Werner Bischof
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Tento článek z oblasti fotografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Werner Bischof (26. dubna 1916 v Curychu - 16. května 1954 v Trulijjo, Peru) jeden z nejvýznamnějších reportážních fotografů 20. století a člen renomované agentury Magnum Photos.
Obsah |
[editovat] Život
- 1932 – ve svých 16 letech začíná studovat malířství na curyšské uměleckoprůmyslové škole. Ve stejném roce se stává žákem Hanse Finslera v právě otevřené třídě fotografie.
- 1936 – otevírá svůj ateliér módní a reklamní fotografie v Curychu. Krátce pracuje v Paříži jako grafik.
- 1939 – je povolán do vojenské služby ve Švýcarsku.
- 1942 – publikuje své první fotografie krajiny, zvířat a rostlin v novém měsíčníku Du.
- 1945 – projíždí válkou těžce poničené oblasti jižního Německa, Francie a Holandska.
- 1948 – fotografuje pro americký časopis Time zimní Olympijské hry ve Svatém Mořici . Jako zástupce a mluvčí organizace Schweizer Spende, zaměřené na poválečnou pomoc, navštěvuje i země severní a východní Evropy, včetně Československa, kde fotografuje Prahu, její památky, moderní architekturu i prvomájový (první socialistický) průvod. Své fotografie publikuje ve zvláštním finském vydání magazínu Atlantis a v monotematickém čísle časopisu Du, věnovaném východní Evropě.
- 1949 – stává se členem agentury Magnum Photos, kde již působí Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, George Rodger, David „Chim“ Seymour a Ernst Haas.V květnu téhož roku se žení a se svou ženou Rosellin zůstává v Anglii, kde podepisuje smlouvu s Picture Post a Observer.
- 1950 – narození prvního syna Marka, Bischof pracuje pro italský magazín Epoca, cestuje do Itálie, Paříže a na Island.
- 1951 – pobývá na Středním a Vzdáleném Východě, odkud přiváží svou nejslavnější fotoreportáž o hladomoru v indické provincii Bihár.
- 1952 – pobývá v Japonsku, podniká tři cesty do Koreje, dva měsíce pracuje v Hongkongu pro časopis Match.
- 1953 – uspořádává materiál pro zvláštní vydání časopisu Du „People in the Far East“ a pro knihu „Japonsko“. Fotografuje korunovaci Alžběty II., v září odlétá pracovat do Spojených států pro periodikum Fortune a začíná plánovat cestu napříč Střední a Jižní Amerikou.
- 1954 – cestuje po Mexiku a Panamě, kde pracuje pro časopis Life, později odlétá do Limy a Santiaga de Chile. V dubnu pracuje v Chile pro Magnum Photos na reportáži „Generation Women“. Vrací se do Limy, navštěvuje Machu Picchu. 16. května, při sjezdu horské silnice v Andách, se spolu s geologem Ali de Szepessym a řidičem zřítí do propasti, celá posádka automobilu zahyne. 26. května se narodí v Curychu jeho druhý syn Daniel.
[editovat] Dílo
Werner Bischof se zapsal do povědomí veřejnosti již svými úchvatnými kompozicemi světel a stínů v době, kdy pracoval jako studiový a reklamní fotograf. Jeho rané práce prozrazují perfektní výtvarný cit, smysl pro přesnou kompozici, jsou bezchybné, stylově ovlivněné německou novou věcností, ale až akademické a snadno zaměnitelné.
„Pak přišla válka a s ní zhroucení mé ‚věže ze slonoviny‘.“
Poválce se všechno změnilo, svět, lidé, změnil se i Bischof. Do středu jeho zájmu se dostali lidé v zemích postižených válkou. K nejsilnějším patří snímky dětí, hrajících si před rozvalinami, chlapce s chlebem a lahví vína, k nimž klade do kontrastu starce vytahující z trosek domu trám. Jeho fotografie zobrazují utrpení a surovou ničivost války, ale zároveň vyjadřují vnitřní sílu, naději a odhodlání fotografovaných lidí, ať jde o dítě nebo o muže na sklonku života. Navzdory vnějším okolnostem můžeme z Bischofových fotografiích vždy vyčíst lásku k člověku. Jeho snímky nejsou dynamické, jsou klidné, vážné, formálně dokonalé, napětí nevyplývá z děje, ale z vnitřního citového stavu. Svědčí o tom, že fotograf svůj motiv promýšlel, studoval a vyčkával, až bude plně odpovídat tomu, co cítil.
Werner Bischof se rychle zařadil mezi přední humanistické fotografy. Povrchnost a senzacechtivost redakcí ho nezajímala, přestože byl právě jimi do krizových oblastí posílán. Fotoaparát byl pro něho něco víc než jen prostředek obživy, byl pro něj možností, jak se pokusit aspoň trochu změnit svět. Světovou proslulost mu přinesly snímky z hladomoru v indickém Biháru a z Japonska, kde byl svědkem korunovace císaře Hirohita. Snímek holčičky a chlapce očekávajících velkou událost patří k nejsilnějším.
„Věřím, že práce vykonaná s hlubokým zaujetím, s naprostým odevzdáním, práce, za kterou člověk bojuje celým svým srdcem, může mít nějakou cenu.“
Svou nejproslulejší fotografii – Pištec na cestě mezi Cuzkem a Pisakem – už sám nenazvětšoval, zemřel při autonehodě v Andách jako osmatřicetiletý. Fotografie chudého peruánského kluka vykračujícího si s píšťalou v horách je plná optimismu a stala se jednou z ikon dvacátého století.
[editovat] Zastoupení ve sbírkách
- Art Institute of Chicago, Chicago, Illinois, USA
- International Center of Photography, New York, New York, USA
- Metropolitan Museum of Art, New York, New York, USA
- Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, Česká republika
- Museum of Modern Art, New York, New York, USA
- The Minneapolis Institute of Arts, Minneapolis, Minnesota, USA
- Rose Art Museum, Amherst, Massachusetts, USA
- Fotostiftung Schweiz, Winterthur, Švýcarsko
- Musée de l’Elysée, Lausanne, Švýcarsko
- Santa Barbara Museum of Art, Santa Barbara, California, USA
[editovat] Reference
- Fárová, Anna: Werner Bischof. New York City, Paragraphic Books 1966
- Mrázková, Daniela: Příběh fotografie. Praha, MF 1986
- Hlaváč, Ludovít: Dejiny fotografie. Martin, Vydavatelstvo Osveta 1987
- Volf, Petr: Werner Bischof. In: Reflex, č. 4, Praha 2006
[editovat] Externí odkazy
 |
Související články obsahuje Portál Fotografie |
