Boj o Singapur

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obsah 1 Japonská cesta do války 2 Cíl Singapur 3 Japonské útočné síly 4 Síly bránící Malajsko a Singapur 5 Bitva je na obzoru 6 Vylodění 7 Potopení svazu Z 8 Postup na jih Malajsie 9 Útok na Singapur 10 Kapitulace 11 Závěr

[editovat] Japonská cesta do války

Japonsko už v druhé polovině 19. století zdokonaluje průmysl a přestává být v izolaci. Ve 20. století se Japonsko stává velmocí, v rusko-japonské válce vítězí v roce 1905 Japonsko a později pomáhá spojencům v 1. světové válce. …dokončit později….

Nejprve zahájilo okupaci Mandžuska, což byl vlastně začátek čínsko-japonského konfliktu. Mandžusko se stalo japonským satelitem a odrazovým můstkem k útoku dál do Číny i na sever proti Mongolsku a Sovětskému svazu.

Vhledem k protisovětské náladě podepsalo Japonsko na konci listopadu 1936 s Německem Pakt proti Kominterně (později k Paktu proti Kominterně přistoupily Itálie, Maďarsko a Španělsko). Pakt proti Kominterně byl vlastně prvním spojenectvím Japonska s evropskými fašistickými státy a byl předzvěstí pozdější užší spolupráce mezi Japonskem a evropskými fašistickými státy.

7. července 1937 pak Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovali generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.

V létě 1938 japonská vláda požadovala na sovětské vládě poupravení hranic. Japoncům šlo o významnou oblast u jezera Chasan, vzdálený 100 kilometrů jihozápadně od Vladivostoku. Sovětská vláda jednoznačně odmítla, a tak japonští militaristé sáhli po zbraních. V červenci 1938 japonské oddíly překročily sovětské hranice u jezera Chasan. Sovětská armáda však zorganizovala protiútok a zatlačila japonské vojáky zase zpátky za sovětské hranice.

To však japonské militaristy příliš nepoučilo, a tak se rozhodli pro další úder, tentokrát do Mongolské lidové republiky. V květnu 1939 zahájili japonští vojáci útok z Mandžuska do Mongolska. Sovětský svaz, který s Mongolskem v březnu 1939 podepsal smlouvu o vzájemné pomoci, poslal sovětská vojska na pomoc Mongolům. Došlo ke krvavým bitvám u řeky Chalchyn-gol, Sověti díky své přesile zvítězili. Japonská vojska sice žádala o posily, aby provedla protiútok, ale samotný císař to zamítnul.

V září 1940 bylo stvrzeno spojenectví mezi Japonskem, Německem a Itálií takzvaným Paktem tří (později se k němu připojily satelitní státy Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko, Chorvatsko a Thajsko). Tento pakt nahradil Pakt proti Kominterně a stalo se z něho mnohem užší spojenectví mezi militaristickým Japonskem a evropskými fašistickými státy.

Po porážce Francie v červnu 1940 se pak Japonci rozhodli využít momentální slabosti Francouzů a ovládnout Indočínu a využít jí jako nástupiště k dalším budoucím výbojům. Proto začalo japonské velení neustále tlačit na vichistickou vládu, až nakonec v červenci 1941 podepsal zástupce Vichy admirál Darlan dohodu s Japonci o společné obraně Indočíny. Tím se Japonci stali pány celého indočínského území a bohatství a získali i dobrý odrazový bod pro příští agresi.

Spojené státy a Velká Británie do té doby počínání Japonska jen přihlížely. Japonské obsazení Indočíny bylo poslední kapkou, a tak Američané v červenci 1941 zmrazili japonská aktiva v USA, což znamenalo přerušení hospodářských styků, byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, veškerá japonská konta v amerických bankách byla zablokována. Totéž provedly i další státy, se kterými Japonsko obchodovalo (britský Commonwelth a Holandská východní Indie například). Znamenalo to hlavně, že Japonci už nebudou mít dostatek ropy, železného šrotu a dalších surovin potřebných na učinění svých výbojných plánů. Tím si Spojenci chtěli zařídit zastavení agresivních kroků japonských militaristů.

