Fridrich II. Veliký
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fridrich II. Veliký (něm. Friedrich II. der Große) (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl pruský král z rodu Hohenzollernů vládnoucí v letech 1740–1786 a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber).
Obsah |
[editovat] Mládí
Fridrichovi se dostalo od otce, pruského krále Fridricha Viléma I., tvrdé vojenské výchovy, která vzdělanému a kultivovanému princi, ovlivněnému idejemi osvícenství, příliš neseděla. Prostředí berlínského dvora s jeho hrubými manýry a zaměřením na správu, hospodářství a armádu pak Fridrich přímo nesnášel. Roku 1730 podnikl spolu se svým přítelem Hansem von Katte pokus o útěk do Anglie, byl však zadržen, internován v pevnosti Kostrzyn (Küstrin) a podle legendy musel na otcův příkaz přihlížet Katteově popravě.
Ačkoli se Fridrich nakonec s otcem smířil a podvolil se jeho přáním, zůstal vždy příznivcem osvícenství a francouzské kultury. Jako král udržoval styk s Voltairem a jeho běžnou řečí byla francouzština (němčinu považoval za jazyk „rolníků“). Vojenská výchova se u něj přesto neminula učinkem, takže lze říci, že ve Fridrichovi se pozoruhodným způsobem skloubila osobnost vojáka a vzdělance.
Na otcův nátlak se Fridrich oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvickou, vzdálenou příbuznou Habsburků, děti s ní ale neměl žádné. Oba spolu v podstatě nežili a tato situace přiměla krále Fridricha Viléma k tomu, že ještě na smrtelné posteli žádal od syna záruky, že Alžbětu nezapudí.
[editovat] Král
Fridrich II. Veliký byl synem Fridricha Viléma I. Otec Fridricha II. neboli Fridrich Vilém I. byl přezdíván jako král vojáků tudíž měl Fridrich II. doma velmi tvrdou a vojenskou výchovu a to se odrazilo i na jeho vládě neboli to byl velmi dobrý panovník ačkoliv je to zřejmé, protože ti nejlepší panovníci se přezdívali Velicí a tuto přezdívku vlastnil i Fridrich II. Fridrichova politická a administrativní činnost po převzetí vlády roku 1740 byla po všech stránkách velmi úspěšná. Král rozšířil území Pruska o Slezsko, získané v bojích s Rakouskem. Východní Frísko připojené k Prusku po vymření tamního rodu Cirksenů. Části polského království se začaly dělit, to bylo úplně první dělení Polska.
Správa pruského státu, již tak dost efektivní za vlády Fridricha Viléma I., byla ještě vylepšena. Král zavedl reformy v oblasti soudnictví, vzdělání a vojenství. V zemědělství podporoval pěstování brambor, ne náhodou pochází české slovo brambora z názvu Braniborska. Nechal vysoušet bažiny, na pobřeží stavěl hráze, prosazoval tolerantní náboženskou politiku, zrušil mučení aj. V pruském státě vznikla silná úřednická vrstva, které bylo nařízeno, aby jednala se všemi občany stejně. Ale tak nejednala. Úřední vrstva se zajímala sama o sobě.
[editovat] Vojevůdce
Kromě svého věhlasu jakožto státník byl Fridrich uznáván svými současníky i potomky také jako vynikající vojevůdce.
Fridrich byl mistr polní taktiky. Během jedenácti válečných let svedl patnáct bitev, dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lobositz 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Liegnitz 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Při obléhání byl méně šťastný, jeden úspěch (Schweidnitz 1762) stojí proti trojímu selhání (Praha 1757; Olomouc 1758; Drážďany 1760). Jeho generálové svedli sedm bitev, prohráli pětkrát (Groß-Jägersdorf 1757; Breslau 1757; Kay 1759; Maxen 1759; Landshut 1760), zvítězili dvakrát (u Kesselsdorfu 1745 pod velením polního maršála Leopolda von Anhalt-Dessau, u Freibergu 1762 pod velením generálporučíka prince Heinricha Pruského). Porážkou u Kolína byla sice pošramocena Fridrichova pověst nepřemožitelného, přesto platil u svých protivníků za velmi rychlého, nevypočitatelného a takřka nepokořitelného. Od roku 1760 se mohl opřít o svého o čtrnáct let mladšího bratra prince Heinricha, kterému svěřil velení nad jedním z křídel své armády.
