Bitva ve Filipínském moři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bitva ve Filipínském moři

Japonská letadlová loď Zuikaku a dva torpédoborce během náletu 20. června

Trvání:	19. červen-20. červen 1944
Místo:	Filipíny
Casus belli:	{{{příčina}}}
Výsledek:	Americké vítězství
Změny území:	{{{Území}}}

Strany

Japonsko

USA

Velitelé

Džisaburó Ozawa

Raymond A. Spruance

Síla

6 letadlových lodí
3 lehké letadlové lodě
5 bitevních lodí
43 jiných lodí
28 ponorek
450 palubních letadel a 300 letadel z pozemních základen.

7 letadlových lodí
8 lehkých letadlových lodí
7 bitevních lodí
79 jiných lodí
956 palubních letadel.

Ztráty

3 letadlové lodě
2 tankery
více než 600 letadel

123 letadel

{{{poznámky}}}

Bitva ve Filipínském moři byla jednou z námořních bitev druhé světové války v Tichomoří. Uskutečnila se 19.-20.června 1944 mezi americkým a japonským námořnictvem ve Filipínském moři. Akce skončila katastrofou pro japonské námořnictvo, které ztratilo 3 letadlové lodě a velké množství letadel a pilotů. Po této bitvě už hrály japonské letadlové lodě jen podružnou roli.

[editovat] Plán A-Go

V září 1943 rozhodl japonský hlavní stan, že přišla chvíle, kdy je třeba převzít iniciativu. Operace A-Go měla začít někdy začátkem roku 1944 a spočívala ve spolupráci námořních a pozemních leteckých sil. 3. května byla operace odložena na neurčito. Když 15. června zahájili Američané invazi na Saipan, rozhodl Tojoda o zahájení operace. Velitel 1. mobilního loďstva viceadmirál Džisaburó Ozawa měl k dispozici tyto svazy.

[editovat] Předsunutý svaz

Jeho velitelem byl viceadmirál Takeo Kurita. Byl složen z letadlových lodí Čitose, Čijoda, Zuihó, bitevních lodí Jamato, Musaši, Haruna, Kongó, těžkých křižníků Atago, Čókai, Takao, Maja, Kumano, Suzuja, Tone, Čikuma, lehkého křižníku Noširo a 8 torpédoborců.

[editovat] Svaz A

Jeho velitelem byl viceadmirál Džisaburó Ozawa. Byl složen z letadlových lodí Taihó, Šókaku, Zuikaku, těžkých křižníků Mjókó a Haguro, lehkého křižníku Jahagi a 7 torpédoborců.

[editovat] Svaz B

Jeho velitelem byl viceadmirál Takadži Džošima. Byl složen z letadlových lodí Džunjó, Hijó, Rjúhó, bitevní loď Nagato, těžkého křižníku Mogami, 16 torpédoborců a 6 tankerů.

[editovat] Složení amerických jednotek

Japonská plavidla byla zpozorována 15. června americkými ponorkami. Velitel 5. loďstva Raymond A. Spruance se rozhodl zůstat u vyloďujicích se jednotek. K dispozici měl operační svaz letadlových lodí TF 58, jemuž velel viceadmirál Marc A. Mitscher. TF 58 se skládal z těchto operačních skupin:

[editovat] TG 58.1

Jeho velitelem byl kontradmirál Joseph J. Clark. Byl složen z letadlových lodí Hornet, Yorktown, Belleau Wood a Bataan, křižníků Boston, Baltimore, Canberra, San Juan, Oakland a 14 torpédoborců.

[editovat] TG 58.2

Jeho velitelem byl kontradmirál Alfred E. Montgomery. Byl složen z letadlových lodí Bunker Hill, Wasp, Monterey a Cabot, křižníků Santa Fe, Mobile, Biloxi a 12 torpédoborců.

[editovat] TG 58.3

Jeho velitelem byl kontradmirál John W. Reeves. Byl složen z letadlových lodí USS Enterprise, Lexington, San Jacinto a Princeton, křižníků Indianapolis, Reno, Montpelier, Cleveland, Birmingham a 13 torpédoborců.

