Zbroj
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zbroj je ochranné odění bojovníka vyrobené nejčastěji z kovu nebo z kůže. Ochrana poskytovaná zbrojí je tzv. ochrana pasivní. Zbroj se v průběhu staletí různě vyvíjela také v závislosti na zeměpisných a kulturních podmínkách.
Obsah |
[editovat] Antická zbroj
[editovat] Řecká zbroj
Hlavní válečnou silou v Řecku se stal již na přelomu 7. a 8. století př.n.l. řecký těžkooděnec tzv. hoplíta. Byl oděn do zbroje blížící se lehčí plátové zbroji středověkých rytířů. Jejími hlavními částmi byl kovový pancíř, chrániče holení, přílba a velký okrouhlý štít. K plechovému pancíři, který se skládal z předního a zadního dílu a zapínal se na boku byly přivěšeny závěsky (mitra, třásně), které chránily podbřišek. Někteří těžkooděnci nosili ještě chrániče kotníků, chrániče stehen, kryjící část stehen pod závěsy a chránič předloktí, který se nosil na pravé paži (levá byla chráněna štítem). Všechny kovové části zbroje musely být podloženy kůží nebo látkou, stejně jako kovové přílby.
Z přileb byla v archaické době nejběžnější tzv. přilba korintská, užívaná ještě v 5. století př.n.l. - její jméno uvádí Hérodotos. Korintská přílba byla vytepána z jednoho kusu plechu a byla tak efektivním typem přílby, že byla napodobována ještě v renesanční Itálii (barbuta). Kryla krk, obě líce i hřbet nosu a ponechávala volné jen oči a ústa. I když byla nejrozšířenějším typem přílby v Řecku po více než 200 let, nikdy zcela nepřevládla. Jedním z důvodů bylo že silně omezovala výhled toho, kdo ji nosil a činila ho téměř hluchým. Dalším důvodem byl řecký partikularismus, který se projevoval i ve zbroji a nedovolil, aby jeden typ převládl úplně. Populární zůstal, na řeckém severu a na Balkáně až do helénismu, tzv. illyrský typ, zkonstruovaný původně na Peloponnésu. Kalota „illyrské“ přílby má vedle sebe dva hřebeny, dobře chránící proti seku shora, kratší délku na krku kompenzuje zvláštní límec. Koryntské podobná tzv. chalkidská helma ponechávala uši volné a tím odstraňovala „hluchotu“ korintské přílby, ale zase přestávala uši chránit. Východořecká iónská přílba měla lícnice vyrobené zvlášť (někdy zavěšené k přilbě), uprostřed kaloty hřeben a ještě navíc nosič chocholu, nízkou trubici do které se chochol zasazoval. Ten se připevňoval i k jiným přílbám a měl především význam odstrašující, psychologický. Teprve na počátku 5. století př.n.l. přistupuje ke zmíněným helmicím athénská přílba, která si v Athénách získala nejvíce obliby vedle tzv. přílby thrácké. Athénská přílba byla spíše jen čapkou kryjící horní část hlavy, thrácká přílba měla štítek nad obličejem a lícnice zavěšené k čapce. Koryntská, athénská a thrácká přílba byly v athénském vojsku nejběžnější.
Jednoduchý zvoncový pancíř archaického bojovníka vyšel v 5. století př.n.l. z obliby, snad s výjimkou konzervativní Sparty a nový, lehčí pancíř se představil v několika variantách. První je kožený nebo látkový (z několika vrstev lněné látky), krytý plechovými destičkami na ramenou a na plecích a na přívěscích pod pasem. Vedle tohoto složeného pancíře z kůže a textilu a plechových destiček ovšem existovaly i další. např.: zvoncový pancíř, který se skládá také z předního a zadního plátu, ale je vypracován „na míru“, aby seděl pevně na muskulatuře trupu. Takový pancíř patrně vyráběl zbrojíř Pistiás, kterého Sókratés navštívil v Xenofónově anekdotě.