Japonská vláda se sice snažila se Spojenými státy dohodnout, ale vláda USA prohlásila, že zruší zmražení japonských aktiv jen pod podmínkou, že budou ihned skončeny válečné akce v Číně a budou stažena japonská vojska z Indočíny. Na to však Japonci rozhodně nechtěli přistoupit. Potom Japonci Američanům předložili své návrhy, ty ale byly zamítnuty americkou vládou. Tak nakonec se Japonci rozhodli jít do války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí. Hlavním cílem Japonska bylo zmocnit se důležitých surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii (Nizozemská Východní Indie, Malajsie, Barma).

Velká Británie poslala dvě moderní bitevní lodě do Indického oceánu, šlo o bitevní křižník Repulse a bitevní loď Prince of Wales. Toto loďstvo dostalo kódové označení svaz Z a jeho vrchním velitelem se stal admirál Tom Phillips. Repulse a Prince of Wales měla následovat i letadlová loď Indomitable, ale ta byla poškozena. Věřilo se, že tento svaz Japonce odstraší od dalších agresivních kroků.

Japonci také odvolali své plány útoku na Sovětský svaz, protože zoufale potřebovalo důležité suroviny, které mohli najít pouze v jihovýchodní Asii, zatímco na ruské Sibiři by tehdy Japonsko tyto důležité suroviny nenašlo. Dalším důvodem byly taky neúspěšné boje u jezera Chasan a v Mongolsku. Navíc japonská vláda očekávala, že Německo a jeho spojenci porazí Sověty během několika týdnů, a útok na SSSR byl odložen na rok 1942, kdy byla očekávána porážka Sovětského svazu a jeho ozbrojených sil.

Sedmého prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí admirála Naguma na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel zničil ještě na zemi. Ve stejný den pak japonská letadla napadla americká letiště na Filipínách a brzy na to začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách. Dalším cílem japonských militaristů bylo dobytí Hongkongu, Malajska, Singapuru, Barmy, Nizozemské východní Indie, dále Gilbertových ostrovů, obsazení Rabaulu, ostrovů Wake, Guam a dalších ostrovů.

8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z Paktu tří) vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou.

[editovat] Cíl Singapur

Mezi mnoha britskými základnami po celém světě byl jednou z nejvýznamnějších právě Singapur. Tento klenot v koruně Impéria umožňoval Britům kontrolovat a ovládat důležité lodní linky vedoucí podél jižního pobřeží Malajska. Právě tudy pluly lodě zajišťující obchod na obrovských trzích jihozápadní Asie. Japonci tudíž vynaložili velké úsilí, aby se zmocnili Singapuru.

Děla namířená na oceán mohla odrazit jakýkoli myslitelný útok z moře. Pozemní ochranu zajišťovaly obranné linie v Malajsku.

[editovat] Japonské útočné síly

25. armádě velel generálporučík Tomojuki Jamašita. Náležela k ní : Gardová divize pod velením generálporučíka Nišimury, 13 000 mužů 5. divize pod velením generálporučíka Matsuiho, 16 000 mužů 18. divize pod velením generálporučíka Mutagučiho, 13 000 mužů 3. tanková brigáda s 80 tanky Polní dělostřelectvo se 44 rychlopalnými kanóny Horský dělostřelecký pluk s 24 děly Dva pluky těžkého dělostřelectva se 48 houfnicemi s ráží 150 mm a se 16 polními děly ráže 10 mm Protiletecký dělostřelecký pluk se 68 děly Dále 4 průzkumné roty, 9 samostatných rot ženistů, 3 pontonové roty, 3 roty ženistů s prefabrikovanými most. Díly, spojaři, 4 pluky železničních ženistů, 2 prapory útočných jednotek s 24 minomety a zásobovací a týlové jednotky

Dohromady šlo o 60 000 mužů (údaje o počtu vojáků se mění, někde se uvádí i 70 000 mužů), dělostřelectvo mělo 400 děl a minometů, tanků a obrněných aut měli Japonci 120. K tomu měli Japonci k dispozici 600 letadel.

[editovat] Síly bránící Malajsko a Singapur

Vrchní velitel generálporučík Arthur Percival. Šlo o 3. armádní sbor pod velením generálporučíka Heatha. Skládal se z : 9. indické divize 11. indické divize 8. australská divize složená ze dvou pěších brigád a kulometného praporu…) pod velením generálporučíka Gordona Bennetta 28., 44. a 45. indická brigáda 53. a 54. britská brigáda Dvě brigády malajských dobrovolníků

Námořní Svaz Z, který byl do Singapuru vyslán před japonskou agresí, čítal 1 bitevní loď (HMS Prince of Wales), 1 bitevní křižník (HMS Repulse), 5 torpédoborců, 2 korvety a 4 ponorky.

