Velká francouzská revoluce
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Dějiny Francie |
 |
| Pravěká Francie |
| Starověk |
| Francie v pozdní antice |
| Francie ve středověku |
| Francie v raném novověku |
|
| Francie v 19. století |
|
| Francie ve 20. století |
| Portál:Francie |
Velká francouzská revoluce je období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799.
Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena demokracií a republikánstvím; francouzská větev římskokatolické církve byla donucena k radikální restrukturalizaci. I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a restaurací někdejšího království, revoluce přesto znamenala definitivní konec pro starý režim. V lidových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech lidí jako hlavní politické síly.
Obsah |
[editovat] Počátek revoluce
Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu. Hospodářská situace se výrazně zhoršila, od zač. 80. let 18. stol. začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). Proti aristokracii, která se postavila proti reformám, byla provedena soudní reforma. proti této reformě r. 1788 vypuklo povstání v Grenoblu a Dauphiné. Tak 5. května 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Zástupci 3. stavu, kterých bylo stejně jako zástupců prvního i druhého stavu dohromady, chtěli kromě placení daní oběma privilegovanými stavy projednávat i reformy ve společnosti, první dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily. Dále se král se šlechtou snažili omezit působnost generálních stavů na pouhé poradní těleso na rozdíl od 3.stavu, který se dožadoval rozšíření jeho práv na nejvyšší zákonodárný orgán země. Po dlouhých dohadech se proto třetí stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží. Všichni zúčastnění přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne (9. července) se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním. Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Z vojenského hlediska mělo vítězství relativně malý význam (který spočíval v tom, že spolu s pevností se lid zmocnil i značných zásob munice, které v ní byly uloženy), ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. „Půjde to!!!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi a i za jejími hranicemi. Mocenské orgány byly rozpouštěny a byly ustanovovány nové městské rady.
[editovat] Monarchistické období
Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko, zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky.
Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26.8.1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po krátkém váhání svou přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií.
Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění, které nahradilo rozešedší se Ústavodárné národní shromáždění – byli zcela noví, protože na Robespierreův návrh nesměli poslanci tzv. konstituanty kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše radikálnější politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku. To podpořilo vojensky Prusko a samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc ještě mizernou morálku. Francie se tak ocitla v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu.
[editovat] Francie republikou
V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Ludvík byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.
Vedení v něm získali girondini (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22.9. vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Dne 12. ledna 1793 proto konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala pět dní na to. To zbytek Evropy šokovalo. K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendeé propuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska; novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. Bylo krvavě potlačeno.
[editovat] Jakobínská diktatura
Girondisté nebyli populární, čehož využili jejich protivníci v Konventu, tzv. Hora (levicoví poslanci v čele s Robespierrem) - 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.
Do čela revoluce se dostali jakobíni. V čele diktatury stál Maximilien Robespierre, který spolu se Saint-Justem a Couthonem tvořili neformální triumvirát. Zemi řídil Výbor pro veřejné blaho, který řídil zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Dalším revolučním orgánem byl Výbor pro veřejnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí. Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 18 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.
Dne 24. října 1793 schválil Konvent zavedení nového, revolučního kalendáře. Za začátek letopočtu bylo zvoleno datum 22.9.1792, tedy první den Francouzské republiky. Podle tohoto kalendáře se rok dělil na dvanáct měsíců (jejichž jména vymyslel Fabre d'Églantine), každý měsíc měl třicet dní a dělil se na tři desetidenní týdny.
Odpůrci režimu se dělili na radikály (Hébertisty a takzvané "zběsilé") a umírněné (Dantonisty). Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Režim všechny své odpůrce tvrdě stíhal a tisíce lidí skončily svůj život pod gilotinou. Na jaře 1794 byli popraveni jak vůdci Hébertistů, tak i Dantonistů.
Zdálo se, že Výboru pro veřejné blaho již nikdo nestojí v cestě. V Konventu i v samotném Výboru však bylo mnoho těch, kterým se režim nezamlouval. Zneužili proto Kult Nejvyšší bytosti, který Robespierre zavedl, a obvinili jeho tvůrce z toho, že se chce stát nejen diktátorem, ale dokonce i bohem. Dále rozpoutali dosud nejkrvavější vlnu teroru, přičemž neustále zdůrazňovali, že za popravami stojí „krvežíznivý“ Robespierre, aby tak zdiskreditovali jeho pověst. Dne 9. Thermidoru (27. července 1794) byli „neúplatný“ Robespierre a další přední představitelé režimu zatčeni a po krátkých peripetiích druhého dne popraveni.
[editovat] Po Thermidoru
Thermidoriáni amnestovali všechny proskribované revolucionáře. Do čela Francie se roku 1795 podle nové ústavy postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“. Počátek vlády Direktoria se někdy chápe jako konec Velké francouzské revoluce. V situaci všeobecné nestability se pak v roce 1799 chopil moci bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.
[editovat] Související články
- Armand Vignerod, duc d'Aiguillon
- Jean Baptiste Pierre André Amar
- Antoine Balthazar Joseph, baron d'André
- Benoît Camille Desmoulins
- Filip Egalité
- Maximin Isnard
- Antoine Louis Léon de Richebourg de Saint-Just
- 286 hlav, které je nutno stít, aby bylo možné provést nezbytné reformy
- Pařížská komuna
- Francouzské revoluční a napoleonské války
