Křesťanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Křesťanství (ze slova křesťan < lat. christianus < řec. χριστóς, christos < χρηστóς, chréstos, pomazaný čili Mesiáš) je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství, které se odvozuje od působení Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista, slíbeného Mesiáše. Ježíš byl ukřižován v Jeruzalémě kolem roku 30, o jeho působení mluví čtyři evangelia a o počátcích křesťanství další knihy Nového zákona, což je mladší část křesťanské Bible. Její starší část tvoří hebrejská bible, kterou křesťanství převzalo a nazývá ji Starý zákon.

Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím a je rozděleno do různých církví; většina z nich patří k jednomu ze tří hlavních směrů: katolictví, protestantství a pravoslaví. Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (dogmatiky) a určité životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest a další svátosti, věří v možnost odpuštění hříchů a osobní spásy a očekávají druhý příchod Kristův.

Většina křesťanských církví vyznává Boží Trojici – Boha Otce jako Stvořitele, Ježíše Krista jako Syna a Ducha svatého – vedle křtu uznává i svátost Večeře Páně (eucharistii) a další, má nějakou liturgii, vlastní organizaci a kněžskou službu, některé mají i biskupy a viditelnou hlavu – papeže nebo patriarchu. Hlavním křesťanským symbolem je kříž, dále ryba, Kristův monogram XP, beránek a další.

[editovat] Co je křesťanství?

Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec (1Tm 2,4), a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně (Kol 3,11), musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe. Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události svých dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

[editovat] Učení

Podrobnější informace naleznete v článcích , Ježíš Kristus, Vyznání víry a Teologie.

Křesťanské učení a obsah křesťanské víry shrnují různá vyznání víry. Téměř všechny křesťanské církve přijímají vyjádření, na nichž se shodlo sedm prvních ekumenických koncilů a jež lze shrnout takto:

Jest jeden Bůh (Mk 12,29), věčný a pro člověka neviditelný (Deus absconditus; J 4,12), který se však sám zjevuje, projevuje a jedná v dějinách Izraele i církve (Žd 1,1).
Celý Vesmír je jeho stvořením (Gn 1-3), takže všichni lidé stejně přijímají od něho dar života (J 1,3n.) a naopak nic ve světě si nezaslouží božskou úctu.
Tento Bůh se stal člověkem (vtělení) v Ježíši z Nazareta (J 1,14), který byl ukřižován a vzkříšen z mrtvých, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení (Sk 2,36), vysvobodil ho z otroctví hříchu (Ř 8,2) a smrti k životu (J 3,36).
Bůh je osobní a jeho vlastní povahou je láska (1J 4,8), takže hlavním posláním člověka je odpovídat na tuto lásku láskou k Bohu, k druhým lidem a k sobě (1K 16,22 aj.; viz křesťanská etika).
Velká většina křesťanských církví vyznává Boží Trojici – jednoho Boha ve třech osobách, Otce (Stvořitel), Syna (Ježíš Kristus) a Ducha svatého (Mt 28,18), který je láskou mezi nimi. Bůh tedy není pro člověka představitelné jsoucno, nýbrž přesahuje každou možnou představu. Trojice božských osob vyjadřuje, že Bůh není láskou k sobě, jak se domníval Platón, nýbrž vzájemnou láskou mezi osobami.
Ježíš Kristus jako pravý Bůh i pravý člověk svým narozením, životem a smrtí založil a potvrdil neviditelné království Boží (L 17,20; 1K 15,50), které je posledním posláním člověka i Vesmíru (Ř 8,22).
Toto království není v lidských rukou, nýbrž jeho počátkem i koncem je Kristus (Zj 22,13). Protože přesahuje všechny lidské představy (1K 2,9), mluví o něm Ježíš i křesťanství v různých obrazech, jednak naděje na vzkříšení, odpuštění a věčný život (J 3,16; 6,40), jednak obavy ze soudu (Jk 2,13; Zj 19,15).
Dokud svět trvá, je církev pověřena hlásat po celém světě Boží slovo o království a o spáse v Ježíši Kristu čili evangelium (Mt 28,19).
Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

[editovat] Morálka a etika

Podrobnější informace naleznete v článku Křesťanská etika.

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je židovské Desatero. Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu (Mt 18,23-35). Zdánlivě prosté nároky Desatera jsou v Ježíšově výkladu (Mt 5,21-48) prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky (Mt 22,36-40; Ř 13,9; Ga 5,14) a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno (Mt 6,12).