Chrániče holení (nákolenice, knémidy) byly již od 7. století př.n.l. vytvářeny z plechu tak, aby držely na noze přirozeným „pérováním“ plechu. Pokrokem 6. a 5. století př.n.l. je jejich ještě jemnější přizpůsobení tvaru lýtka a také se vyráběly na míru. Nejkrásnější přílby, lícnice a knémidy 5. století př.n.l. jsou zdobeny vytepávanými reliéfy a na některých z nich se dochovaly jedny z nejlepších památek řeckého umění té doby.
Hlavní obrannou částí zůstával štít, a to především těžký okrouhlý štít hoplitů, který držel každý bojovník v levici a chránil jím i pravý bok svého levého souseda.
[editovat] Římská zbroj
Základním oděvem legionáře, který měl voják na sobě v boji, při práci i odpočinku, byla tunika s krátkými rukávy nebo bez nich, pod kterou si bylo možno případně obléct přiléhavý nátělník. K ochraně před nepohodou sloužilo sagum, volný plášť z hrubé vlněné látky v tmavších odstínech červené až hnědé barvy, který se spínal na pravém rameni. Sagum bylo součástí uniformy, před bojem i prací se však odkládalo. Běžnou obuví vojínů, a poddůstojníků, ba i centurionů, byly caligae, hrubé, ale pevné boty, kryjící nárt a uvazované řemeny nad kotníky nebo i výše. Jejich podešve byly pobity cvočky, aby déle vydržely. Oděv důstojníků se lišil od oblečení prostých vojáků spíš jen kvalitou a upraveností látky. Jejich běžnou obuví byl calceus, lehčí sandál sahající nad kotníky. Na tunikách měli odznaky svého stavu - příslušníci jezdeckého stavu úzký nachový pruh, senátoři široký. Vojevůdcovským pláštěm bylo nachové paludamentum. V zimním období si vojáci, zvláště v severnějších zaalpských krajinách, oblékali teplejší plášť, paenulu nebo lacernu. Po vzoru některých pomocných jednotek , které se rekrutovaly z Galie a Germánie, se i do legií rozšířilo nošení přiléhavých kožených nohavic sahajících pod kolena. Na ochranu proti mrazu si vojáci museli dát do bot kožešinu nebo vlněnou plsť, popřípadě si až ke kolenům zabalovali nohy do jakýchsi ovinovaček. Ochranou výzbrojí byla přilba (galea), pancíř (lorica) a štít (scutum). Přílba měla prostý polokulovitý tvar, s poněkud protáhlými štítky vpředu a vzadu na ochranu čela a týlu. Po stranách byly k přílbě připevněny chrániče skrání a lící. Na vrcholu přílby byl otvor nebo prstenec k nasazení chocholu. Tento typ přílby vycházel z přileb řeckých a keltských. Běžným typem pancíře legionáře byla tzv. lorica segmentata, článkovaný pancíř, složený s prsních a zádových plátů, z kovových pásků kryjících ramena a z podobných pásů obepínajících dolní část hrudi až po pás. Tyto kovové pásy bývaly připevněny na kůži nebo na silném plátně a byly složeny tak, že dovolovaly volný pohyb. Důstojníci a pretoriáni dávali přednost umělečtějším pancířům šupinovým, setkat se bylo možno i s drátěnou košilí. Vysocí důstojníci a ovšem i císař nosili pevný pancíř tepáním vymodelovaný na tělo. K ochraně břišních partií sloužily vojákům jednoduché kožené nebo kovem vyztužené pásky visící od opasku, důstojníkům kovové plátky připevněné v jedné nebo dvou řadách, podle hodnosti, ke krátké suknici. K výbavě vojáka patřil ještě opasek, který však nesměli nosit nováčci. Štít byl dřevěný, obdélníkového tvaru (12x75 cm) a vypouklý. Jeho vnější strana byla pokryta surovou kůží a hrany byly zpevněny plechem. Uprostřed štítu byla kovová puklice, která nejen plnila určitou roli v boji, ale byla současně i středem nejrůznějších kovových i malovaných ornamentů a legionářských emblémů, které pokrývaly vnější stranu štítu.
