Těšínsko
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Těšínsko (pol. Ziemia Cieszyńska, něm. Teschener Schlesien) je termín označující území bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku včetně všech jeho bývalých území, z nichž se stala samostatná stavovská panství, a s územím k němu nikdy nenaléžejícím stavovským panstvím Bohumín. Na západě je území ohraničeno přibližně toky řek Ostravice a Odry (hranice se ve skutečnosti místy klikatila podél obou řek), a z východu řekou Bělou. Historickou metropolí území je Těšín. Dnes je území rozděleno mezi Polsko a Česko.
Obsah |
[editovat] Území
Území Těšínska zahrnuje východní (slezskou) část města Ostravy, okres Karviná (Karviná, Havířov, Orlová, Bohumín a Český Těšín), část okresu Frýdek-Místek (Frýdek, Třinec, Jablunkov, Hnojník) a současný polský okres Cieszyn až po dvojměstí Bielsko-Biała, které je napůl ve Slezsku (k Těšínsku náleží Bílsko) a napůl v Malopolsku (Bělá).
Těšínsko je součástí Moravskoslezského kraje (česká část) a Slezského vojvodství (polská část). Příhraniční spolupráce se odráží především v projektu euroregionu „Těšínské Slezsko - Śląsk Cieszyński“ [šlonsk čěšyňski].
[editovat] Dějiny
Území Těšínska bylo postupně osídlováno od 6. století. Patrně koncem 9. století bylo Svatoplukem připojeno k Velkomoravské říši, po jejímž pádu nelze určit, kterému státnímu útvaru bylo podřízeno. V 10. století se území zmocnili čeští Přemyslovci, v 11. století bylo území začleněno do organizace polského státu. V procesu drolení polského středověkého státu se koncem 13. století vyčlenilo těšínské knížectví, v němž panovala boční linie Piastovců. 18. února 1327 přijal český král Jan Lucemburský od těšínského knížete Kazimíra I. území Těšínska a udělil mu jej 24. února téhož roku jako léno zpět.[1] 24. srpna 1335 byla v Trenčíně uzavřena dohoda mezi Janem Lucemburským a zástupci polského krále Kazimíra III. Velikého, která potvrdila příslušnost Těšínska k zemím Koruny české.[2] Polský král trenčínskou dohodu ratifikoval 9. března 1339.[3] Jako součást zemí Koruny české se Těšínsko následně stalo i součástí Rakousko-Uherska.
[editovat] Rozdělení Těšínska
- Podrobnější informace naleznete v článku Československo-polský spor o Těšínsko.
Mezi lety 1918 až 1958 probíhal mezi nově vzniklými státy Československem a Polskem o Těšínsko s různou intenzitou územní spor, který na počátku roku 1919 vyústil v Sedmidenní válku. V roce 1920 bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. Hlavní město knížectví Těšín je taktéž od té doby rozděleno mezi obě země. Hranice probíhá z velké části řekou Olší. Východní část české části Těšínska je od rozdělení Těšínska v roce 1920 Poláky běžně nazývána Zaolzie [zaolžje] (tedy Zaolší, viděno směrem z Polska). Tato část československého Těšínska byla v říjnu 1938 na základě polského ultimáta připojena k tehdejšímu Polsku a po porážce Polska za druhé světové války se stala spolu s polským Těšínskem přímou součástí Německa. Po válce byl znovu nastolen stav hranic z období před říjnem 1938.
[editovat] Hospodářství
Severní část Těšínska je silně poznamenána průmyslem, především těžařstvím, jižní část tvoří pásmo Moravskoslezských a Slezských Beskyd a s výjimkou Třineckých železáren nejsou nijak výrazně poznamenány průmyslem.
[editovat] Obyvatelstvo
V české části Těšínska žije bezmála půl milionu obyvatel, z toho přibližně 10% tvoří Poláci. Mnohé obce na českém Těšínsku mají více než deset procent obyvatelstva polské národnosti a jsou tudíž dvojjazyčné.
Těšínsko je místem nejvyšší koncentrace protestantského obyvatelstva jak ve své české, tak i v polské části.
[editovat] Turistika
Oblast je turisticky velmi zajímavá a nabízí řadu atraktivit. Od turistických letovisek v Beskydech až po pozoruhodné industriální památky a historická města na obou stranách hranice.
[editovat] Kultura a vzdělanost
V oblasti působí několik univerzit (Cieszyn, Karviná, Havířov), řada muzeí, galerií, divadelní scény. Významný je památník Životické tragédie (Havířov-Životice), archeopark (Chotěbuz), řada zámků.
[editovat] Folklór a regionální zvláštnosti
Výjimečný je i folklór, místní kuchyně a těšínské nářečí (lokálně nazývané "po našimu"/"po našymu", resp. polským pravopisem "po naszymu"), jehož užívání je oproti jiným místním nářečím v České republice relativně hodně rožšířené.
[editovat] Reference
[editovat] Literatura
- GAWRECKÁ, Marie. Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918-1938. Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2004. ISBN 80-7248-233-5.
- ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha : Libri, 2004. ISBN 978-80-7277-172-1.