[editovat] Náboženská praxe

Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že:

Člověk se stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu (Sk 2,41; 1K 12,13).
Posláním každého křesťana je účastnit se náboženského života církve a šířit okolo sebe odpuštění, pokoj a lásku jako viditelné projevy Božího království.
Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně (Mk 14,17-25), kterou většina křesťanů chápe jako svátost, to jest viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti (1K 11,23-25).
Křesťané tvoří různá místní společenství (obce, sbory, církve), která dohromady tvoří Kristovu církev. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (J 17,21).
Společenství věřících zahrnuje i ty, kdo se ještě nenarodili, a také ty, kteří už zemřeli a jsou blízko Kristu (Zj 7,9). Proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu.
Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii (L 1,28; J 19,25-27; srov. Efeský koncil).

[editovat] Symboly

Podrobnější informace naleznete v článku Křesťanské symboly.

Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus.

Někdy se objevuje jako symbol také ryba, protože řecké slovo Ίχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).

[editovat] Vznik

[editovat] Kořeny v židovství

První počátky křesťanství lze spatřovat v nedlouhém veřejném působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30 n.l. Trvalo však další desítky let, než se Ježíšem založený názorový proud judaismu stal samostatným náboženstvím – jak oddělením od židovských autorit, tak obsahem své nauky, která překonala etnické meze a teologický rámec judaismu. I po oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou vírou v jednoho Boha, jeho etické příkazy a jeho působení v dějinách, jak je popisuje kanonická sbírka judaistických posvátných spisů, zvaná v křesťanství Starý zákon. Také křesťanská liturgie se opírá o tradice židovské synagogální bohoslužby.

Palestina Ježíšovy doby byla politicky podrobena Římany a kulturně vystavena helénismu. Situace ohrožení posílila v židovství nové myšlenky, na něž navázali křesťané, a které později z judaismu opět zmizely nebo se staly méně významnými: etický radikalismus esejců či farizeů; víra v posmrtnou odplatu za zlé a odměnu za dobré skutky; a především víra v brzký příchod mesiáše (= pomazaného), tedy Bohem poslaného krále-zachránce, který svrhne římské okupanty a nastolí ideální židovský stát. Raní křesťané pochopili Ježíše jako tohoto Mesiáše (řecky Krista) a spolu s Ježíšem se přiklonili k radikální eschatologické verzi mesiášského očekávání, podle níž velmi brzy pomine nejen politické ujařmení věřících, ale zanikne celý stávající svět a bude pod vládou Mesiáše obnoven.

[editovat] Ježíš

Podrobnější informace naleznete v článku Ježíš Kristus.

Ježíš pocházel z řemeslnické rodiny z galilejského venkova a pravděpodobně dostal jisté vzdělání v Písmu (L 4,16n). Působil jako pocestný kazatel a léčitel a postupně kolem sebe shromáždil skupinu přívrženců, z nichž někteří začali putovat s ním, zatímco další, mezi nimiž hrály významnou roli ženy, mu poskytovali podporu na místech, kde se na čas zastavoval. Jádro okruhu Ježíšových přívrženců („učedníků“) tvořilo Dvanáct, později zvaných apoštolové, kteří po Ježíšově smrti zaujali důležitou pozici ve vznikajícím křesťanském hnutí.

Protože se z doby Ježíšova působení nedochovaly žádné záznamy jeho činů a slov, mohou se badatelé opírat pouze o texty sepsané na základě vzpomínek a ústního podání desítky let po Ježíšově smrti. Tyto zprávy jsou jako historické prameny přirozeně zkreslené: jejich vypravěči, raní křesťané, líčí Ježíšovo působení z perspektivy své víry a se snahou víru předat čtenáři. Hledání „historického“, „předvelikonočního“ Ježíše pod nánosy pozdějších textových redakcí je tak jedním z klíčových problémů bádání o vzniku křesťanství.

I když je Ježíš zakladatelem křesťanství, sám vystupoval jako reformátor židovství (Mt 10,5, Mt 15,24). Hlásal, že stávající řád světa se blíží ke konci a začíná dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království. V blahoslavenstvích (Lk 6,20nn, Mt 5,3nn) Ježíš představil boží království jako naději chudých, truchlících, pronásledovaných, v podobenstvích (metaforických příbězích) ozřejmoval posluchačům jednotlivé aspekty tohoto království a charismatickým léčitelstvím demonstroval jeho záchrannou moc. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobově obvyklém smyslu přísnějšího plnění formálních náboženských předpisů, ale ve smyslu celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, mírumilovnost, oddanost Bohu a pozitivní vztah k druhým.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 n.l. cestou do hlavního města Jeruzaléma na židovské svátky pesach, velikonoce, ačkoli si zřejmě byl vědom smrtelného nebezpečí, které mu zde hrozí. Vstup do posvátného města judských králů inscenoval podle Zachariášova proroctví (9,9–11) jako triumfální vjezd mesiáše. Jeho vystupování však bylo židovskou náboženskou elitou i politickými autoritami vyhodnoceno jako podvratné a Ježíš byl po několika dnech pobytu zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním.

