Horten Ho 229
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Horten Ho 229 V1 | |
|---|---|
 |
|
| Typ: | stíhací a bombardovací letoun |
| Výrobce: | Gothaer Waggonfabrik |
| Konstruktér: | Walter Horten a Reimar Horten |
| První let: | 1. března 1944 |
| Hlavní uživatel: | Luftwaffe |
| Vyrobeno: | 3 |
Horten Ho 229 (někdy mylně zvaný Gotha Go 229) bylo proudovými motory poháněné létající křídlo z doby druhé světové války. Bylo to vůbec první samokřídlo vybavené proudovými motory. Letoun je společným dílem bratří Hortenů – Waltera, Reimara a Wolframa. Příznivcem jejich projektu byl samotný Hermann Göring a jako jediný stroj byl velice blízko splnění požadavků jeho soutěže 3x1000 (vyvinout letadlo, které dopraví pumu o hmotnosti 1000 kg rychlostí 1000 km/h na vzdálenost 1000 km).
Obsah |
[editovat] Vývoj
Bratři Hortenovi začali vyvíjet elegantní samokřídla už jako mladíci v aeroklubu ve Wasserkupe, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Nejprve jako modely, později již jako větroně, které byly po zrušení omezení, vyplývajících z Versailleské smlouvy, osazeny motory. Horten II dostal dodatečně tlačný motor Hirth HM 60R o výkonu 80 koní. Prvním typem projektovaným od počátku s motory byl Horten V, který měl dva motory Hirth stejného typu. Ten byl později pro účely zkoušek přestavěn z dvoumístného na jednomístné uspořádání.
V roce 1939 všichni bratři nastoupily k Luftwaffe. Wolfram zahynul při výbuchu svého Heinkel He 111 při kladení min v květnu 1940. Reimar sloužil jako instruktor létání v Kolíně nad Rýnem a nadále stavěl větroně-samokřídla, zatímco Walter bojoval v Bitvě o Británii v řadách JG 26, kde dosáhl 7 vítězství. Po skončení bitvy od Británii nastoupil na žádost svého tehdejšího velitele Kurta von Doeringa na velitelství, kde se zabýval technickým vývojem stíhacích letadel. Zde se mohl seznámit s řadou nových projektů a technických novinek. Asi nejvíce ho zaujaly proudové motory, které by byly ideálním pohonem stíhacích samokřídel. Díky svým pravomocem vytvořil v Göttingenu malý tým, označený Sonderkommando 3, kam převelel i bratra Reimara. Zde se tajně a nelegálně, za peníze Inspektorátu stíhacího letectva, pracovalo na vývoji samokřídel.
Pro ověření koncepce projektu byl v letech 1942–1943 postaven dvoumístní stroj Horten VII, poháněný dvěma motory Argus As 10C, který měl být používán k výcviku. Při testech ukázal své dobré vlastnosti. Uvažovalo se o sériové výrobě, pravděpodobně v továrně Klemm, pod označením Ho 226. Prototyp byl naposled spatřen koncem války na letišti v Oranienburgu.
V roce 1943 byly v Goettingenu vyrobeny první dva prototypy plnohodnotného stíhače Horten IX. Horten IX V1 byl bezmotorový kluzák, na kterém byla ověřována aerodynamická koncepce. První let proběhl 28. 2. 1943 a ukázal, že koncepce funguje, včetně netradičních prvků - aerodynamických brzd, v polovině křídla, které byly součástí řízení, elevonů a brzdícího padáku, zkracujícího přistání. Po zkušenostech s V1, dostal V2 robusnější přední podvozkovou nohu. U prototypu V2 už se také počítalo s montáží proudových motorů BMW 003, ze kterých se však podařilo získat pouze pláště.
Problém, jak dát projektu oficiální status byl vyřešen přihlášením k soutěži 3x1000, kterou v roce 1943 vyhlásil Hermann Göring. Ten dostal materiály o projektu (že už probíhá stavba mu bylo zatajeno) a projekt odsouhlasil s podporou 500 000 říšských marek. Göring si dokonce nechal stroj osobně předvést a jeho schopnost, provádět běžné manévry při letu na jeden motor, na něj velice zapůsobila.
Stavba prototypů pokračovala, ale vývoj motorů BMW 003 se zpožďoval a proto byly, stejně jako u dalších projektů proudových letadel, nahrazeny motory Jumo 004B. Jejich větší průměr si ale vyžádal úpravy draku.
