Homo neanderthalensis
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Tento článek nebo jeho část obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
 Homo neanderthalensis |
||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 rekonstrukce podoby neandrtálce
|
||||||||||||||
|
|
||||||||||||||
|
prehistorický
|
||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||
|
||||||||||||||
|
|
||||||||||||||
| Homo neanderthalensis King, 1864 |
Homo neanderthalensis, někdy Homo sapiens neanderthalensis nebo Neandrtálec je předvěká forma člověka. Jeho ostatky byly vůbec prvními prozkoumanými se zveřejněnými výsledky.
První lebky neandrtálců byly objeveny v belgické lokalitě Engis roku 1829 a ve Forbesově lomu v Gibraltaru r. 1848. Tyto nálezy však byly uloženy v muzeích a proto je často za první lokalitu nálezu kosterních pozůstatků mylně považováno údolí Neandertal nedaleko Düsseldorfu, ze kterého byl odvozen i název této vývojové větve.
V údolí Neanderthal objevil při jedné ze svých procházek profesor Carl Fuhlrott r. 1856 dělníky vyhazující při práci v kamenolomu zbytky lidské kostry. Opatrně nález co nejvíce zkompletoval a prozkoumal. Jeho závěr byl pro tehdejší svět šokující a nepřijatelný. „Fosilní předvěký člověk neexistuje!“ prohlašovaly vědecké autority té doby v čele s George Cuvierem. Až Darwinova teorie evoluční biologie r. 1859 a další nálezy daly nakonec za pravdu Fuhlrottovi.
Obsah |
[editovat] Původ
Dlouhodobým problémem bylo, kam neandrtálce ve vývojovém stromu člověka řadit. V současnosti panuje přesvědčení, že jejich původ je úzce spjat s evolučním skokem v dějinách rodu Homo, ke kterému došlo zhruba před 1 milionem let v Africe. Po dlouhém období stagnace se náhle na africkém kontinentu vynořují progresívnější formy hominidů s vyšším objemem mozkovny a vyšší postavou než u jejich předchůdce Homo ergaster a příbuzného druhu Homo erectus. Jedna skupina těchto pokročilých pralidí už minimálně před 800 000 lety osídlila Evropu. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova „člověk-průkopník“). Před cca 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, „člověka z Heidelbergu“ (Homo heidelbergensis), jenž je považován za předka pozdějších neandrtálců. Potvrzují to i výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster, které indikují, že poslední společný předek neandrtálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety. Homo heidelbergensis byl v Evropě záhy konfrontován s prudkými klimatickými výkyvy charakterizujícími nástup dob ledových. Stáří společného ženského předka všech neandrtálců (asi 250 000 let) odpovídá vrcholu tzv. mindelského (elsterského) glaciálu, kdy se v Evropě objevují první hominidé se zárodečnými neandrtálskými rysy. Ve své typické podobě se neandrtálci vynořují na konci dalšího (risského/saalského) glaciálu před 130 000 lety.
[editovat] Rozšíření
Jak ukazují poslední genetické výzkumy, v průběhu teplého eemského interglaciálu před 114 až 131 000 lety pronikli evropští neandrtálci až do střední Asie. Za nejvýchodněji položené naleziště neandrtálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech objeveny pozůstatky neandrtálského dítěte staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandrtálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality s rysy mousterienu na dolním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Znamená to, že neandrtálci obývali i region jížní Sibiře a teoreticky není vyloučeno, že se mohli dostat až na Dálný Východ. Před cca 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují i Přední Východ, který v průběhu předchozího teplého interglaciálu drželi v rukou první sapientní migranti z Afriky.
[editovat] Kultura
Charakteristickým rysem sprovázejícím neandrtálce je „mousterská kultura“ (mousterien). Ta se vyznačuje tzv. levalloiskou technikou výroby nástrojů, jež se v Evropě objevuje před zhruba čtvrt milionem let a dokázala už sofistikovaně opracovávat i drobné úštěpy od kamenného jádra, které byly v předešlém období pouze výrobním odpadem. Na našem území je mousterien reprezentován svou regionální variantou nazývanou micoquien, jehož nejvýznamnější nálezy pocházejí z jeskyně Kůlna v Moravském krasu. Na konci středního paleolitu se v souvislosti s neandrtálci setkáváme i s prvními pohřby, z nichž nejvíce proslul ten údajně „květinový“ z iráckého Šanidaru, který obsahoval kostru člověka stiženého mnoha zraněními a dokonce s amputovanou rukou.
[editovat] Fyzický vzhled
Původní lidské populace, obývající tropickou Afriku, se vyznačovaly štíhlou lineární konstitucí a relativně dlouhými končetinami s dlouhými distálními segmenty (předloktí, lýtka). Tato tělesná stavba relativně zvětšovala povrch těla v poměru k tělesné hmotnosti a tak umožňovala rychleji se zbavovat přebytečného tepla a vyhnout se riziku přehřátí (tzv. Allenovo ekologické pravidlo). V extrémní podobě se s ní dnes setkáváme u obyvatel afrických savan a u australských domorodců. Předkové neandrtálců se však museli vyrovnat s diametrálně odlišným klimatem, které naopak vyžadovalo maximální konzervaci tělesného tepla a tudíž i relativní zmenšení tělesného povrchu. To vedlo k evoluční selekci podsaditých tělesných typů s krátkými končetinami a zejména s velmi krátkými distálními segmenty (předloktí, lýtka) (tzv. Bergmannovo pravidlo). Po překonání dvou krutých dob ledových se neandrtálci vynořují jako značně muskulární, zhruba 165 cm vysocí hominidi s mohutným trupem a robustními kostmi, které musely vydržet riskantní lovecký styl, při němž docházelo často k přímému kontaktu s tehdejší evropskou megafaunou.
Současného Evropana by na neandrtálcích asi nejvíce upoutal výrazný pronikavý nos, nízké, téměř ploché čelo s nadočnicovými oblouky, dlouhá, plochá lebka a neexistence brady. Rozhodně nebyli hloupí; objem jejich mozkovny se v průměru pohyboval na nejhořejší úrovni rozpětí u současných lidských populací (téměř 1500 cm²). Podle studia neandrtálské DNA měli tito hominidi světlou pleť a vyskytovali se mezi nimi i jedinci s ryšavými vlasy.
[editovat] Vymření neandrtálců
Ve střední a středozápadní Evropě mizí neandrtálci poměrně záhy po nástupu klasického aurignacienu před 36 500 lety. Poslední stopy mousteriénu a neandrtálských koster nacházíme porůznu ve Španělsku a ve východní Evropě před 28-30 000 lety. Vůbec poslední neandrtálci přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru možná ještě před 24 000 lety.
Hodně diskutovaná je stále otázka, zda se mohli neandrtálci s moderními sapienty mísit a přispět do současného evropského genofondu. Podle antropologů je taková možnost pravděpodobná, protože na kostrách nejstarších evropských sapientů nacházíme ve zvýšené míře určité typické neandrtálské nebo jiné archaické znaky, které už u tehdejších afrických Homo sapiens vymizely. Známý je také příklad 24 500 let starého „hybridního“ dítěte z portugalského Abrigo de Lagar Velho, jehož kostra vykazuje sapientní i neandrtálské rysy. To by naznačovalo, že moderní lidé museli při svém putování do Evropy či přímo v Evropě absorbovat určitou příměs lokálních hominidů. I když se někteří genetici snaží doklady takové příměsi najít (viz např. hypotéza o neandrtálském původu genu mikrocefalinu, který podporuje rozvoj mozku), jednoznačný důkaz zatím přinesen nebyl.