Dohromady to bylo tak přes 100 000 britských, indických, malajských a australských vojáků, později některé jednotky přibyly, na 1000 děl a minometů, 250 obrněných aut. Dále 100 stíhačekm, 130 bombardérů a 50 průzkumných letadel.

Percival dále žádal ještě před japonským útokem vyslání 350 letounů, dále 48 praporů pěchoty a dva tankové pluky. Jenže větší prioritou pro Brity byla válka v Africe a obrana samotné Británie, takže Percival nedostal skoro nic. Byl jen vyslán již zmíněný svaz Z jako námořní ochrana, protože se věřilo jen v útok od moře.

Když se to shrne, tak spojenecké síly zde měly dvojnásobnou převahu v lidech, měli více obrněných aut, dále více munice a potravin a nákladních aut. Japonci měli však více letadel a tanků, což se ukázalo jako rozhodující.

[editovat] Bitva je na obzoru

Protože Japonci neměli moc dokonalé mapy Malajska, museli být posláni zvědové, kteří poskytli důležité informace o terénu a postavení britské obrany. Britové měli také problémy s mapami a britští vojáci nebyli připraveni na boj v džungli a měli potíže se v Malajsku orientovat. Dále měli Britové špatnou výstroj a měli špatný výcvik. Svou roli také sehrálo podceňování Japonců.

Japonci na tom byli lépe. Byli vycvičeni právě pro boj v těžkém terénu, důstojníci byli zvyklí na nedokonalé mapy, japonští vojáci byli daleko odvážnější a klidně pokládali svůj život za svého císaře. Japonci sice nikdy nebojovali v džungli, ale neměli s tím příliš velké problémy.

Generál Percival správně odhadl, že japonská invaze bude u přístavu Singora a Pattani v Thajsku a Kota Bharu v Malajsku. Vedly odtud totiž důležité silnice na jih k Singapuru. Byl proto vypracován plán Matador, který počítal s japonským útokem nejpozději do 10. prosince. V případě japonské agrese měla být nasazena 11. indická divize. Ta měla zaútočit na pláže u Singory a Pattani. Indičtí vojáci 11. divize měli buď srazit nepřítele do moře, nebo alespoň zpomalit jeho postup obsazením důležitých silnic. Byly určeny dvě skupiny. První, která se skládala ze dvou indických rot, roty ženistů a protitankové baterie, pod velením majora Andrewse se měla přesunout z Changlunu po silnici do Singory a udeřit na vyloďovací Japonce. Druhá skupina měla zablokovat silnici z Pattani do městečka Kroh, kde měla čekat na posily.

Matador dále počítal s vyloděním Japonců na šíji Kra. Plán Matador měl řídit Brooke-Popham.

Plán Matador měl však své chyby. Spojenecké jednotky totiž musely vstoupit do Siamu (Thajsko), aby zabránily japonskému postupu z Pattani a Singory do Malajska. Tím by porušili thajskou neutralitu, což Britové samozřejmě nechtěli. Dále byla chyba v již zmiňovaném podcenění nepřítele, protože skupiny, které byly určeny na odražení Japonců, byly příliš slabé.

Japonci tedy měli v plánu zaútočit na Pattani, Singoru a Kota Bharu najednou a zároveň udeřit z Indočíny do Thajska a Malajska. Japonci k tomu ještě tajně vyjednávali s předsedou siamské vlády Pibulem Songgramenem.

Na jihu Siamu bylo i pár japonských jednotek v siamských uniformách, kde měli zajistit silnice vedoucí ze Singory a Pattani do Malajska. Jednotky v Indočíně měly rychle podpořit výsadkové jednotky. Cestou měly dobýt Bangkok, kde měl japonský velitel předložit Pibulovi smlouvu o míru a vzájemné pomoci.

V 5 hodin 30 minut ráno 4. prosince tokijského času vyrazilo 19 transportních plavidel se 17 000 vojáky k vylodění v Singoře, Pattani a Kota Bharu. Zbytek 25. armády byl připraven v Indočíně, aby co nejrychleji přispěchali na pomoc vyloděným jednotkám.

