Edvard Beneš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

4. předseda československé vlády
Edvard Beneš

2. prezident Československa
Ve funkci: 18. prosince 1935 – 5. října 1938
Předchůdce	Tomáš Garrigue Masaryk
Nástupce	Emil Hácha
Ve funkci: 2. dubna 1945 – 7. června 1948
Předchůdce	Emil Hácha
Nástupce	Klement Gottwald
Prezident Československa v exilu
Ve funkci: 5. října 1938 – 2. dubna 1945
Ve funkci: 26. září 1921 – 7. října 1922
Předchůdce	Jan Černý
Nástupce	Antonín Švehla

Narození	28. května 1884 Kožlany, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	3. září 1948 Sezimovo Ústí, Československo
Politická strana	Česká strana národně socialistická
Manžel/ka	Hana Benešová

Dr. Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

[editovat] Život a politika

[editovat] Před Mnichovem

Edvard Beneš s chotí 1921, foto Josef Jindřich Šechtl, autochrom

Edvard Beneš s chotí 1934

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Pro pozdějšíší zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, poveřil Slováka Š. Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem.

[editovat] Po Mnichovu

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních evropských mocností i USA. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici^[1]. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu^[2]. Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

[editovat] Abdikační dopis, zaslaný dne 5. října 1938 předsedovi vlády ČSR gen. Janu Syrovému

Socha Edvarda Beneše před sídlem Ministerstva zahraničních věcí v Praze

Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech mám dělat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj řad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům za všechnu spolupráci a přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase příjdou doby lepší, doby klidné a účinné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid.

[editovat] Dílo

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Edvard Beneš

Le problème autrichien et la question tchèque – 1908
Otázka národnostní – Praha 1909
Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11
Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912
Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913
Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915
Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916
Vers la paix future – Genève 1916
La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917
Bohemia's Case for Independence – Washington 1917
K budoucímu míru – Praha 1919
Válka a kultura – Praha 1922
Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923
Smysl československé revoluce – Praha 1923
Nesnáze demokracie – Praha 1924
Locarno a svaz národů – Praha 1925
Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926
Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994
Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931
La France et la nouvelle Europe – 1931
Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934
Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935
Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937
Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940
Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999
Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942
Naše slovanská politika – Londýn 1943
Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – Londýn 1944, Praha 1947, 1948
Šest let exilu a druhá světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – Londýn 1945, Praha 1946, 1947
Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948
Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968

[editovat] Reference

↑ Zdroj:Beseda s Ing.Josefem Lesákem a Dr.Zdeňkem Koňákem, únor 1998, strojní fakulta ČVUT v Praze, Masarykova akademie práce, strojní společnost na ČVUT v Praze
↑ Ústava 9. května

[editovat] Bibliografie

J. Werstadt: Edvard Beneš als Politiker – 1924
Beneš filosof a státník (sb.) – 1934
J. Papoušek: Edvard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ a stát – 1934
L. Eisenmann: Un grand Européen Edvard Beneš – Paris 1934
E. Chalupný: Edvard Beneš jako sociolog (SR) – 1934
I. A. Bláha: Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (SR) – 1934
E. Rádl: Edvard Beneš (KřR) – 1934
B. Jakovenko: Edvard Beneš als Denker – 1935
P. N. Miljukov: Masaryk a Beneš – 1936
C. MacKenzie: Dr. Beneš – 1947
E. B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – 1948
J. Patočka: Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník) – 1948
L. Feierabend: Beneš mezi Washingtonem a Moskvou – Washington, 1966
F. Peroutka: Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993
E. Táborský: President Edvard Beneš, in Between East and West 1938–1948 – Stanford, 1981, česky: 1993
P. Drtina: Československo můj osud – 1991
F. Havlíček: Edvard Beneš, Člověk, sociolog, politik – 1991
A. Klimek: Zrození státníka – 1992
E. Táborský: President Beneš mezi Západem a Východem – Praha 1993
J. Hanzal: Edvard Beneš – 1994
V. Krajina: Vysoká hra – 1994
Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994
I. Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994
J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996
K. Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2]
Z. Zeman: Edvard Beneš - Politický životopis, Mladá Fronta, Praha 2002

[editovat] Citáty

Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
Beneš: „Ano!“
Stalin: „A však já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [3])

Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, ,kdo je komunista, je lhář' - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271)