Panamský průplav
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Panamský průplav | |
|---|---|
 |
|
| Hloubka | m |
| Šířka | 0,3 km |
| Délka | 81,6 km |
| Rozloha | km² |
| Nadřazený celek | |
| Sousední celky | Atlantský oceán, Tichý oceán |
| Podřazené celky | |
| Světadíl | Severní Amerika |
| Státy |  Panama |
| Poznámka | |
| Přítoky | |
Panamský průplav (španělsky Canal del Panamá, anglicky Panama Canal) je námořní průplav ve Střední Americe. Vede skrz Panamskou šíji a spojuje Atlantský oceán a Tichý oceán. Průplav je dlouhý 81,6 km a široký 150 až 305 m. Průplav má 6 zdymadel, z toho dvě na tichomořské straně v Pedro Miguel a v Miraflores. Voda je do zdymadel napouštěna z Gatunského jezera, přes které kanál také vede. Budován Francouzi v letech 1880 až 1889 a Američany v letech 1901 až 1914.
Obsah |
[editovat] Historie výstavby
[editovat] Francouzský projekt
Na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži roku 1879 představil Ferdinand Lesseps projekt zbudování průplavu přes kolumbijskou provincii v Panamské šíji.
Od roku 1880 začali Francouzi budovat kanál v úrovni moře. Ručně mýtili cestu pro průplav, mapovali a zaměřovali budoucí cestu.
Budování bylo obtížnější, než se předpokládalo, práce byla znepříjemňována nemocemi, jako jsou malárie a žlutá zimnice, kterou přenášeli komáři. Dalším problémem byla řeka Chagres a v období dešťů přicházející sesuvy půdy.
Nakonec se naplnila slova Godina de Lepinay a roku 1889 projekt zkrachoval. Do roku 1889 stál průplav 20 000 lidských životů, z toho 19 tisíc bylo černochů. I když se Francouzům nepodařilo průplav zbudovat, byla již třetina prací na budoucím průplavu hotova.
[editovat] Americký projekt
Koncem ledna 1901 po atentátu na prezidenta McKinleye nastoupil na místo prezidenta Spojených států Theodore Roosevelt. S ním přišla také podpora projektu Panamského průplavu.
Spojené státy se nedohodly s Kolumbií na Hay-Herránově smlouvě o podmínkách výstavby průplavu, a tak Spojené státy pomohly zinscenovat revoluci vedenou podnikatelskými kruhy z Compagnie Nouvelle du Canal de Panama, která držela kolumbijskou koncesi na zbudování průplavu. Když mělo dojít k vylodění kolumbijských sil, přispěchal na pomoc panamským revolucionářům americký dělový člun USS Nashville (PG-7) a zabránil vylodění.
18. listopadu 1903 – panamský „vyslanec“ Philippe-Jean Bunau-Varilla a americký ministr zahraničí John Hay podepsali smlouvu (smlouva Hay–Bunau-Varilla) na LaFayette Square ve Washingtonu D.C., za 10 000 000 dolarů dovolila Panama kontrolovat území kolem budoucího průplavu in imperpetuiti.
Roku 1904 začali Američané pod záštitou vlastenectví budovat průplav. Na počátku panovaly špatné podmínky, žlutá zimnice a nemoci.
Na stavbu nastoupil jako hlavní inženýr John Finley Wallace. Opravoval budovy po Francouzích a přestavoval železnici, kterou tu Francouzi zanechali. Také začal se zemními pracemi v Culebra Cut. Odešel už za rok, kdy podal výpověď.
V roce 1905 nastoupil na místo hlavního inženýra 52letý železniční inženýr John Stevens, který se již proslavil stavbou Severní dráhy přes Skalnaté hory. John Stevens zastavil zemní práce a začal budovat logistické zázemí a infrastrukturu, která znamenala zlepšení životních podmínek pro dělníky i samotné inženýry.