[editovat] Raně středověká zbroj
Skládala se u majetnějších vrstev z kroužkové košile (zvané též brň), jejíž rukávy sahaly nejprve k předloktí, a které se v 11. století prodloužily k zápěstí a počátkem 12. století se staly jejich součástí i kovem pošité palcové rukavice.
Pod kroužkovou košilí se nosila tzv. prošívanice nebo vycpávanice, která tlumila nárazy. Prošívanice byla vyrobena z mnoha vrstev látky, z nichž byl vytvořen hustě prošitý kabátec. Vycpávanice byla ušita z vnější a vnitřní látkové vrstvy, které byly prošity a do vzniklých tunelů se cpala koudel, vlna, popřípadě další dostupné měkké materiály.
Pod kroužkovou zbroj se používaly prošívanice tlustší, s nástupem plátové zbroje se ztenčily a byly pošívány kroužkovým pletivem na místech, kde byla v plátové zbroji nechráněná místa (např. podpaždí).
Méně majetní bojovníci nosívali oděv z kůže či pevné látky, na kterém byly těsně vedle sebe našity kroužky z rohoviny či přinýtovány kovové lamely. Nejchudší bojovníci, pokud vůbec ochranou zbroj měli, nosili pouze prošívanici na povrchu zesílenou například smolným nátěrem nebo kůží.
Ochranné odění v této době sahalo zpravidla pod kolena. Nohy byly chráněny nízkou koženou obuví s řemeny, kterými byla noha hustě ovinuta až ke kolenu. V 11. století se zlepšila i ochrana nohy a bojovník oblékal jakousi punčochu pokrytou kovovými lamelami či vyrobenou z kroužků. Nejprve chránila nohu jen zepředu, ale koncem 11. století již kryla celý obvod nohy včetně chodidla.
Další částí zbroje byla přílba. V období 10. - 12. století převažoval typ kónické přílby s nánosníkem. Obdobou této přílby byla přílba s vyšším, polokulovitě zakončeným zvonem - tzv. kalota. Protože obličej nebyl u tohoto typu přileb příliš chráněn, rozšířil se nánosník ve druhé polovině 12. století do polokruhovité desky opatřené průduchy která přikryla zbytek obličeje a nechala volné pouze oči.
Poslední částí ochranné zbroje byl štít, v 10. století ještě oválný od 11. století mandlovitý zakrývající téměř celou postavu bojovníka. Byl zhotoven ze dřeva potaženého surovou kůží a opatřen kovovou středovou puklicí a kováním na okrajích. Koncem 12. století ztratil štít mandlovité prohnutí a končil rovnou hranou.
[editovat] Vrcholně středověká zbroj
Nejlépe vybavenou složkou vojska byla těžkooděná jízda, která byla vybavena úplnou ochrannou zbrojí. Až do 14. století tvořilo její základ kroužkové ochranné odění - brnění. Skládalo se z kroužkové košile s kapucí a kroužkových nohavic, bylo elastické a zajišťovalo poměrně dobrou ochranu. Vážilo okolo 12-15 kg a jen jeho košile, sahající ve 13. století do půli stehen byla tvořena více než 12 000 kroužky z nichž musela být více než polovina snýtována nebo spojena kováním. U exkluzivních typů byly nýtovány všechny kroužky. Přes ochranné odění navlékal bojovník tzv. varkoč. Okolo poloviny 13. století se objevily první plátové doplňky zbroje jako myšky a náloketnice. Dokonalejší ochranu hlavy zajišťovala náprsenková kapuce, která se používala od druhé poloviny 13. století. Natahovala se přes hlavu, spadala na ramena a prsa, a zdvojovala tak ochranu, kterou předtím obstarávala pouze kroužková košile. Další částí ochranné zbroje byla přílba. Počátkem 13. století převažovala kónická přílba s nánosníkem nebo kalota. Dokonalejší ochranu poskytovala hrncová přílba která byla ve 13. století typickou součástí výzbroje těžkooděné jízdy. Vzhledem ke své velké ceně nebyla ve výzbroji všech těžkooděnců. Ti se často spokojovali s ochranou kterou poskytovala kroužková kapuce, starší typy přileb nebo první železné klobouky. Počátkem 14. století nahradila hrncovou přílbu přílba kbelcová, pod kterou nosil přílbu zvanou cassis.
