Diskový oddíl
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Diskové oddíly (anglicky partition) slouží k rozdělení fyzického disku na logické oddíly, se kterými je možné nezávisle manipulovat. Laicky řečeno, po rozdělení pevného disku se jeden disk jeví jako několik nezávislých disků, které mohou být nejen různě naformátovány (tj. mít odlišnou logickou strukturu), ale mohou obsahovat dokonce i různé operačními systémy.
Rozdělení fyzického disku na logické diskové oddíly bývá uvedeno v tzv. Partition Table (tabulka rozdělení disku), která se nachází na úplně prvním sektoru disku (tzv. Master boot record, hlavní spouštěcí záznam). Nejčastější verze této tabulky umožňuje pouze čtyři záznamy, ale v případě většího počtu diskových oddílů na jednom médiu je možné v hlavní (primární) tabulce odkázat na takzvaný rozšířený diskový oddíl (extendend partition), na jehož začátku se opět nachází MBR s další tabulkou, ve které je uvedeno rozdělení extended partition na další oddíly.
Obsah |
[editovat] Účel
Rozdělení disku umožňuje:
- Instalaci více operačních systémů (například Microsoft Windows a Linux) na jeden disk. Znamená to, že uživatel může mít více jak jeden operační systém na svém počítači, přičemž pouze jeden může být v daném čase v provozu (respektive v provozu jako hlavní: ostatní je možné provozovat na virtuálním stroji pod tímto hlavním operačním systémem). Někdy je sice možné nainstalovat dva operační systémy na stejný logický oddíl, bývá to ale těžší a omezuje to výkonnost nebo vlastnosti jednoho z těchto systémů.
- Obcházet omezení souborového systému. Mnoho souborových systémů má omezení velikosti logického oddílu, ať už ve smyslu limitu, nebo ve smyslu rostoucí neefektivity metadat (například u NTFS rozsáhlejší MFT tabulka způsobuje, že přístup k souborům na jednom velkém oddílu je pomalejší než na dvou menších).
- Použití různých souborových systémů nebo jejich parametrů pro různé účely. Datový logický disk a disk pro operační systém a aplikace potřebují nové vlastnosti a přestože je možné na oba použít stejný disk, bývá výhodnější použít dvě oblasti s různými parametry.
- Ochranu izolací souborů. Logická poškození disku zasahují oddíly tak, že poškodí jeden oddíl a ostatní zůstanou nepoškozeny. Například v případě poškození operačního systému může dojít ke ztrátě dat na jeho systémovém oddílu, zatímco datové oddíly zůstanou nepoškozeny. Kromě toho možnost zcela smazat systémový oddíl zjednodušuje reinstalaci operačního systému.
- Vyšší úroveň organizace dat zvyšuje efektivitu systému. Například rozdělený disk určený k digitálnímu zpracování videa.
[editovat] Tabulka rozdělení disku
Tabulka s popisem rozdělení disku se nachází na jeho úplném začátku v takzvaném MBR (Master boot record, tj. prvních 512 bajtů na disku). V tomto prostoru se obvykle kromě tabulky nachází i zavaděč, který rozhoduje, ze kterého oddílu bude následně zaveden operační systém. Tabulka může mít několik různých formátů. Na počítačích PC je nejčastěji používána tzv. DOSová tabulka, která však neumožňuje popisovat disky větší, než 2 TB. Proto v operačních systémech MS Windows existují tzv. dynamické disky a ve Windows Vista již existuje částečná podpora GPT.
[editovat] Druhy oddílů v systému DOS
Nejznámějším způsobem rozdělení disku je rozdělení vycházející z potřeb PC BIOSu, které dělí disk na primární a sekundární oddíly (anglicky zvané partition). Pro vytváření oddílů je v DOSu určen program fdisk.
Dalším, odlišným způsobem dělení je
- Apple Partition Map (APM) - Macintosh
- EFI GUID
- Windows LDM („Dynamický disk“)
Jiné způsoby (bez vlastního jména) dále používají systémy
[editovat] Primární oddíly disku
PC BIOS umožňuje definovat v MBR umístěném v prvním sektoru disku čtyři primární oddíly. U primárního disku by právě jeden z těchto oddílů měl být označen jako bootovací (tedy jako ten, ze kterého lze nahrávat operační systém). V MS-DOS a dřívějších verzích Microsoft Windows bylo nutné, aby byl operační systém nainstalován na primární oddíl, který byl po nabootování označen jako disk C:.
