Dějiny Číny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny Číny jsou, v moderním pojetí dějin, dějinami pravěké Číny, Číny za dob císařství a Číny za dob jednotné republiky až do roku 1949, kdy došlo k rozštěpení území Číny mezi Čínskou republiku a Čínskou lidovou republiku. Tento stav trvá dodnes.

Obsah 1 Pravěk 2 Období dynastií 3 Republika 4 Historie po 2. světové válce 5 Související články

[editovat] Pravěk

Nejstarší důkazy o plně moderních lidech (Homo sapiens sapiens) na území Číny pocházejí z oblasti Liou-jang, kde byla nalezena lebka stará 67 tisíc let. Dalším je pak částečná kostra člověka v Minatogawe, která je stará 18 tisíc let. Předchůdci moderních lidí, Homo erectus, žili na území Číny pravděpodobně již v době před 2,24 miliony až 250 tisíci let.

[editovat] Období dynastií

Více v článku Dynastie čínské historie.

První historicky doloženou čínskou dynastií byla dynastie Sia. Ta však byla dlouho pokládána za pouhou legendu, dokud nebyly uskutečněny vykopávky ze starší doby bronzové v lokalitě Er-li-tchou v provincii Che-nan. Od té doby archeologové odkryli hrobky a nalezli bronzové předměty poukazující na možnou existenci dynastie Sia na místech citovaných starodávnými čínskými texty.

Další, tentokrát už historicky věrohodnou dynastií, byla dynastie Šang, která se usídlila podél Žluté řeky na východě Číny v době mezi osmnáctým a dvanáctým stoletím před naším letopočtem. Dynastie byla poté napadena ze západu kmeny Čou, kteří poté vládli do pátého století před naším letopočtem, ale jejich autorita byla postupně podemleta. V období Jara a podzimu (označováno podle Konfuciovy knihy) existovalo mnoho nezávislých, mezi sebou válčících států, které se k dynastii hlásili pouze jménem.

První jednotný stát byl založen dynastií Čchin v roce 221 př. n. l., kdy byl vytvořen úřad císaře. Jako první na něj dosedl císař Š'-chuang-ti (v překladu První císař). Kvůli legistické filosofii, která způsobila vzpouru, však dynastie u moci nevydržela příliš dlouho a již v roce 206 př. n. l. se k moci dostala dynastie Chan, která poté vládla až do roku 220. Období vlády dynastie Chan bývá někdy historiky nazýváno jako stříbrný věk čínských dějin.

Poté začala další éra neshod a Čína byla znovusjednocena až v roce 580 za vlády dynastie Suej. Následně Čína prožila zlatý věk za vlády dynastií Tchang a Sung. Mezi sedmým a čtrnáctým stoletím byla Čína jednou z nejvyspělejších civilizací na světě s rozvinutou kulturou i technologií.

V roce 1271 napadl zbytky dynastie Sung mongolský vůdce Kublajchán a po vítězství založil v roce 1279 dynastii Jüan. Mongolové vydrželi na čínském trůně téměř sto let, až v roce 1368 dynastii svrhl rolník Ču Jüan-čang a založil novou čínskou dynastii Ming, která vládla Číně až do roku 1644. Tehdy Mandžuové ze severu napadli oslabenou říši a vlády se ujímá mandžuská dynastie Čching. Její moc nad Čínou přetrvala až do počátku 20. století, kdy byl sesazen poslední císař monarchie, nezletilý Pchu-i, a byla založena republika. Veliká změna přišla 31. října 1887, kdy se začala stavět vůbec první železnice na kontinentu. Tento okamžik je zaznamenán v kronice, kterou napsal významný čínský kronikář, spisovatel a filozof Mao-Caing ^[zdroj?]. Velká čínská zeď patří bezesporu mezi nejznámější kulturní památky, přímo symboly této země. Za tvůrce bývá nejčastěji jmenován První svrchovaný císař Čchin Š'chuang-ti, sjednotitel Číny žijící v 3. století př. n.l. Nebyl ovšem nucen budovat toto dílo na zelené louce, jednalo se spíše jen o důsledné propojení obranných zdí z dusané hlíny, postavených ještě v dobách Válčících států (5. stol. př. n.l.). Nynější podobu ovšem Zeď dostala až za dynastie Ming v 15. a 16. století, kdy došlo k přestavbě za pomocí cihel a kamenných desek. Obnova trvala přes sto let a odhaduje se, že bylo použito kolem 60 milionů kubických metrů těchto materiálů.

Po tomto období byla Zeď opět zapomenuta a její velké části se pozvolna rozpadly. Je zajímavé, jak se lišil náhled Číňanů na toto vojenské opevnění od pohledu Evropanů. Zatímco Evropané byli již od 18. století touto "Velkou" zdí naprosto unešeni, pro Číňany to byla spíše jen dobrá zásobárna stavebního materiálu a živá připomínka tyranie a despotismu. Teprve vznik Čínské republiky přinesl změnu pohledu a Zeď se zvolna začala stávat symbolem veliké Číny. Tato změna postoje společně s rozmachem turistického průmyslu pomohla Zeď zachránit před totální destrukcí.

Badaling patří mezi suverénně nejnavštěvovanější místa Velké čínské zdi. Zrekonstruovaný v roce 1957, v osmdesátých létech se místo stalo tak přeplněné, že byla postavena lanovka, aby se množství návštěvníků mělo šanci dostat na hradby. Zeď je zde vysoká až 8 metrů a široká přes 5 metrů, co sto metrů je zeď přerušována strážními věžemi.