Další částí zbroje byl štít. Počátkem 13. století měl kapkovitý tvar a byl značně veliký. Vzhledem ke zdokonalení zbroje se v polovině 13. století zmenšil, získal tvar sférického trojúhelníku a chránil jezdce pouze do pasu.
V průběhu 14. století prošla ochranná zbroj složitým vývojem, který směřoval k vytvoření celoplátové ochrany bojovníka. Počátkem 14. století byl těžkooděnec chráněn kroužkovým oděním s několika plátovými doplňky, přes něž oblékal poměrně dlouhý varkoč, který byl během 1. poloviny 14. století nahrazen koženou vestou vyztuženou kovovými lamelami sahající do půli stehen. Plátová vesta se oblékala přes kroužkovou košili a zdvojovala tak ochranu trupu. Ke stejnému účelu sloužily také prošívané kabátce ve kterých byla mezi dvěma vrstvami kůže nebo látky nacpána koudel nebo vlna a které byly křížem, svisle nebo příčně hustě prošity koženými pásky. Ve druhé polovině 14. století se lamely zvětšovaly. Tento trend vedl k vykování celých plátů chránících hruď (tzv. kyrys) a záda bojovníka. Podobným vývojem prošla ochrana rukou. Definitivně se oddělily prstové rukavice, které byly kombinací kůže s nanýtovanými plátky kovu. K náloketnicím přibyly pláty kryjící paži od ramen k lokti a ve druhé polovině 14. století již byla celá paže krytá anatomicky tvarovanými pláty kovu.
V průběhu první poloviny 14. století se přestala v boji používat těžká kbelcová přilba. Lehčí přilba (cassis, šlap) chránila poměrně dokonale hlavu kromě tváře krku a podbradí. Proto se kapuce z kroužkového pletiva připevňovala na spodní okraj přílby a spadala na prsa, ramena a záda jezdce a zlepšovala tak jejich ochranu. Tento kroužkový závěs byl běžným doplňkem rytířské přílby až do 15. století. Odložením těžké kbelcové přílby se zároveň jezdec zbavil ochrany obličeje a proto bylo na lehčí typy přileb připevněno odnímatelné sklopné hledí. První typy se objevily již počátkem 14. století ale všeobecně se rozšířily až v průběhu druhé poloviny 14. století kdy se stal nejčastějším typem přílby šlap se špičatým hledím - tzv. huntskappen (psí čumák). Vývoj prodělaly také jezdecké štíty. Jejich velikost zůstala zhruba stejná, ale měly tvar obdélníku postaveného na výšku se zaoblenou spodní hranou. Od druhé poloviny 14. století se objevil na pravé straně štítu (z hlediska jezdce) výřez do kterého jezdec při útoku zakládal kopí.
[editovat] Pozdně středověká zbroj
V 15. století převažovaly v Evropě dvě hlavní módní vlny co se zbroje týče. Byl to jednak italský a jednak německý typ zbroje, které se lišily jak počtem a tvarem jednotlivých částí tak zdobením. Plná plátová zbroj kryla celé tělo bojovníka pouze v místech kde pláty nebyly (např. podpaždí) bylo na prošívanici našito kroužkové pletivo.