Prototyp Horten IX V2, pilotovaný Erwinem Zillerem, prokázal svou dobrou ovladatelnost už během prvního zkušebního letu, v prosinci 1944 (toto tvrzení je přinejmenším sporné — řada jiných pramenů totiž první „proudový“ vzlet udává až k 18. únoru 1945, při kterém ovšem došlo k fatální havárii, která stála Lt. Zillera život). V té době dostal typ přiděleno označení Ho 229 a bylo rozhodnuto o sériové výrobě. Firma Klemm měla postavit 40 kusů a továrna Gotha dalších 53. Reálně bylo objednáno 6 dalších prototypů a 20 předsériových kusů (tyto stroje měly být pod označením Ho 229 A-0 nasazeny u JG 400, používající tehdy Messerschmitt Me 163). V březnu 1945 byl program Ho 229 zařazen mezi programy zázračných zbraní s nejvyšší prioritou. Bratři Hortenové už v té době pracovaly na projektu bombardéru, který by byl schopen svrhnout atomovou pumu na New York (projekt Ho XVIIIB).
V továrně Gotha se započalo se stavbou objednaných 6 prototypů Ho 229, označených V3 až V8, které měly nahradit i Ho 229 V2, ztracený při nehodě v únoru 1945 (letounu při zkušebním letu vysadil jeden motor, pilot nezvládl přistání, narazil do náspu a při nehodě zahynul). Z nich prototypy V3, V6 a V8 představovaly jednomístný stíhací Ho 229 A-1, V4 a V5 byly noční stíhačky a V7 byl cvičný dvoumístný stroj. Dvoumístné stoje se označovaly Ho 229 B-1.
Konec války přišel ještě předtím, než byly prototypy dokončeny. Jejich stavba pokračoval pomalu, jednak se konstruktéři naplno věnovali projektu atomového bombardéru, důvodem mohlo být i to, že firma Gotha sama pracovala na svém projektu samokřídla P.60. Američané při obsazení továrny Gotha nalezli téměř dokončený prototyp V3 a rozpracované V6, V7 a V8. Po prototypech V4 a V5 zbyly jen některé pozůstatky, ale o jejich osudu nejsou žádné zprávy.
[editovat] Konstrukce
Ho 229 byl samokřídlem smíšené konstrukce. Konstruktéři použily svůj tradiční postup, osvědčený už z předchozích projektů. Konstrukce trupu byla žebronosníková s použitím ocelových trubek. Křídlo bylo poloskořepinové, smíšené konstrukce ze dřeva a ocelových trubek. Křídlo mělo vztlakové klapky, elevony na koncích křídla (měly funkci křidélek a výškovky) a spoilery (měly funkci směrovky). K řízení sloužily i aerodynamické brzdy na křídlech. Stroj měl příďový podvozek a byl opatřen přistávacím padákem. K pohonu sloužila dvojice motorů Jumo 004B. Pilot měl mít k dispozici jednoduché vystřelovací sedadlo.
[editovat] Poválečné osudy
Na konci války Američané realizovali operaci Paperclip jejímž cílem bylo získat informace o německých zbraních a výzkumu. V rámci operace byl do USA odvezen i prototyp Ho 229V3 (část programu byla zničena, aby se nedostala do ruky sovětům). Díky škrtům v rozpočtu ale nebyl zcela dokončen a testován. Byl ale poslán do továrny Northrop ke zkoumání. Továrna Northrop byla vybrána proto, že sama měla zkušenosti se stavbou samokřídel. Inspirován předválečnými projekty bratří Hortenů, věnoval se konstruktér Jack Northrop projektům samokřídel už od roku 1939, kdy vyvinul typ Northrop N-1M. Jeho varianta N-1B je společně s Hortenovým kluzákem Horten IV k vidění v expozici Planes of Fame v muzeu v severní Kalifornii. Samotný prototyp V3 později získalo National Air and Space Museum ve státě Maryland, kde je k vidění dodnes.
Tvrdí se že koncepce samokřídel, které Hortenové vyvíjeli byla ve své době novátorská a v pozdější době se takto koncipované letouny několikrát objevily. Firma Northrop prý mohla zkušenosti, získané i díky prostudování prototypu Ho 229 V3, použít při vývoji svých bombardérů s koncepcí samokřídla. Do operačního použití se ještě nedostaly typy Northrop YB-35 a Northrop YB-49, ale dodnes je provozován špičkový neviditelný (stealth) bombardér Northrop Grumman B-2 Spirit, který údajně svou vzdálenou příbuznost s Ho 229 nezapře…
Ve skutečnosti ovšem vůbec nic z tohoto není ani v nejmenším pravda — John Knudsen Northrop totiž na samokřídlech pracoval už dávno předtím, a to bez sebemenšího vlivu prací bří Hortenů (ti v té době ve skutečnosti byli jen malými chlapci, kteří k letectví — natož k samokřídlům — měli velice daleko). Ostatně skutečně první (a to skutečně létající — na rozdíl od nezdařeného „skoku“ Ho 229, který skončil smrtelnou havárií) samokřídla stavěl již Angličan John Dunne, a to již před první světovou válkou!!