Britští zpravodajové ten den ohlásili, že japonský konvoj opustil Saigon a že míří do Siamského zálivu. Dokonce bylo ohlášeno, že Thajci staví zátarasy na silnicích vedoucích ze Singory a Pattani směrem na jih a že thajská vláda žádala Japonce o vylodění nejen u šíji Kra, ale i u Kota Bharu. Maršál Brooke-Popham se musel vyhnout konfliktům s Thajci. Po tom, co byl 6.12. spatřen japonský konvoj, byl vyhlášen stav pohotovosti a 3 indické prapory 11. divize byly připraveny zahájit plán Matador. Brooke-Popham se však rozhodl nejprve vyslat průzkumné letadlo a pak rozhodnout, jestli Matador provést nebo ne. Průzkumná catalina se však nevrátila, byla totiž sestřelena a její posádka zahynula - byli to první padlí ve válce v Pacifiku a po schůzce s Percivalem se Brooke-Popham rozhodl operaci Matador odložit.

Japonské loďstvo se zatím přibližovalo k Malajskému poloostrovu.

[editovat] Vylodění

Osmého prosince tokijského času 25. armáda začala s vyloďováním vojsk v Malajsku a Thajsku. Výsadkovou operaci řídil viceadmirál Ózawa, velitel jižního expedičního loďstva. Dopravní lodě s vojáky doprovázela 3. eskadra torpédoborců pod velením kontradmirála Hašimota, skládající se z křižníku Sendai a 15 torpédoborců.

Na plážích u Singory se vylodila japonská 5. divize. Jejich vylodění bylo ztíženo neklidným mořem. Po půlnoci se japonské jednotky začaly vyloďovat. Siamští vojáci sice vzdorovali, ale japonské jednotky je brzy umlčely. Japonci měli během vylodění 20 mrtvých a asi 20 zraněných.

U Pattani, asi 100 km od Singory, se vylodil 4. pluk 5. divize. Jejich úkol byl obsadit silnici vedoucí z Pattani k hornímu toku řeky Perak a odtud až k Malajsku. Zde narazili Japonci na menší odpor siamských jednotek, ale Japonci ho záhy zlomili. Po dobytí letiště u Pattani japonští technici připravili letiště pro japonské využití.

Ke Kota Bharu, ležící na severu Malajska poblíž hranic s Thajskem, mířily tři transportní lodě a s nimi plul křižník Sendai a 4 torpédoborce, které začaly bombardovat britské pozice. V transportních lodích bylo připraveno na 5000 japonských vojáků k vylodění a dobytí letiště. Šlo o 56. pěší pluk, baterie horských děl, baterie rychlopalných děl, ženijní roty, spojovací a zdravotní čety patřící k 18. divizi. Proti těmto jednotkám stála 8. brigáda 9. indické divize. Letiště bylo dobře zásobené a opevněné.

Vyloďující se Japonce přivítala palba indických vojáků. Proti japonským transportním lodím vzlétlo několik australských bombardérů typu Hudson, které zasáhly dvě japonské lodě. Hudsony nevydržely příliš dlouho. Sice vyřadily dvě lodě, ale při souboji s japonskými zery neuspěly a byly zničeny. Dále byla některá letadla zničena přímo na zemi palbou torpédoborců.

Boj s indickými jednotkami trval několik hodin. Japoncům se však podařilo, většinou sebevražednými útoky, zlikvidovat bunkry a kulometná hnízda a potom úderem pěchoty s podporou dělostřelectva a minomety prorazit indickou obranu.

Brity zachvátil zmatek a nervozita. Brooke-Popham dal rozkaz zahájit operaci Matador. Plán byl však pozměněn. Severní skupina místo proniknutí k Singoře dostala za úkol zablokovat silnici ze Siamu u důležitého železničního uzlu Hoad-yai. Tím měl být získán čas pro zničení železnice do provincie Perlis a silnice do Jitry a také ke zničení všech mostů. Druhá skupina měla hájit silnici Kroh-Pattani.

Elitní císařská divize mezitím 8. prosince zahájila postup z Indočíny do Siamu (nebo Thajska, jak chcete) a postupovala na Bangkok. Do cesty se jim však postavili Siamci a došlo k bojům. Boje byly nakonec brzy ukončeny. Smlouva mezi Pibulem a japonským velvyslancem Cubogamim byla podepsána 11. prosince a Siam tím vstoupil do Paktu tří.

Japonci měli během vylodění asi 350 mrtvých a asi 700 raněných a byly potopeny dvě dopravní lodě. Ale úkoly byly splněny, předmostí byla uhájena. Spojenecké letectvo na severu poloostrova přestalo existovat a Japonci získali nadvládu ve vzduchu. Takže mohl být zahájen postup na jih Malajského poloostrova až k Singapuru.

