Svatá země
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatá země (latinsky Terra Sancta) je jedním z expresivních názvů Izraele, jakožto země, do níž vstoupili Židé po čtyřicetiletém putování pouští. Oblast má velký náboženský význam pro tři světová monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství a islám), jelikož v této oblasti se odehrály události, které jsou posvátné pro všechna tato náboženství.
V židovské tradici hraje velkou roli také další název – Země zaslíbená. Ta byla podle biblické tradice darována Bohem potomkům starozákonního patriarchy Abraháma[1].
Po desáté egyptské ráně byli Židé zázračně osvobozeni z faraonova područí. Hospodin Izraelce vedl do země zaslíbené. V době kdy Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, kde dostal od Boha desatero přikázání[2] udělali Izraelité zlaté tele a dopustili se tak modlářství. Za tento těžký hřích je Bůh odsoudil k čtyřicetiletému putování pouští. Na konci 40 let zemřel Mojžíš ve věku 120 let. Jeho nástupce Jozue dovedl Izraelity do země zaslíbené[3]. Vstup do země zaslíbené nastal překročením řeky Jordán. Výměr svaté země je dle Joz 1,4 Od pustiny Libanonu k veliké řece Eufratu, celá země Héitů k velikému moři k západu slunce.
