Douglas F4D Skyray
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| F4D Skyray | |
|---|---|
 |
|
| Typ: | Stíhací letoun |
| Výrobce: | Douglas |
| Konstruktér: | Ed Heinemann |
| První let: | 23. leden 1951 |
| Zaveden: | 1956 |
| Vyřazen: | 1964 |
| Hlavní uživatel: | US Navy |
| Výroba: | 1950–1958 |
| Vyrobeno: | 422 |
| Varianty: | Douglas F5D Skylancer |
Douglas F4D Skyray (F-6 Skyray) byl proudový palubní stíhací letoun postavený výrobcem Douglas Aircraft pro americké námořnictvo na počátku studené války. Přestože byl operačně používán jen krátkou dobu a nikdy nebyl použit ve skutečném boji, byl vůbec prvním palubním letounem, který se stal držitelem absolutního světového rychlostního rekordu. Byl také prvním palubním letounem amerického námořnictva, který byl schopný dosáhnout nadzvukové rychlosti ve vodorovném letu.
Typ F4D Skyray byl vyvinut na základě specifikací amerického námořnictva z roku 1947, které požadovaly stíhací letoun, schopný zničit cíl letící ve výšce 15 240 metrů a to do 5 minut od zjištění jeho polohy. Na podobě letounu se podepsala i touha US Navy získat letoun, který by využíval aerodynamických koncepcí německého aerodynamika Alexandra Lippische (autora bezocasé raketové stíhačky Messerschmitt Me 163) z doby druhé světové války. Ze Skyraye byl vyvinut ještě typ Douglas F5D Skylancer, jehož vývoj ale byl zastaven.
Obsah |
[editovat] Vývoj
V konstrukci F4D bylo použito široké, okrouhlé delta křídlo s kulatými konci. Letoun dostal přezdívku podle rejnoka manta, kterého připomíná. Tlusté kořeny křídel obsahovaly vstupy vzduchu do motoru. Palivové nádrže byly jak v trupu letounu, tak v jeho křídlech. Na náběžné hraně křídla byly sloty, které měly zvýšit vztlak při vzletu a přistání. Na odtokové hraně křídel byly elevony, které sloužily k ovládání letounu.
Letoun měl pohánět motor Westinghouse J40, jehož vývoj ale nebyl úspěšný. Naštěstí konzervativní konstruktéři Douglasu počítali i s alternativními motory a proto byl nakonec použit motor Pratt & Whitney J57, který byl větší a výkonnější. Sériová výroba letounu probíhala v letech 1950–1958. Námořnictvo získalo první kusy v roce 1956 a námořní pěchota v roce následujícím. Celkem bylo postaveno 419 kusů hlavní sériové varianty F4D-1. Jiné varianty zůstaly jen ve fázi projektu.
Typ F4D se vyznačoval především výbornou stoupavostí. I v této kategorii vytvořil řadu rekordů. Byl schopný vystoupat do výšky 15 000 metrů za pouhé 2 minuty a 36 sekund, přičemž po celou dobu stoupal pod úhlem 70°.
[editovat] Operační nasazení
První jednotkou provozující typ F4D-1 byla v dubnu 1956 squadrona VC-3. Jednotka byla později přeznačena na VFAW-3 a jako jediná jednotka námořnictva byla zařazena do systému protivzdušné obrany NORAD a sídlila v San Diegu. Do boje se však typ nikdy nedostal. V roce 1962 došlo k přeznačení amerických letounů a Skyray dostal nové označení F-6A. V té době letoun provozovaly už jen čtyři squadrony námořnictva (VFAW-3, VMF-114, VMF-513, VMF(AW)-542) a tři rezervní squadrony (VMF-215, VF-881, VF-882). Jako úplně poslední tento typ v únoru 1964 vyřadila jednotka VMF(AW)-542.
Na poměrně rychlém vyřazení typu měl velký podíl fakt, že byl navržen pro záchytné stíhání bombardéru ve vysokých výškách a na jiné bojové úkoly se již příliš nehodil. Po vyřazení typu byly čtyři kusy až do roku 1969 používány NACA (brzy se změnila na NASA) k pokusným úkolům.
[editovat] Varianty
- XF4D-1 (YF-6A) - prototypy, 2 kusy.
- F4D-1 (F-6A) - sériový model, 419 kusů.
- F4D-2 - varianta F4D-1 s motorem J57-F-14, objednáno 100 kusů, ale objednávka byla zrušena.
- F4D-2N - verze F4D-2 s rozšířeným radarovým vybavením, z projektu vznikl typ Douglas F5D Skylancer.
[editovat] Specifikace (F4D-1)
[editovat] Technické parametry
- Posádka: 1
- Délka: 10,21 m
- Rozpětí: 13,8 m
- Výška: 3,96 m
- Plocha křídla: 52 m²
- Prázdná hmotnost: 7 268 kg
- Plná hmotnost: 10 273 kg
- Nejvyšší vzletová hmotnost: 12 300 kg
- Pohon: 1× Pratt & Whitney J57 (verzí -P-8, -8A, -8B), tah 45 kN (s přídavným spalováním 71 kN)
[editovat] Výkony
- Nejvyšší rychlost: 1 200 km/h
- Dolet: 1 100 km
- Přeletový dolet: 1 900 km
- Dostup: 17 000 m
- Stoupavost: 93,3 m/s
- Plošné zatížení: 198 kg/m²
- Poměr tah/hmotnost: 0,71
[editovat] Výzbroj
- 4× 20 mm kanón Mk 12 v kořenech křídla (65 nábojů na hlaveň)
Varianty podvěšené výzbroje:
- 6 raketnic po 7 ks neřízených střel ráže 70 mm
- 4 raketnice po 19 ks neřízených střel ráže 70 mm
- 2× řízená střela AIM-9 Sidewinder
- 2× 910 kg puma
[editovat] Externí odkazy
- (en) Podrobná historie F4D
- (en) Fotogalerie F4D
Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku F4D Skyray na anglické Wikipedii.
| Vojenské letouny amerického námořnictva po roce 1945 | |
|---|---|
| Stíhací letouny | |
| FH | F2H | F3H | F-4 | FR | FJ | F4D | F7U | F-8 | F8F | F9F | F-9 | F-10 | F-11 | F-14 | F/A-18 | F/A-18E/F | F-35 | |
| Útočné letouny | |
| AM | A-1 | A-2 | A-3 | A-4 | A-5 | A-6 | A-7 | |
| Hlídkové letouny | Průzkumné letouny a letouny pro radioelektronický boj |
| S-2 | S-3 | P-2 | P-3 | E-6 | P-8 | AF | E-1 | E-2 | EP-3 | EA-6 | EA-18 |
| Bitevní letouny | Transportní letouny |
| AV-8B | C-1 | C-2 | C-12 | C-20 | C-130 |
| Cvičné letouny | Vrtulníky |
| T-2 | T-6 | T-28 | T-34 | T-39 | T-44 | T-45 | UH-1 | SH-2 | SH-3 | CH-46 | CH-53 | SH-60/MH-60 | V-22 |
| Prototypy | |
| A2D | XF-8U | XF10F | P6M | R3Y | |