[editovat] Potopení svazu Z

Svaz Z pod velením admirála Phillipse doplul na začátku prosince do Singapuru. O jejich přítomnosti se Japonci dozvěděli, a proto pochopili, že je musí zničit dříve, než budou moci napadnout invazní síly.

O výsadcích v Thajsku a Malajsku se dozvěděl admirál Phillips ve 4 hodiny ráno 8. prosince (tokijského času) a rozhodl se, že připluje se svým svazem bránícím se spojeneckým jednotkám na pomoc. Proto vyrazil ze Singapuru ke Kuantanu, kde byly hlášeny japonské výsadkové oddíly. Když tam ale lodě svazu Z 10. prosince připluly, nikde nebyly náznaky, že by tam Japonci někdy byli a vylodili se zde. Hlášení se muselo zmýlit. Admirál Phillips, když to zjistil, obrátil se svým svazem zpět do Singapuru.

Nikdo však nevěděl, že byl svaz Z zpozorován japonskou ponorkou I-158, která udala jejich pozici a směr jejich plavby. Díky jejímu hlášení už japonská letadla dobře věděla, kde teď svaz Z je, a proto mezi 7.35 a 9.30 10. prosince vystartovalo několik vln japonských bombardérů z letišť na Saigonu. Bylo vysláno celkem asi 34 bombardérů se 600kilovými pumami a 50 torpédových letounů. Tato vlna nejprve svaz Z nenašla. Našla je až když se svaz Z vracel na základnu.

Japonští piloti útočili hlavně na Prince of Wales a na Repulse. O doprovodné torpédoborce nejevili Japonci přílišný zájem. Někdy kolem 11.15 zaútočila skupina 9 strojů na Repulse a z výšky 3 000 metrů shazovaly pumy, ovšem jen jedna zasáhla střed lodě. Další skupina, tentokrát s torpédy, udeřila na bitevní loď i křižník v 11.42. Po skupinách po dvou nebo po třech klesali Japonci z výšky 1000 přímo na bitevní loď. Prince of Wales se sice začal obracet doleva, ale nestihl to. Dvě torpéda ho zasáhla. Lodní protiletecká obrana nedokázala zastavit dobře vycvičené Japonce. Prince of Wales se naklonil o 13 stupňů a zpomalil o 10 uzlů. Navíc bylo ochromeno kormidlo a došlo k poškozením lodních strojů.

Ve 12.15 po hlášení od svazu Z odletělo svazu na pomoc několik stíhaček bufalo.

Na Repulse začaly útočit další letouny a loď se stále úspěšně vyhýbala jak pumám, tak i torpédům, ovšem i na Repulse nakonec došlo. Někdy ve 12.20 zaútočily torpédové bombardéry ve dvou skupinách a ze dvou směrů vystřelily torpéda. Repulse se dokázal vyhnout torpédům jedné skupiny, ovšem těm z druhé skupiny neunikl. Ve 12.23 se objevila další skupina a zasáhla Repulse čtyřmi torpédy. Protiletadlové baterie sice střílely, jak mohly, ale nic nedokázalo zastavit japonské piloty, kteří statečně mířili ke svým cílům. Osud bitevního křižníku Repulse se naplnil ve 12.33, kdy se potopil.

Bitevní loď Prince of Wales se stále držel na hladině. Po zásahu dvou torpéd na ní ve 12.44 zaútočila ještě skupina 9 bombardérů a zasáhly střed Prince of Wales. Ani teď protiletadlová obrana na Prince of Wales nedokázala zarazit japonské piloty. Ve 13.20 se bitevní loď Prince of Wales potopila a vzala sebou i admirála Phillipse, který odmítl opustit loď a místo toho chtěl sdílet osud své vlajkové lodi.

Doprovodné torpédoborce vzaly na palubu na 1200 mužů z Prince of Wales a asi 800 mužů z Repulse. Zahynulo celkem asi 840 námořníků.

Tato bitva měla následky jak na obranu Malajska a Singapuru, ale i na pozdější fáze války. Éra velkých bitevních lodí skončila a hlavními zbraněmi na moři se více stávala letadla. Požadovaná letadlová podpora, o kterou admirál Philips žádal, nakonec dorazila až když bylo po bitvě a to už obě lodě byly pod hladinou. Ale nedá se říct, že by nějakým způsobem dokázaly ovlivnit pád Phillipsova svazu.