Pěší zbroj té doby byla mnohem variabilnější. Oblíbená byla tzv. půlzbroj, tj. kyrys, zádový plát, plátová ochrana rukou a plátová ochrana stehen a kolen. Nohy obvykle nebyly chráněny z důvodů pohyblivosti i když i zde se našly výjimky a nebylo jich málo. Chudší příslušníci šlechty nosili i nadále starší typy zbroje, kroužkové košile a různé plátové vesty. Sám Prokop Holý nosil údajně „tlustý kabát“ což je dobový výraz pro prošívanici. Oblíbená byla též brigantina, která se vyvinula z plátové vesty. Z helem převládal v našich zemích jednoznačně šlap a různé typy železných klobouků. Oblíbený byl ovšem i šalíř ať už s podbradím či bez něj. Ze štítů byly zastoupeny různé druhy pavéz a tarasů.
[editovat] Německá plátová zbroj
Přílba - u tohoto typu zbrojí se používal takzvaný šalíř který poměrně dokonale chránil hlavu krom podbradí a spodní čelisti, proto byl kombinován s plátovým podbradím kterému se říkalo také plechový vous.
Ochrana trupu - byla realizována kyrysem a zádovým plátem. Kyrys byl obvykle několikavrstvý, odshora dolů jednou prolomený ven a zdobený různým počtem kanel. O zádovém plátu lze říci to samé. Kyrys se zádovým plátem přecházely v pase do tzv. šorce na který byly nejčastěji připevněny ještě tzv. šosy chránící stehna jezdce. Tyto šosy byly v poslední čtvrtině 15. století nahrazeny u německé zbroje vysokými steheními pláty.
Ochrana nohou - byla realizována stehenním plátem s nákolenicí ke kterému bylo v případě jezdectva možno ještě připojit plátovou ochranu holeně, lýtka a chodidla. Stehenní plát chránil nohu pouze zepředu, zadní strana nohy byla za jízdy přitisknuta ke koni. Byl opět zdoben různým počtem kanel. Zato část nohy od kolene dolů byla chráněna po celém svém obvodu a byla zakončena plátovým střevícem, často s velice dlouhou špicí. Plátová ochrana nohou byla vykována z tenčího plechu a nenosila se pod ní žádná tlumicí vrstva, ale pouze tenké nohavice. Jejím účelem byla ochrana hlavně před pořezáním než před přímým sekem.
Ochrana rukou se skládala z rukavic, plátové paže a plátového ramene. Rukavice byly prstové, s malým plátkem na každý článek prstu. Plátek nad kloubem byl zpravidla vykován do malé špičky. Rukavice byly opět zdobeny různým počtem kanel a výbrusy na okrajích plátů. U plátové paže stojí za zmínku loketní kloub, který byl často velice špičatý a zdoben různým počtem kanel. Ramena jsou typově velmi různá, opět ovšem bohatě kanelovaná.
[editovat] Italská plátová zbroj
Hlavní části italské zbroje jsou stejné jako u zbroje německé. Avšak místo prstových rukavic se většinou používaly rukavice palcové, zbroj byla celkově zaoblenější a bez kanel. K italské zbroji se používaly tři hlavní typy přileb - uzavřený armet, potom bascinet a lehká barbuta.
[editovat] Slavné zbroje
[editovat] Použitá literatura
- Petr Klučina, Richard Marsina, Andrej Romaňák Vojenské dějiny Československa I.díl Praha: Naše vojsko
- Kolektiv autorů Vojenské dějiny Československa II.díl Praha: Naše vojsko
- David Nicolie Italien Medieval Armies 1300-1500 (Man-at-Arms) Osprey Publishing
- Christopher Gravett English Medieval Knight 1200-1300 (Warrior) Osprey Publishing ISBN 1-84176-144-3
- Kolektiv autorů Dějiny Říše římské Praha: Gemini ISBN 80-85820-26-9
- Jan Bouzek, Iva Ondřejová Periklovo Řecko Praha: Mladá fronta ISBN 80-204-0083-4
- Radislav Hošek, Václav Marek Řím Marka Aurelia Praha: Mladá fronta ISBN 80-204-0083-4
