Ernest Denis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ernest Denis (počeštěně též Arnošt Denis) (3. ledna 1849 Nîmes – 4. ledna 1921 Paříž) byl francouzský historik, politik, slavista a především bohemista, profesor na univerzitách v Bordeaux a na pařížské Sorboně. Je autorem mnoha děl o politických a kulturních dějinách Čechů a Moravanů, ale i dalších slovanských národů. Čechy považoval za kulturně i politicky nejvyspělejší, proto jim přisuzoval i vůdčí roli v boji slovanských národů střední a jižní Evropy za samostatnost. Byl přesvědčen o nezbytnosti získání samostanosti pro náš národ a vytrvalým bojovníkem za jeho práva. Založil a redigoval revue „La Nation Tchèque“ (Český národ). Svou neúnavnou činností, politickým a společenským vlivem se významně zasloužil o vytvoření Československa. Jakkoli jiné národnosti, je Ernest Denis osobností, kterou je nezbytné zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti českých moderních dějin.

„Česká historie nás učí, že není nezbytně nutné se navzájem vyvražďovat, tak jak se to dělo právě zde. Hlubším poznáním lze snadno dojít k prostému faktu, že tužby lidí jsou v podstatě shodné, jsou však vyjadřovány prostřednictvím odlišné symboliky a někdy za ni zaměňovány.“

[editovat] Biografie

Ernest Denis se narodil v Nîmes (departement Gard), ve staré protestantské rodině. V roce 1870, během svých studií historie v Paříži se účastnil aktivně obrany obleženého města během prusko-francouzské války, která byla ukončena drtivou porážkou Francie U Sedanu. Tehdy se ve Francii stal velmi slavným manifest českých poslanců Vídeňského sněmu z 8. prosince téhož roku, kterým protestovali (cit.) „ve jménu humanity proti násilí, konaném na Francii, heroickém národu, který má právo na svou hrdost“ a žádali císaře Františka Josefa I., aby se zasadil u svých spojenců o ukončení teroru na Prusy obsazeném území. Toto, v té době zcela výjimečné gesto, učiněné navíc představiteli národa, který sám postrádal svobodu, na Denise velmi zapůsobilo a bylo nejspíše i prvním impulsem pro jeho další profesionální zaměření.

V roce 1872 Denis, coby čerstvý profesor historie, uskutečnil svoji první návštěvu Čech, kde strávil plné dva roky. Na základě jeho práce o Janu Husovi, sepsané v té době, získává posléze titul doktora věd. Během svého pobytu intenzivně studuje český jazyk, který se stává klíčem k ostatním slovanským jazykům. Po svém návratu do Francie se věnuje výuce historie a v listopadu 1878 je jmenován vysokoškolským učitelem na fakultě v Bordeaux, kde se postupně specializuje na slovanská historická témata a získává velké množství žáků. Na konci roku 1881 opouští Bordeaux a přechází do Grenoblu. Stává se čelním reprezentantem slavistiky a snaží se prostřednictvím váhy své osobnosti ovlivňovat osobnosti francouzské politiky, zdůrazňuje zahraničně-politickou orientaci na podporu zájmů slovanských národů, a to především těch, které v té době nedisponují samostatností. V letech 1885 - 1898 také uskutečňuje mnoho cest do Čech, na Moravu, do Polska, Ruska a Německa.

V roce 1896 získává místo vedoucího katedry soudobé historie na pařížské Sorboně. Stává se významnou osobností, stojící v centru literárního a vědeckého prostředí tehdejší Francie s výrazným politickým vlivem a ve své práci se zaměřuje především na českou historii a národností a politické problémy našeho národa. Zakládá a rediguje v té době slavnou revue „La nation tchèque“.

Byl přesvědčeným republikánem, vizionářem nevyhnutelnosti národního probuzení ve Střední Evropě a neúnavným propagátorem veškerého slovanského odporu, kde přisuzoval zásadní úlohu Čechům, kteří mu byli kulturou i jazykem nejbližší.

Rok 1918 potvrdil jeho historickou vizi a korunoval jeho úsilí, vedené dlouho společné s pozdějšími čelnými představiteli novodobého českého státu Tomášem G.Masarykem a Edvardem Benešem. Výsledeky jeho úsilí se projevují i v navázání velmi přátelských vztahů mezi Československem a Francií, spojených kromě jiného i významnou francouzskou pomocí při budování armády nového státu. Jeho zásluhou vzniká na Sorboně katedry slavistiky, historie slovanských národů a „Historie československého státu“. Poslední z nich posléze získává název „Katedra Ernesta Denise“. Prof.Denis zákládá též „Nadaci Československé republiky“ (Fondation de la République Tchécoslovaque). Kromě toho zakládá na jeho popud francouzská vláda „Národní školu východních jazyků“ (l'École Nationale des langues orientales) s katedrou jazyka českého.

V roce 1920 navštívil Československo, kde se mu po právu dostalo triumfálního uvítání. Plánoval i další návrat, ten mu však překazila zákeřná nemoc, jež ukončila jeho život 4. ledna 1921.

Ernest Denis je zakladatelem Francouzského institutu v Praze, který dodnes nese jeho jméno. V roce 1919 po něm bylo pojmenováno nádraží v Praze na Těšnově, v témže roce byl v Brně, v připomínce zásluh o ustavení Československa, po Ernestu Denisovi přejmenován první veřejný park v českých zemích - městský park Františkov - na Denisovy sady. V současné době je po renovaci a je prohlášen, spolu s katedrálou sv.Petra, za kulturní památku. 27. října 1928 byl na Malostranském náměstí v Praze odhalen k jeho poctě pomník, dílo sochaře Karla Dvořáka, který však v roce 1939 němečtí okupanti odstranili a zničili. V současné době jej připomíná na domě, zvaném „Bílý Orel“ na stejném náměstí busta a pamětní deska, jejímiž autory jsou ing. arch. Mikoláš Vavřín a akademický sochař Petr Roztočil. Odhalena byla 31. října 2003.

[editovat] Stručná bibliografie

• Hus et la guerre des hussites (Hus a husitské války), 1878
• Origines de l'Unité des Frères bohêmes (Počátky jednoty českobratrské), 1885
• Georges de Podebrad (Jiří z Poděbrad)
• La Bohême pendant la seconde moitié du XV siècle (Čechy ve druhé polovině 15. století), 1885
• Etablissement de la dynastie Autrichienne en Bohême (Postavení rakouské dynastie v Čechách), 1889
• Fin de l'indépendance bohême (Konec samostatnosti české), 1890
• La France à Moscou (Francie u Moskvy), 1891
• L'histoire générale du IVe siècle à nos jours (Všeobecná historie od 14. století do našich dnů) kolektivní čtyřsvazkové d dílo, 1891–1894
• L'Allemagne 1789–1810 (Německo 1789–1710), 1896
• L'Allemagne 1810–1852 (Německo 1810–1852), 1898
• La Confédération germanique (Germánská konfederace), 1898
• Mémoires et essais sur Palacky (Vzpomínky a eseje o Palackém), 1898
• La Bohême depuis la montagne blanche (Čechy od Bílé Hory), 1903
• Qui a voulu la guerre ? (Kdo si přál válku?), ve spolupráci s profesorem Durkheimem, 1914
• La guerre. Causes immédiates et lointaines. L'intoxication d'un peuple (Válka – Aktuální a historické příčiny. Intoxikace národa), 1915
• La grande Serbie (Velké Srbsko), 1918
• L'Allemagne et la paix (Německo a mír), 1918