[editovat] Postup na jih Malajsie

Po zajištění předmostí a obsazení Bangkoku v Siamu se začali Japonci připravovat na úder dál na jih. Japonská taktika spočívala v obchvatu a obklíčení obranné linie. Díky tomu dokázali Japonci porazit daleko silnějšího protivníka. Ze Singory zamířil průzkumný prapor pod velením plukovníka Saekiho na jih k malajské hranici, překročil řeku Perak a spojil se s invazními jednotkami a spolu s brigádou generálmajora Kawamury měly zničit britskou obrannou linii u Jitry. Po boku Saekiho šel také plukovník Cudži, náčelník štábu 25. armády a hlavní plánovač malajského tažení.

Linii u Jitry bránila indická 11. divize pod velením brigádního generála Murraye-Lyona. Obrana však nevypadala příliš uspokojivě. Zákopy a bunkry byly zaplaveny vodou, miny ležely na hromadách a nikde žádná telefonní síť. To kvůli monzunovým dešťům. Indové tedy měli plné ruce práce.

Japonský předvoj mířil dále bez vážnějších potíži. 10. prosince dobyli Japonci Changlun, Asun a prolomili obranu pandžábských střelců. Prapor v čele se Saekim a Cudžim mířil až k obranné linii u Jitry. Prapor měl sílu 500 mužů a 30 lehkých tanků. Panžábové byli zahnáni tanky. Dále Japonci narazili na obrannou linii Gurkhů. Jejich pozice japonské jednotky obešly džunglí a zaútočili z týlu. Po tvrdém boji Japonci zvítězili. Stejně dopadaly další obranné linie, na které Japonci narazili.

Japonský postup byl bleskový. 11. prosince jednotky 25. armády obsadily hlavní město Malajska Kuala Lumpur a jednotky 5. divize dokázaly prorazit zhruba uprostřed obrannou linii u Jitry a pozici drželi až do dalšího dne, kdy dorazily japonské posily o síle asi 10 000 mužů a zatlačili spojenecké vojáky na ústup.

Britové se snažili Japonce zpomalit ničením mostů, ale Japonci (hlavně plukovník Cudži) vymysleli taktiku průzkumného praporu, která spočívala v tom, že ženisté, které kryla pěchota, opravovali most vyhozený do povětří, zatímco dělostřelectvo bombardovalo nepřátelské dělostřelecké pozice. Po dokončení opravy mostu udeřila pěchota a tanky a bleskově museli obsadit další most dříve, než bude též vyhozen do povětří.

Britové se kvůli vynikajícím japonským schopnostem museli stahovat pořád dál na jih. Japonci se zmocňovali nákladních aut, obrněných vozidel, děl, munice a potravin, které Britové zanechávali na svých pozicích. Britové ustoupili od letiště Alor Star a přenechali zde střelivo, palivo a vozidla a letiště bylo brzy ovládnuto Japonci. Britové ustoupili až do obranné linie u Gurunu. Tahle obranná linie skončila stejně jako linie u Jitry. Japonci obchvaty džunglí nutili britsko-indické jednotky k ústupu. 17. prosince Japonci obsadili přístav Nenang na západním pobřeží Malajska a tím získali leteckou kontrolu nad Malackým průlivem, kudy proudily posily do Singapuru. Po tomto japonském vítězství se spojenecké posily do Singapuru dostávaly jedině Sundským průlivem mezi Sumatrou a Jávou, ostrovy Nizozemské Východní Indie.

18. prosince se Britové stáhli za řeku Krian a začali evakuovat vojska z ostrova Penang. Ovšem japonské letectvo neustále dokazovalo svojí existenci a nedopřávalo britským a indickým vojákům klid.

Na konci prosince se vrchním velitelem sil na Dálném východě stal Sir Archibald Wavell. Spolu s Percivalem vymýšleli, co dál s Japonci. Poznali, že spojenecká vojska jsou ve špatném stavu. Do Singapuru proto dorazily posily, například 50 stíhaček typu Hurrican, ovšem Percival měl k dispozici jen 24 pilotů, kteří však nikdy nelítali v malajských podmínkách. Dále dorazila 18. britská divize.