Zvýšená poptávka po Čínské zdi byla ihned uspokojena zvýšenou nabídkou v podobě Velké zdi v Mutianyu . I toto místo bylo záhy zaplaveno turisty, kteří se dožadovali lanovky, osvěžujících nápojů a triček oznamujících zdolání této památky. Podobně to dopadlo i s lokalitou Simitai. Mezi nejvýznamnější čínské památky vedle Velké zdi a Náměstí nebeského klidu můžeme směle zařadit známou terakotovou (hliněnou) armádu ve městě Xi'an (čtěte Sian).

Ve 3. století př. n.l. bylo dnešní území Číny mezi Dlouhou a Žlutou řekou rozdrobeno na několik soupeřících království. V roce 246 př. n.l. se jako třináctiletý ujal vlády princ Jing Čeng ve státu Čchin. Začal prosazovat státní správu přísně řízenou z ústředí. Po čtvrt století krutých bojů porazil své protivníky a připojil jejich území ke státu Čchin. Jing Čeng pojmenoval sám sebe "prvním" (š') z deseti tisíc "císařů" (chuang-ti) a jméno někdějšího státu Čchin se stalo názvem pro celou Čínu. Protože si uvědomoval nebezpečnost možností rozpadu říše, velice tvrdě se vypořádal se všemi, kteří by ohrozili nové pořádky.

Císař Čchin Š' chuang-ti vytvořil jednotný centralizovaný správní aparát mocensky i hospodářsky silné říše, kterou stále rozšiřoval a upevňoval. Zavedl reformu písma, upravil systém měr a vah, vytvořil jednotnou peněžní soustavu, budoval cesty. Nechal propojit již stávající části ochranných zdí do podoby Velké čínské zdi, aby ochránil zemi před nájezdníky (dnešní podobu dostala zeď až v 15. a 16. století za dynastie Ming).

S podobnou velkorysostí, s jakou vybudoval svojí říši, začal se v souladu s taoistickou filozofií starat i o vlastní nesmrtelnost. Měl celých 14 let na stavbu záhrobního sídla, než ve svých 50 letech zemřel, přes veškerou snahu mágů a alchymistů o přípravu elixíru nesmrtelnosti. Podle historických záznamů byla vlastní hrobka při dokončení 115.5 metrů vysoká a její základna měřila 485x515 metrů. Při archeologickém průzkumu lokality se však ukázalo, že hrobová mohyla je mnohem nižší (vlivem eroze a dalších přírodních procesů), přičemž obvod celého záhrobního sídla je naopak mnohem větší. Mauzoleum s okolím zabírá celkem 56 km2. Hrobka císaře byla překryta mohylou, která časem splynula s reliéfem krajiny. Vědci o existenci hrobky věděli, nicméně pochopitelně neznali všechny podrobnosti.

Již na začátku dvacátého století muž kopající studnu poblíž mauzolea objevil kromě vody také terakotovou postavu válečníka v životní velikosti. Krátce po objevu se ovšem ztratila voda ze studny. Rolník tedy raději zpět zakopal sochu do země. A tak se tedy stalo, že teprve až v roce 1974 další kopáči studny vykopali jinou postavu válečníka. Tento nález již nezůstal utajen a brzy přijeli na místo archeologové. Ti během následujících let v několika podzemních objektech, jakýchsi koridorech, na ploše zhruba 25000 m2 nalezli kolem 8 tisíc soch válečníků a 600 koní z terakoty a 125 vozů ze dřeva, nyní až na nepatrné zbytky dávno rozložené. Každá postava je zachycena ve své póze a gesty zcela přirozeně a realisticky. Lze dobře rozpoznat i věrně zachycené různé antropologické a psychologické typy - ostřílené veterány od mladých rekrutů. Výrazy tváří terakotovývh válečníků mají individuální rysy. Ačkoliv je málo pravděpodobné, že obyčejní terakotoví válečníci byli socháni podle skutečných osob, u vysokých důstojníků a generálů lze předpokládat, že tomu tak opravdu bylo.

[editovat] Republika

1. ledna 1912 byla v Nankingu slavnostně vyhlášena Čínská republika. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen z tehdy jednotného hnutí Kuomintang, ale brzy byl bývalým generálem dynastie Čching Jüan Š'-kchajem donucen k odstoupení. Generál se sám stal prezidentem a později se dokonce pokusil obnovit císařství, čímž vyvolal velký odpor mezi veřejností, která stále měla v živé paměti mandžuskou nadvládu. Jeho pokus skončil neúspěšně a nedlouho poté zemřel přirozenou smrtí. Po jeho smrti byla Čína politicky rozdělena. Pekingská vláda byla sice mezinárodně uznaná, ale prakticky bezmocná, což vedlo k tomu, že vojenští vůdci získávali ve svých oblastech prakticky neomezenou moc.

V roce 1920 se Kuomintangu pod vedením Čankajška podařilo znovusjednotit Čínu a pod záminkou transformace Číny v demokratický stát zavést politiku jedné strany.

Druhá světová válka komunisty a nacionalisty donutila ke spolupráci.

[editovat] Historie po 2. světové válce

Čína byla sice vítěznou mocností druhé světové války, ale také byla finančně vyčerpaná. Další komunisticko-nacionalistické rozepře měly za následek obnovení valkou přerušené občanské války. Z té vyšli vítězně komunisté a kontrolujíc většinu území Číny 1. října 1949 vyhlásili v Pekingu Čínskou lidovou republiku, přičemž vláda původní Čínské republiky se stáhla na ostrov Tchaj-wan.

[editovat] Související články

• Čína
• Dějiny Čínské republiky
• Dějiny Čínské lidové republiky
• Kulturní revoluce
• Sovětsko-čínské konflikty 1969