[editovat] Varianty
- Ho 229 V1 - bezmotorový kluzák
- Ho 229 V2 - první prototyp s proudovými motory Jumo 004
Prototypy stavěné firmou Gotha:
- Ho 229 V3 - stíhací varianta, upraveny vstupy vzduchu, motory posunuty dopředu, 1 kus téměř dokončen, zajat Američany, dochoval se dodnes
- Ho 229 V4 - noční stíhací, hotov asi z 50% (kostra trupu)
- Ho 229 V5 - noční stíhací, hotov asi z 50% (kostra trupu)
- Ho 229 V6 - stíhací varianta, definitivní verze
- Ho 229 V7 - cvičná varianta
- Ho 229 V8 - stíhací varianta
[editovat] Parametry
- posádka: 1
- délka: 7,4 m
- rozpětí: 16,8 m
- výška: 2,81 m
- plocha křídla: 53 m²
- prázdná hmotnost: 5 067 kg
- maximální vzletová váha: 8 100 kg
- pohon: 2× proudový motor Junkers Jumo 004B (8,7 kN)
[editovat] Výkony Ho 229 V3
- maxinální rychlost: 977 km/h (Mach 0,92) ve 12 000 m
- dolet: přibližně 1 000 km
- dostup: 15 800 m
- stoupání: 22 m/s
[editovat] Předpokládaná výzbroj
- 2x 30 mm kanón MK 108
- rakety R4M
- 2x 500 kg pum
[editovat] Prameny
- Václav Janovský - Horten Ho 229, HPM 10/1992
- Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Horten Ho 229 na anglické Wikipedii.
[editovat] Externí odkazy
 Německé vojenské letouny druhé světové války |
||
|---|---|---|
| Stíhací letouny | ||
| Ar 65 | Ar 68 | Do 335 | Fw 190 | Ta 152 | Ta 154 | He 51 | He 112 | He 162 | He 219 | Bf 109 | Bf 110 | Me 163 | Me 210 | Me 262 | Me 410 | ||
| Bombardovací letouny | ||
| Ar 234 | Do 17 | Do 23 | Do 217 | Do 335 | Fw 200 | He 111 | He 115 | He 177 | Ju 86 | Ju 88 | Ju 188 | Ju 388 | ||
| Hydroplány a létající čluny | ||
| Ar 95 | Ar 196 | Ar 231 | BV 138 | Ha 139 | BV 222 | Do 15 | Do 18 | Do 24 | Do 26 | He 59 | He 60 | He 114 | He 115 | ||
| Průzkumné letouny | ||
| Ar 95 | Ar 196 | Ar 234 | Do 17 | Do 215 | Fw 189 | He 45 | He 46 | He 70 | He 170 | Hs 126 | ||
| Transportní letouny a kluzáky | ||
| Ar 232 | DFS 230 | Go 242 | Go 244 | Ju 52 | Ju 90 | Ju 252 | Ju 352 | Ju 290 | Ju 390 | Ka 430 | Me 321 | Me 323 | Si 204 | ||
| Cvičné a spojovací letouny | ||
| Ar 66 | Ar 69 | Ar 76 | Ar 79 | Ar 96 | Bü 131 | Bü 133 | Bü 180 | Bü 181 | Bü 182 | Fi 156 | Fw 44 | Fw 56 | Fw 58 | F 13 | W 34 | He 72 | Kl 31 | Kl 32 | Kl 35 | Bf 108 | Fh 104 | ||
| Bitevní letouny | Vrtulníky a vírníky | |
| Ar 66 | Go 145 | He 45 | He 50 | Hs 123 | Hs 129 | Ju 87 | Fa 223 | Fa 330 | Fl 265 | Fl 282 | |
| Experimentální a specializované letouny | Malosériové letouny | |
| DFS 39 | DFS 193 | DFS 194 | Fw 47 | Fi 158 | Ju 49 | He 116 | He 119 | He 176 | He 178 | Me 261 | Mistel | Ar 240 | BV 141 | Fi 167 | Fw 187 | He 100 (He 113) | |
| Prototypy a projekty | ||
| Ao 225 | Ar 77 | Ar 80 | Ar 81 | Ar 195 | Ar 197 | Ar 198 | Ar 199 | Ar 340 | Ar 396 | Ba 349 | Bv 40 | Ha 137 | Ha 140 | BV 142 | BV 144 | BV 155 | BV 238 | Do 19 | DFS 228 | DFS 346 | Fi 98 | Fi 99 | Fi 256 | Fw 57 | Fw 159 | Ta 183 | Fw 191 | He 118 | He 280 | Ho 229 | Ju 85 | Ju 89 | Ju 187 | Ju 288 | Hs 122 | Hs 124 | Hs 125 | Hs 127 | Hs 128 | Hs 130 | Hs 132 | Ju 322 | Bf 161 | Bf 162 | Me 209-II | Me 263 | Me 264 | Me 309 | Me 509 | Me 609 | Me P. 1101 | ||
| Bezpilotní letouny a řízené střely | ||
| BV 143 | BV 246 | Fi 103 | Hs 117 | Hs 293 | Hs 295 | Hs 296 | Hs 297 | Hs 298 | ||