Japonci 1. ledna porazili 22. indickou brigádu 9. divize u Kuantanu a zmocnili se města a letiště. Odtud už Japonci byli 250 km od Singapuru. Potom dále postupovali dvěma proudy po východním a západním pobřeží poloostrova.

Japonci 2. ledna obsadili pobřežní město Endau, odkud ohrožovali britské pozice u Mersingu, kde byla poslední britská obranná linie v Malajsku. V Endau se však Japonci zastavili, neboť na dobytí Mersingu neměli dostatek sil. Navíc 15. ledna britské letectvo napadlo japonský konvoj a způsobilo těžké ztráty. Až 26. ledna k Japoncům v Endau plul konvoj s posilami. Britové se o tom konvoji dozvěděli a rozhodli se, že mu zabrání v posílení Japonců. Pokud by Japonci dobyli poslední obrannou linii, už by jim nic nebránilo v dobytí samotného Singapuru. Proto byla vyslána letadla ze Singapuru a ze Sumatry. Letadla však byla zahnána na útěk. Britové se ještě pokusili nasadit válečné lodě. Byly vyslány dva staré torpédoborce, Thanet a Vampire. Ty však byly odraženy japonským křižníkem Sendai a 5 torpédoborci. Japonci pak v klidu postupovali dál až k Džohorské úžině.

V lednu se k boji dostali konečně Australané, kteří do té doby cvičili a připravovali se na střetnutí s Japonci. Australané dostali za úkol zaujmout obranu u řeky Muar, aby kryli ústup britských jednotek. Australští vojáci se dobře uplatnili při boji u Sungei Muar. Australané užívali podobné taktiky jako Japonci, z džungle útočili na hlavní japonské síly, což způsobovalo Japoncům těžké ztráty.

Během tažení Malajskem došlo k hádce mezi Jamašitou a Tsujim o dalším postupu. Tsuji prosazoval útok v plné síle po silnici směrem k Džohorské úžině. Jamašita však dále chtěl postupovat stejným způsobem a to obchvaty džunglí. Tsuji nabídl rezignaci, ale byl odmítnut. Tsuji pak Jamašitu v Tokiu očernil, což způsobilo nepřízeň ze strany japonského císaře Hirohita, který po Singapuru poslal Jamašitu do Mandžuska.

I přes rychlý postup japonských jednotek nedal generál Percival postavit obrannou linii na severu ostrova. Generálporučík Percival se však bránil tvrzením, že stavba obranných zařízení by mohla mít neblahý vliv na morálku civilního obyvatelstva v Singapuru. I generál Wavell si ztěžoval a informoval o tom W. Churchilla. Ten vydal nařízení, aby byla zajištěna obrana severní části ostrova. Percival ale neustoupil od svého tvrzení, že by to mělo špatný vliv na civilní obyvatelstvo.

31. ledna Japonci konečně dorazili na břeh Džohorské úžiny, oddělující nejjižnější výběžek poloostrova od ostrova Singapur. Prvního února 1942 se stáhly úplně poslední spojenecké jednotky z Malajska na Singapur. V 8.00 téhož dne ráno Britové zničili masivní hráz, která spojovala ostrov Singapur s Malajským poloostrovem. To ovšem Japonce nezastavilo.

Malajsie byla dobyta, a tak mohli Jamašitovi vojáci udeřit na Singapur.

[editovat] Útok na Singapur

Po dobytí Malajsie už byl osud Singapuru zpečetěn. Na ostrově bylo sice 100 000 britských, australských, holandských, indických a malajských vojáků, kteří měli dostatek munice, paliva a potravin, ale Japonci měli zase převahu v letectvu. Měli na 500 letadel, která mohla útočit z letišť vzdálených pouhých 20 kilometrů od Singapuru. Zatímco Britové měli asi jen 50 letadel, která byla nedávno na Singapur dodána, to ovšem proti výkonnějším japonským letadlům a skvěle vycvičeným japonským pilotům bylo příliš málo. Britské velení nemohlo poslat Percivalovi více letadel, protože asi 600 letadel bylo dáno sovětské armádě. Dále měli Japonci převahu v tancích.

Na pobřeží Džohorského průlivu poslali Japonci každého schopného muže a každé fungující dělo a začalo ostřelování Singapuru. Neustále byly vysílány bombardéry, které zasypávaly britské pozice pumami. Japonci výtečně uplatňovali svojí leteckou převahu. Neustálým bombardováním spojeneckých obranných pozic způsobovalo japonské letectvo ničení spojeneckých obranných linií a podlomení morálky spojeneckých vojáků.

