Inteligenční kvocient

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Inteligenční kvocient (IQ) je číslo, popisující inteligenci člověka v poměru k ostatní populaci.

[editovat] Definice a význam

Základní definici IQ vytvořil v roce 1912 německý psycholog William Stern, když definoval míru inteligence jako poměr odhadnutého „mentálního věku“ a věku kalendářního:

Pokud má tedy například desetiletý chlapec intelektuální schopnosti na úrovni třináctiletého, je jeho IQ rovno 130 (100·13/10).

Při testování se používají úlohy rozčleněné podle toho, jak staří jedinci jsou je v průměru schopni zvládnout. Mentální věk se pak určí podle nejnáročnějších úloh, které byl testovaný schopen adekvátně řešit.

Za průměrné IQ se považuje IQ v rozmezí 90–110.

Sternův výpočet však má smysl pouze u dětí; u dospělých se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační IQ, u kterého se porovnává úroveň rozumových schopností jedince vzhledem k průměru populace. Asi 50 % populace má průměrnou hodnotu IQ (tj. 90–110). Vysoce nadprůměrné IQ (vyšší než 130) má naopak jen 2,5 % populace, totéž platí i u hluboce podprůměrného IQ (nižšího než 70, což je hranice pro mentální retardaci).