Starořečtina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Starořečtina je dnes již mrtvý jazyk z řecké skupiny indoevropských jazyků, a vývojový předchůdce moderní řečtiny. Tímto jazykem se hovořilo v klasickém období Řecka, je z něj ale odvozena i řada dnešních slov („policie“, „demokracie“, „arachnofobie“, …). Znalost alespoň některých starořeckých morfémů je považována za součást všeobecného přehledu.
Předpokládané počátky vývoje sahají do 3. tisíciletí př. Kr., ale o této formě neexistují žádné doklady. Předpokládá se, že počátkem 2. tisíciletí př. Kr. prošla starořečtina poměrně rozsáhlým vývojem. V tomto stadiu bývá nazývána, podle místa objevení prvních nálezů, mykénštinou, někdy též mykénskou řečtinou. Z Mykén se v této době pravděpodobně dostala na Krétu. Nejstarší písemné nálezy tohoto jazyka pochází zhruba z 15. století př. Kr.. Z této doby bylo v Mykénách a na Krétě nalezeno několik nápisů a hliněných tabulek.
Písmo tohoto období je lineární a v zásadě lze rozlišit dva typy označované jako „A“ a „B“. Přestože se od 14. století př. Kr. nápisy vyskytovaly relativně běžně, za první literární dílo lze považovat až Homérovu tvorbu. Jeho díla však podle nejnovějších výzkumů nejsou počinem jedné osoby, ale vznikaly v rozmezí cca 800 let, přičemž Homérem a jeho žáky byly pouze sepsány.
V post homérském období se vydělilo aiolské, arkádsko-kyperské, iónsko-attické a západořecké nářečí. Prakticky jediným literárním jazykem stalo iónsko-attické nářečí, které se jako jediné vyvíjelo dále a ve 4. století př. Kr. se z něj vyvinula koiné, tj. řečtina období helénismu. O starořečtině lze hovořit zhruba do 5. století, kdy tento jazyk přešel do byzantské řečtiny.