Jamašita vymyslel lest. Schválně dal bombardovat východní část Singapuru, aby si Percival myslel, že chtějí Japonci útočit od východu. Pak když Britové začali přesouvat děla na východ, vydal Jamašita rozkaz začít bombardovat západní část ostrova, kam se potom 8. února Japonci vylodili. Již za rozbřesku drželi na ostrově předmostí, kde už měli tisíce mužů. Odpoledne už na Singapuru bylo na 30 000 japonských vojáků a také několik tanků. Proti nim stála 22. australská brigáda. O Australany se však Japonci brzy postarali a postupovali dál až k městu Singapur. Jamašita měl v plánu město obklíčit.

Japonský nápor byl nasměrován na výšiny Bunkit Timah, kde se nalézaly vodní nádrže a sklad munice a paliva. Rozpoutala se divoká a krvavá řež, která se protáhla na několik dnů. Japonské velení však japonské vládě slíbilo, že Singapur bude dobyt už 11. února v Den založení národa. Tehdy se všichni obávali návštěvy císařova zmocněnce.

11. února byl Bunkit Timah dobyt a japonské divize postupovaly až k městu Singapur. 5. a 18. divize postupovala k městu od Bunkit Timahu, zatímco gardová divize postupovala k Singapuru daleko východněji u města Nee Soon. Obklíčení města se nakonec bez větších potíží povedlo.

[editovat] Kapitulace

Ráno 13. prosince poslal generál Jamašita Percivalovi svojí výzvu ke kapitulaci, tu však generálporučík Percival zatím nepřijal. Jamašita proto nařídil skupině japonských vojáků, aby napadli jednu nemocnici a pozabíjeli pacienty. Zemřelo přes 300 lidí. Pár lidí nechali japonští vojáci naživu a poslali je k Britům, aby jim tak ukázali, jak skončí obránci pevnosti.

Percival však nehodlal kapitulovat. Věřil ve své vítězství a že dokáže Japonce porazit. Byl tak sebevědomý, že 10. února dokonce zapsal do hlášení:"Je jisté, že naše oddíly na Singapurském ostrově mají velkou početní převahu nad všemi Japonci, kteří překročili úžinu. V sázce je veškerá naše bojová pověst a čest Britské říše.“

Ovšem další boje však byly beznadějné. Britští velitelé už poznali, že nejsou schopni porazit skvěle vycvičené japonské vojáky, kteří už měli válečné zkušenosti z války v Číně. Disciplína, spolupráce, rozhodnost v boji a vytrvalost zajistila japonským oddílům převahu.

Bylo tedy jasné, že Japonce nemůže nikdo zastavit, a když se obrana ostrova definitivně rozpadla a Brity začal tížit nedostatek vody a potravin, 15. února 1942 na úpatí Bunkit Timahu vztyčil sám generál Percival bílý prapor. A tak Singapur padl. Jamašitovo tažení skončilo.

[editovat] Závěr

Důsledky japonských akcí v Malajsku a v Singapuru byly pro Spojence katastrofální. Ti ztratili na 130 000 vojáků, většina z nich padla do zajetí. Ztráty Japonců během tažení v Malajsii a na Singapuru bylo kolem 9 000 padlých a raněných. Britové navíc ztratili další svou důležitou základnu v Asii. Někteří autoři tvrdí, že to byla stejná tragédie jako pád Francie. Otřáslo to prestiží Britů v Evropě a v Asii a byl zničen mýtus o nadřazenosti bělochů.

Největší příčinnou bylo, že Britové podcenili japonské schopnosti a nepředpokládali útok z pevniny, protože považovali džungli na Malajském poloostrově jako neprostupnou a mohutná pevnostní děla byla namířena pouze na moře. Ale pád Singapuru ukázal pravý opak v jejich domněnkách. Další příčinou japonského vítězství byly vynikající válečné schopnosti japonských vojáků a jejich velitelů.

Bylo to velké japonské vítězství a otevřela se jim tak cesta k bohatství Nizozemské Východní Indie, kterou Japonci ovládli již 9. března 1942. Japonci přejmenovali Singapur na Šonan (Světlo jihu).

Generál Jamašita byl slavný a dokonce dostal přezdívku „Malajský tygr“. Po tomto úspěšném tažení byl generál Jamašita poslán na Filipíny, kde měl na starosti obranu japonských pozic.