[editovat] Církev

Z původně nepočetné obce Ježíšových stoupenců vzniklo v desetiletích a staletích po jeho smrti jedno z největších světových náboženství, křesťanství.

Počátky křesťanství daly vznik dalším posvátným spisům, které se dohromady nazývají Nový zákon, který obsahuje zvláště čtyři evangelia, jejichž text vznikl zřejmě mezi lety 40 a 90. První generace křesťanů však bezpochyby předávala svou víru pouze ústním podáním, které bylo později zachyceno v různých textech. Další část Nového zákona tvoří Skutky apoštolů, listy Pavla a dalších apoštolů a Apokalypsa čili Zjevení sv. Jana.

Křesťanství je náboženství misijní, šíření evangelia do „všech končin země“ přikazuje Ježíš svým nejbližším učedníkům – apoštolům (vyslancům). Ti na svých misijních cestách přicházejí i do Říma a Řecka, kde je mladé náboženství konfrontováno s helénistickým myšlením a filosofií. Apoštol Pavel z Tarsu (sv. Pavel) je v řecko-římském světě přijímán zpočátku s nedůvěrou a výsměchem. Přesto vznikají nové a nové křesťanské obce, a to navzdory pronásledování, jemuž jsou záhy vystaveny jako „nepřátelské státu a lidem“.

[editovat] Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny církve.

[editovat] Období helénismu

V prvních staletích po Kristově smrti se musí nové náboženství vymezovat vůči okolí a jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Hovoříme o obdobím apologetickém, řada apologetických listů byla adresována římským císařům a měla zabránit pronásledováni křesťanů (řec.apologia = obhajoba). Po vydání Milánského ediktu v roce 313, kterým bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími, ztrácí apologetické listy na významu. Zároveň se křesťanství upevňuje vnitřně, vzniká závazný věroučný kodex, dogma a názory neortodoxní, heretické jsou eliminovány. Základní problémy věrouky se řeší na církevních koncilech nejvýznamnějšími teology a filosofy své doby. Těm se za zásluhy o církev dostane titulu církevní otcové (patristika) a v dalších staletích budou považováni za církevní autority. Apologetika i patristika se dělí na východní (řeckou) a západní (latinskou), mezi teologií křesťanského Východu a Západu budou narůstat věroučné rozdíly až do definitivního církevního rozkolu v r. 1054.

[editovat] Dnešní situace

Křesťanství je nejrozšířenější náboženství na světě, zahrnuje asi 1/3 lidstva. Existuje řada analýz a názorů na to, jakým způsobem a jak rychle se mění počet jeho vyznavačů. Podle U.S. Center for World Mission roste počet křesťanů asi o 2.3% ročně^[1] srovnatelně s růstem světové populace (vypočteno z let 1970-1996). To dělá z křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství^[1] v absolutních počtech (ne však v procentuálních).

Křesťanství není na zemi rozmístěno rovnoměrně - dominuje mezi náboženstvími tří kontinentů (Ameriky, Austrálie a Evropy) a o čtvrtý (Afrika) se zhruba napůl dělí s islámem. Jediným kontinent, na kterém jsou křesťané nepříliš početnou náboženskou menšinou, je Asie. Tam se však díky misionářům v poslední době začíná hodně šířit, především v Číně (křesťanství + islám)

[editovat] Odkazy

[editovat] Literatura

BROWN, Raymond E.. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4.
FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5.
FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6.
KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5.
KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3.
NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha : Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5.
PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha : Vyšehrad, 1995.
SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7176-886-4.
TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6.
VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno : Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4.
Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8.

[editovat] Reference

↑ ^a ^b Religioustolerence.org, Growth of Christianity and Islam

Související články obsahuje
Portál Křesťanství

[editovat] Související články

Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu

Křesťanství

[editovat] Externí odkazy

Kategorie: Křesťanství

See also ebooksgratis.com: no banners, no cookies, totally FREE.