Útrapami a osobními ztrátami během válečných tažení Fridrich rychleji zestárl. Intelektuální světonázor mladého krále se měnil do zahořklosti a cynismu. Během války o dědictví bavorské (1778/79), známé také jako „bramborová válka“, mařil Fridrich II. snahy rakouského panovníka Josefa II. vyměnit Belgii za velkou část Bavorska. Jako snahu potlačit rakouské ambice založili Prusové „Spolek knížectví - Fürstenbund“ (1785).
[editovat] Osobnost
(Autor: Adolph von Menzel)
Někteří historikové se pokoušejí dokázat, že Fridrich Veliký byl homosexuál, což je ovšem sporné. Nepopiratelný je fakt, že si držel od žen odstup. Posmrtná prohlídka neodhalila žádnou tělesné zvláštnost, která by jeho chování nějak vysvětlovala, přesto se dochovala zpráva osobního lékaře Johanna Georga Zimmermanna, že Fridrich krátce před svatbou prodělal pohlavní chorobu. Jedny z mála žen, které požívaly Fridrichův respekt, byla tzv. „Velká landkraběnka“ Karolina a Kateřina Veliká, které věnoval mnoho básní a byl v pravidelném písemném styku. Fridrich očekával od žen stejnou duchaplnost a esprit, jakým byly proslulé jeho „Společnosti u stolu“.
Fridrich si psal s Voltairem a vícekrát ho přijal v Postupimi. Sám sepsal mnoho prací ve francouzštině. Po celé Evropě bylo známé jeho „Anti-Machiavelli“, kde podrobil kritické analýze Machiavelliho státotvorné zásady.
Na rozdíl od svého otce, který žil poměrně spartánsky, se Fridrich II. velmi zajímal o umění. Sám například navrhl základní osnovu svého zámku Sanssouci v Postupimi, měl obstojnou sbírku obrazů, ačkoliv jeho vkus byl poměrně rigidní a neřídil se zrovna módou tehdejší Evropy, a dobře hrál na příčnou flétnu (učitel na flétnu Johann Joachim Quantz), přičemž sám komponoval na dosti vysoké úrovni. Stýkal se také s umělci osobně, roku 1747 přijal v Sanssouci mezi jinými i skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Jeho heslo znělo: „Jsem první služebník svého státu.“
Fridrich se moc nešetřil, takže zejména četné války, jichž se osobně účastnil - což nebylo u panovníků jeho období právě obvyklé - ho vyčerpávaly. Přesto ne v neposlední řadě přispívá tato železná důslednost „charmant roi“ ze Sanssouci v těžkých časech sedmileté války, zastíněná navíc smrtí bližších přátel jako generála von Winterfeldta, milované sestry Wilhelminy z Bayreuthu nebo polního maršála Keithe, k neblednoucí slávě. V této době často sebevraždu plánující panovník udržel obtížně dosažená vítězství a ochránil Prusko před obsazením a rozdělením francouzsko-rakouskou hegemonií. Nejenom vítězství v bitvách, ale také síla charakteru a vytrvalost a ktomu nikdy neslábnoucí, ale zatvrzelý smysl pro spravedlnost a soucit mu daly přízvisko „Veliký“.
[editovat] Externí odkazy
| Pruští králové | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Fridrich Vilém I. |
1740–1786 Fridrich II. Veliký |
Nástupce: Fridrich Vilém II. |
