Rekatolizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Rekatolizace je úsilí o navrácení věřících (protestantů, členů Jednoty bratrské) do římskokatolické církve.

V Českých zemích se k její násilné formě přistoupilo po Bílé hoře, kdy české zěmě rekatolizovali jezuité, a to formou cenzury, zakládáním jezuitských škol, trestáním zpupných. Dobu rekatolizace v Česku označuje Jirásek jako Dobu temna.

[editovat] Rekatolizace v severních Čechách

Rekatolizace měla mnohde formu lidových misií, při nichž se vyznamenali zejména jezuité. V severních Čechách probíhala rekatolizace celkem mírně. Poddaným se většinou udělila lhůta, dokdy mají přestoupit na katolické křesťanství náboženství, a poddaní to až na celkem zanedbatelné výjimky učinili. V severních Čechách se nacházel značný podíl protestantského duchovenstva a po jejich odchodu zůstalo značné množství farností bez sídelního duchovního správce, takže mnohdy jeden kněz jich obhospodařoval několik.

[editovat] Rekatolizace ve východních Čechách

Ve východních Čechách byla rekatolizace jiná. Poddaní se drželi svého protestanstského vyznání a na obranu své víry se dopouštěli násilí na misionářích. Dokladem buď P. Matěj Burnatius, který byl jen kvůli nepodloženému podezření, že na sedláky poštval vojsko (ve skutečnosti žádné vojáky neposlal), probodnut na faře v obci Libuň vidlemi a pro jistotu ještě zastřelen. Jeho zavraždění vyvolalo vlnu represí (které si vlastně sedláci způsobili sami). Východočeská rekatolizace proběhla velice ostře, zhruba tak, jak jí líčí Alois Jirásek ve svém díle „Temno“.

[editovat] Rekatolizace na Moravě

Moravská rekatolizace se od české lišila hlavně tím, že na Moravě sídlilo značné množství nekatolické vyšší šlechty (viz např. Karel starší ze Žerotína), například na severní Moravě převládal počet evangelíků. Zdejší nekatolíci se často dopoušteli násilností vůči rekatolizátorům (viz případ sv. Jan Sarkander, kterého jen pro pouhé nepodložené podezření moravští stavové za vlády Fridricha Falckého umučili).