[editovat] TG 58.4

Jeho velitelem byl kontradmirál William K. Harrill. Byl složen z letadlových lodí Essex, Langley, Cowpens, křižníků San Diego, Vincennes, Houston, Miami a 14 torpédoborců.

[editovat] TG 58.7

Jeho velitelem byl viceadmirál Willis A. Lee. Byl složen z bitevních lodí Washington, North Carolina, Iowa, New Jersey, Indiana, South Dakota, Alabama, křižníků Wichita, Minneapolis, New Orleans, San Francisko a 14 torpédoborců.

[editovat] TF 17

Svaz hlídkových ponorek jemuž velel viceadmirál Charles A. Lockwood s 18 ponorkami a ponorky 7. loďstva pod velením kontradmirála Christieho s 9 ponorkami.

[editovat] Japonské útoky

19. června ráno našel průzkumný letoun z Guamu americké letadlové lodě a všech 30 letounů, které byly na Guamu, odstartovalo. Nedosáhly však žádného úspěchu a většina z nich byla sestřelena. Spruance očekával další útoky poslal do vzduchu většinu svých stíhaček, celkem 450 strojů.

Z japonských letadlových lodí odstartovala v 8:30 první vlna 16 stíhaček Zeke a Hamp, 45 stíhacích bombardérů Zeke a 8 torpédových bombardérů Jill. Druhá vlna odstartovala v 8:56 byla složena z 48 stíhaček Zero, 53 střemhlavých Judy a 27 torpédových Jill. Třetí vlna odstartovala v 10:00 a byla složena z 15 stíhaček Zero, 25 stíhacích bombardérů Zeke a 7 torpédových letounů Jill. Čtvrtá vlna odstartovala v 11:00 a byla složena z 30 stíhaček Zero, 15 stíhacích bombardérů Zeke 9 střemhlavých Judy, 27 střemhlavých Val a 6 torpédových letounů Jill. Většina japonských letadel byla sestřelena americkými stíhači, nebo protileteckou obranou. Ty, které se dostaly až nad americké lodě, nezpůsobily žádné větší škody. Celkem přišli Japonci o 293 letadel a američané o 30 letadel.

[editovat] Americké ponorky

Americké velení rozmístilo ponorky Albacore, Cavalla, Finback, Bang a Stingray na misto, kudy předpokládaly, že bude muset japonský svaz proplout. Později rozmístění zkorigovaly a 19. června v 8:16 zpozorovala ponorka Albacore japonské lodě. V 9:09 Albacore odpálila 6 torpéd na nejbližší letadlovou loď a ponořila se. Letadlová loď Taihó byla zasažena dvěmy torpédy a po sedmnácté hodině po sérii výbuchů se potopila. V 12:20 vypustila ponorka Cavalla 6 torpéd, z nichž 3 zasáhly letadlovou loď Šókaku. V 15:01 zmizela Šókaku pod hladinou. Admirál Ozawa přesedl na křižník Haguro.

[editovat] Americký protiúder

20. června v 15:40 nalezl americký průzkumný letoun japonské letadlové lodě. V 16:10 odstartovala americká útočná vlna 216 letadel složená z 85 stíhaček, 77 střemhlavých a 54 torpédových bombardérů. Americká letadla potopila letadlovou loď Hijó a tankery Genjó Maru a Seijó Maru. Poškodily letadlové lodi Zuikaku a Čijodu, bitevní loď Haruna a křižník Maja. Navíc se Američanům podařilo sestřelit 40 japonských letadel, při ztrátě 20 vlastních. Mnoha americkým letadlům došlo na zpáteční cestě palivo a téměř 80 letadel (17 Hellcat, 35 Helldiver a 20 Avenger) muselo přistát na moři, nebo havarovalo při přistání.

[editovat] Literatura

Miloš Hubáček, Boj o Filipíny. Panorama (1990). ISBN 80-7038-143-4
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek. Námořní válka vrcholí. Naše vojsko (1995).ISBN 80-206-0443-X

Bitvy v Tichomoří

Útok na Pearl Harbor • Boj o Singapur • Bitva v Korálovém moři • Bitva u Midway • Bitva u Guadalcanalu • Bitva v Bismarckově moři • Bitva ve Filipínském moři • Bitva u Leyte • Bitva o Iwodžimu • Bitva o Okinawu