Další důležitou věc, kterou John Stevens udělal, bylo otevření finančních zdrojů na asanaci nemocí, učinil tak na návrh vojenského lékaře Gorgase. Dříve Gorgas neměl takovou podporu a žlutá zimnice ohrožovala dělníky.
Asanace nemocí znamenala především boj proti komárům. Jen sítě do oken stály 90 000 dolarů. Vykuřovaly se domy, zaváděla se kanalizace, dláždily se vozovky i chodníky, budovaly se vodovody, voda se stáčela do lahví a vysoušely se močály, aby se zabránilo množení komárů.
John Stevens změnil původní plán, který uvažoval stavbu v úrovni moře. Vysvětlil plán Rooseveltovi. Plán také znamenal přehrazení řeky Chagres u Gatunu, tak aby nejvyšší místo u Culebry bylo posléze zaplaveno. Byl naplánován systém zdymadel napájený z budoucího jezera.
Byla položena železnice k odvozu zeminy. Američané přivezli výkonná parní rypadla. Koleje byly posunovány nejprve lidskou silou, posléze je přesunovaly speciální stroje. Pracovalo se bez přestávky, ploché vagóny s jednou postranicí vozily zeminu na obrovské zemní hráze v Gatumu a k moři, kde byly budovány vlnolamy. Třítunový pluh poháněný z lokomotivy rychle a efektivně vysypával zeminu.
V prosinci 1905 oznamuje Gorgas, že Panamské pásmo je bez žluté zimnice. V tu dobu již na stavbě pracuje 24 000 dělníků.
V listopadu 1906 přijíždí Theodore Roosevelt na třídenní inspekční cestu.
V dubnu 1907 dal John Stevens výpověď. O odchodu Johna Stevense je dodnes mnoho dohadů. Podle některých se již nudil, někteří se domnívají, že za vším byl stesk po rodině, prý také odešel kvůli nějakému skandálu či kvůli Rooseveltovi, možná chtěl víc peněz, ale také mohl být již přepracován anebo stresován.
Roosevelt jmenoval majora George Washingtona Goethalse hlavním inženýrem, ten spolupracoval s dalšími dvěma armádními inženýry, plukovníkem Davidem Gaillardem, který měl řídit zemní práce u Culebry, a Wiliamem Siebertem, který měl postavit gatumská zdymadla.
Nejtěžší práce probíhaly na překopu v Gulebra Cut, denně bylo odváženo 200 vlaků zeminy.
20. května 1913 se parní bagry střetly u Culeibry v konečné výkopové hloubce. Zdymadla jsou zbudována z betonu po 12m segmentech, poslední kubík betonu byl do zdymadel nalit 31. května 1913.
Zdymadlová vrata jsou poháněna elektrickými motory, které zásobují elektřinou vodní elektrárny na přehradě.
[editovat] Otevření průplavu
První zkušební plavba se konala v říjnu 1913, a zkušební remorker Gatum tak otestoval funkčnost průplavu. Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914 a parník Ankon přejel z Atlantiku do Pacifiku. Do plného provozu byl ovšem průplav uveden až po První světové válce v roce 1920.
[editovat] Bilancování
Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů, spolu s francouzskou investicí činila 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů. Výstavba si od roku 1904 vyžádala 5 609 lidských životů, z toho 4 500 černochů.
[editovat] Poplatky
Poplatky jsou v průplavu stanovovány podle tonáže. Nejvyšší poplatek byl k roku 2003 zaplacen za Queen Elizabeth II. a činil 99 000 dolarů. Nejmenší poplatek zaplatil údajně Richard Haliburton, když plaveckým stylem prsa proplaval kanálem, stálo ho to 36 centů. Od roku 2000 je průplav panamský otevřený pro všechny lodě. Spojené státy si ovšem vymiňují, že budou bránit neutralitu průplavu.
[editovat] Odkazy
- Panama Canal Authority - oficiální stránky
- Live webcams Panama Canal
