce poté španělská armáda bombardovala přístav Valparaíso, který neměl žádnou obranu a zničila víc než polovinu nákladního loďstva Chile. Následně zaútočila na přístav Callao, ale jeho železná obrana dostala španělské loďstvo do potíží, a to se muselo stáhnout a nechat vody Jižní Ameriky.
[editovat] Válka s Chile
V roce 1879 Chile vyhlásila válku Peru, které sehrálo roli v daňovém problému mezi Bolívií a Chile. Toto vyhlášení války vzešlo ve Válku Pacifiku. Odehrála se mezi lety 1879 a 1883, a to v několika etapách. První příslušela námořní kampani a vyvrcholila 8. října 1879 námořní bitvou u Angamos, ve které se také obětoval admirál Miguel Grau Seminario, hrdina peruánského námořnictva .
Po neutralizaci peruánského loďstva zahájila Chile pozemní kampaň. Začíná vyloděním u Pisaguy a trvá dlouhé čtyři roky, během nichž byla obsazena města Iquique, Arica, Tacna a válka pokračovala až do samého hlavního města Peru, Limy, po bitvách u Chorrillos a Miraflores až do poslední bitvy u Huamachuca. Později prezident Miguel Iglesias bez souhlasu všech stran podepsal Anconskou smlouvu, která definitivně ukončila válku a pro Peru znamenala ztrátu provincií Arica a Angamos.
[editovat] Obnova státu a 20. století
Po válce začalo období „rekonstrukce státu“, které i přes relativní klid neznamenalo pro Peru znovunastartování růstu ekonomiky státu ani politický mír až do roku 1895 s vládou prezidenta Nicoláse de Piéroly.
Převzetí úřadu Augustem B. Leguíou ukončilo sérii prezidentů šlechticů. Leguía zůstal u moci jedenáct let. Zajistil momentální prosperitu země, manipuloval se soudním právem a zastrašoval opozici. Jeho vláda, známá jako Oncenio (jedenáctiletí, once - španělsky jedenáct), skončila roku 1930 lidovým převratem Luise Miguela Sáncheze Cerra, který zahájil období vojenských vlád a vstup lidových hnutí -jako APRA- do politického dění. Po skončení těchto militarismů vládli demokratičtí prezidenti přerušeni nejprve osmiletou vládou („Ochenio“) Manuela Odríy a poté krátkým vojenským převratem, aby se dále pokračovalo s řadou prezidentů.
Postupně během šedesátých let se politická krize stala evidentní, a to vyprovokovalo Revoluci ozbrojených sil pod vedením generála Juana Velasca Alvarada s protiimperialistickým a obzvlášť protiamerickým programem. Zřídil se tedy vládní systém, který udělal hluboké reformy, které měly hlavně negativní dopad na ekonomiku státu.
Na konci sedmdesátých let se vojenská vláda se všemi prodělanými reformami nacházela na pokraji totálního ekonomického úpadku a i přes změnu vojenského vedení a obnovení prezidentského úřadu generálem Franciscem Moralesem Bermúdezem v roce 1975 byla revoluce ukončena a obnovena demokracie. Byla sepsána nová ústava prostřednictvím Ústavodárného shromáždění v roce 1979 a roku 1980 byly vyhlášeny volby.
[editovat] Osmdesátá léta
Osmdesátá léta dvacátého století znamenala pro Peru začátek dlouhé krize způsobené ekonomickou nestabilitou. To motivovalo vznik komunistických skupin usilujících o vytvoření spravedlivé společnosti, která by respektovala lidskou důstojnost: Komunistická strana Peru a Revoluční hnutí Túpac Amaru. Vláda Peru odpověděl na tuto malou válku genocidou i civilního obyvatelstva.
Během osmdesátých let bylo Peru nuceno čelit velké sociální i ekonomické krizi zaviněnou absencí kontroly státní pokladny, velkým zahraničním dluhem a rostoucí inflací společně s vnitřním konfliktem.
Roku 1990 se k moci dostal Alberto Fujimori. 5. dubna 1992 rozpustil Kongres Republiky Peru a tím zavinil Ústavní krizi. Současně však dokázal zlepšit ekonomiku státu prostřednictvím ekonomického šoku, který se dá přirovnat k měnové reformě v Československu v roce 1953. Nicméně se v Peru začala rozvíjet korupce hlavně díky řediteli Ústřední zpravodajské služby Peru (peruánská CIA), Vladimiro Montesinos. Fujimori dosáhl znovuzvolení v roce 1995 a začal provádět různé důležité reformy, přesto nedokázal pozvednout ekonomiku státu zpět do kladných čísel.
