Ministrant
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ministrant je světský služebník, který napomáhá kněžím během bohoslužby. Pojem se používá zejména v rámci římskokatolické církve, ovšem obdobná funce existuje i u některých evangelických a starokatolických církví.
Obsah |
[editovat] Pojetí v římskokatolické církvi
Latinské slovo ministrare je možné přeložit jako "sloužit", což znamená druhému člověku činit to, co si přeje. Tato služba souvisí s odkazem Ježíše Krista - (např. Jan 13, 1-20).
Mezi služby ministranta patří také pomoc při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu a eucharistie (sv. přijímání a mše svaté).
Patrony ministrantů jsou sv. Tarsicius a sv. Dominik Savio.
[editovat] Ministrování žen
Ministrování bylo původně čistě mužskou záležitostí, přičemž zcela na počátku byli ministranty přednostně mladí chlapci, u kterých se předpokládala církevní kariéra. Církev dříve výslovně zakazovala ženám službu u oltáře (např. v encyklice Allatae Sunt, vydané papežem Benediktem XIV. 26. července 1755).
Kodex kanonického práva z roku 1917 ministrování žen připouštěl v kánonu 813 § 2, ovšem s výhradou, že se tak smí dít jen nejsou-li k dispozici muži a že ženy nesmí přistupovat k oltáři.[1]
Po druhém vatikánském koncilu se začaly objevovat v jednotlivých farnostech (zejména v Německu) mezi ministranty i dívky. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zákazala tuto praxi ve dvou po sobě následujících instrukcích (Liturgicae instaurationes z roku 1970 a Inaestimabile donum z roku 1980), byť ani tak ji zcela nepotlačila.
Zákaz ministrování žen fakticky zanikl v roce 1983, neboť v novém vydání Kodexu kanonického práva se ministrování povolovalo laickým osobám, bez jakékoliv další specifikace. V reakci na to se v některých diecézích začalo ministrování žen povolovat. V roce 1994 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala předsedům biskupských konferencí okružní list, který obsahoval i oficiální interpretaci klíčového kánonu 230 §2 vydanou Papežskou radou pro legislativní texty. Ta potvrzuje, že podle něj ženy mohou ministrovat, zároveň však prohlašuje, že jeho formulace má charakter dovolení, nikoliv práva, kterého by se mohli laici dožadovat, a že je věcí příslušného diecézního biskupa, jak ve věci rozhodne. Toto stanovisko potvrzují i další pozdější dokumenty, které tvrdí, že na základě povolení biskupa je možno nechat ministrovat i dívky, ovšem zdůrazňují, že biskup k tomu kněze nemůže nutit.
Teoreticky by tedy formálně správný postup měl vypadat tak, že příslušný farář požádá biskupa o povolení ministrování dívek a záleží na biskupovi, zda je povolí. Běžná praxe se od toho často odlišuje, existují případy jednak plošného povolení od diecézního biskupa pro všechny farnosti, jednak zařazování dívek a žen mezi ministranty kněžími bez žádosti biskupovi.
Celkově je otázka ministrování žen dosud poněkud kontroverzní, řada tradicionalistů nese ministrující ženy velmi těžce a nejednotná praxe tvoří podhoubí pro vznik různých konfliktů, zejména pak za situace, kdy se po změně osoby v úřadu faráře či diecézního biskupa změní i přístup tohoto úřadu k dané problematice.
[editovat] Odkazy
[editovat] Související články
- Akolyta
- Tarsicius - časopis pro ministranty
[editovat] Reference
- ↑ http://ukz.katolik.cz/texty/kolarova%20-pravni%20postaveni.htm JUDr. Ing. Marie Kolářová: Žena v církvi z pohledu kanonického práva, písemný záznam přednášky na 15. sněmu Unie katolických žen
