Simon Petljura
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Simon Vasilovič Petljura, ukrajinsky Си́мон Васи́льович Петлю́ра, (1. května 1879 Poltava – 25. května 1926 Paříž) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského boje za nezávislost a krátce i prezident Ukrajiny.
Simon Petljura se narodil v Poltavě v tradiční kozácké rodině. V roce se 1900 stal členem Ukrajinské revoluční strany, pro kterou pracoval jako novinář. Ve svých článcích je projevoval levicově a nacionalisticky, což mu vydrželo po celý jeho život. V roce 1905 byl jedním ze zakládajících členů Ukrajinské sociálně demokratické dělnické strany.
Během 1. světové války sloužil Petljura v carské armádě. Po únorové revoluci se stal členem Ukrajinské centrální rady, která v červnu 1917 vyhlásila ukrajinskou autonomii. V červenci téhož roku se stal Petljura ministrem vojenských záležitostí, ale krátce nato byla Ukrajina obsazena centrálními mocnostmi.
V listopadu 1918, v době, kdy se z Ukrajiny stahovala německá a rakousko-uherská vojska, se stal Petljura jedním z pěti členů Direktoria Ukrajinské národní republiky, hlavním atamanem Ukrajinské národní republiky.
V lednu 1919, začaly boje mezi sovětským Ruskem a Ukrajinou, se stal Petljura vůdčí postavou Direktoria. V občanské válce bojoval jak proti bolševikům, tak proti Polsku, Denikinovi, s nímž na čas spolupracoval, německým vojskům a Ukrajincům vedeným Skoropadským. Jeho vojka též páchala protižidovské pogromy, které Petljura, ačkoliv sám antisemitou nebyl, podle všeho toleroval. Jeho role v pogromech je dodnes předmětem sporů.
Na konci roku 1919 uzavřel spojenectví s Polskem, které uznalo jeho vládu jako legitimní vládu Ukrajiny. V březnu 1920 podepsal v Lubimi s polskou vládou dohodu, že Polsku připadne Lvov a oblast Haliče výměnou za pomoc s dobytím zbytku země. Petljurova a polská vojska dosáhla v rámci rusko-polské války určitých úspěchů, mimo jiné i dobytí Kyjeva, ale nakonec byla nucena k ústupu. Rižský mír rozdělil Ukrajinu mezi Polsko a Rusko a Petljura se stal hlavou ukrajinské exilové vlády sídlící v Tarnówě a posléze ve Varšavě.
V roce 1923, když Sovětský svaz požadoval jeho vydání, odcestoval z Polska do Budapešti, následně do Vídně a Ženevy, až se nakonec v roce 1924 usadil v Paříži.
Obsah |
[editovat] Atentát na Petljuru
25. května 1925 Petljuru zastavil na jednom z pařížských bulvárů židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který se jej nejprve zeptal na to, zda je pan Petljura, a když se mu dostalo kladné odpovědi, vykřikl: „Braň se, bandito“. Petljuru, který se snažil bránit svou holí, třikrát střelil z revolveru.[1] Posléze počkal na příjezd policie a nechal se zatknout.
Údajným důvodem atentátu bylo to, že řada Schwartzbardových příbuzných na Ukrajině zahynula při pogromech. Schwartzbard na tomto motivu postavil svou obhajobu a byl porotou osvobozen. Podle pozdějších odhalení byl Schwartzbard agentem Sovětského svazu.[2]
[editovat] Po smrti
Petljura byl pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 bylo Petljurovi především v západoukrajinských městech postaveno několik pomníků. Odhalení jednoho z nich na kyjevské třídě Tarasa Ševčenka, vyvolalo v roce 2006 určité kontroverze.
[editovat] Reference
[editovat] Externí odkazy
- Симон Петлюра - президент УНР (ukrajinsky)
- Ukrajina postaví památník „osobnosti“ protižidovských pogromů
- Simon Petljura na Válka.cz