Modernější operační systémy mohou obsahovat zavaděče schopné překonat toto omezení, ale pokud má z disku startovat více operačních systémů, rozdělení na primární oddíly může být jediné na kterém se „shodnou“.
[editovat] Rozšířené oddíly disku
Kromě primárních oddílů MS-DOS zavedl rozšířené oddíly. Ty jsou implementovány jako jeden primární oddíl rozděleny na větší počet logických disků. Na disku může být pouze jeden rozšířený oddíl.
Příklad: Disk s jedním primárním a jedním rozšířeným oddílem se dvěma logickými disky ukáže tři jednotky, C:, D:, a E:.
[editovat] Typy oddílů
Každý oddíl je označen kódem, který označuje jeho formát a použití, například:
- 0xA5 FreeBSD
- 0x07 HPFS (OS/2)
- 0x81 Minix
- MS-DOS
- 0x65 Novell Netware
- Linux
- Solaris
- 0x07 - NTFS (Windows)
- 0x02 - Xenix
[editovat] Komprimované jednotky v DOSu
Pevné disky měly dříve poměrně malou kapacitu a proto bylo možné jejich obsah komprimovat, čímž se ušetřilo místo. Používaly se programy STACKER (DR-DOS kromě 6), SuperStor (DR-DOS 6), DoubleSpace nebo DriveSpace (MS-DOS, Windows 95). Komprese je realizována vytvořením jednoho velkého souboru v diskovém oddílu. Soubor pak obsahuje všechna zkomprimovaná data. Po zavedení ovladače komprimovaného disku do paměti je soubor otevřen a jeho obsahu je přiřazeno samostatné písmeno disku. Komprimace a dekomprimace je prováděna na pozadí, takže je před uživatelem skryta. Navíc je provedena záměna písmen původního oddílu a komprimované jednotky, takže komprimovaná jednotka má pak označení C:.
[editovat] Práce s oddíly
[editovat] Microsoft Windows
Pod operačním systémem MS Windows je obvyklé provozovat jedinou jednotku C: a zde se ukládají všechna data včetně souborů operačního systému a odkládacího souboru. Specialisté ale dávají přednost dělení na disk systémový, datový a odkládací jakožto samostatné oddíly. Zatímco použití jediného oddílu na vše klade vyšší nároky, na údržbu systému je řešení s více oddíly praktičtější, při potřebě měnit logické oddíly a obsah. K tomu se používají další programy jako je net-runna Enterprise, Acronis Disk Director Suite, diskdump, Paragon Partition Manager, Norton Partition Magic nebo Norton Ghost. Uživateli je tak umožněno při využití více oddílů rychlejší zotavení z nákazy viry, trojskými koňmi nebo z jinak poškozeného operačního systému.
[editovat] UNIXové systémy
![Oblíbeným nástrojem na úpravy diskových oddílů je GParted, spustitelný i z bootovacího CD [1].](../../../../images/shared/thumb/2/26/Gparted_2_big.jpg/180px-Gparted_2_big.jpg)
Pro UNIXové operační systémy a operační systémy vycházející z UNIXů (jako Linux a Mac OS X), je obvyklé vytvoření oddělených oddílů pro / (systém), /home (uživatelská data), a swapový, lze vytvořit oddíly i pro /boot, /tmp, /usr, /var či /opt. (Totéž platí pro operační systémy BSD a odvozené, jako třeba Solaris, až na to že místo použití více partition rozdělí jednu partition na několik tzv. slices.)
Takové schéma má několik výhod: pokud se jeden systém souborů poškodí, zbytek dat zůstane neporušený a je minimalizována jejich ztráta; oddíly mohou být zpřístupněny ke čtení (read-only) a zpracování setuid souborů tak zablokuje zvýšení bezpečnosti; výkon může být zvýšen díky kratším pohybům po diskové hlavě.
Ovšem má to nevýhodu v disku rozděleném se na velikostně pevně dané oddíly - tak například uživatel může svůj oddíl zaplnit, třebaže ostatní oddíly mají stále spoustu místa nevyužitého. Nevýhoda běžných pevných disků je obtížné přerozdělování volného místa po jejich prvotním rozdělení na oddíly. Správce logických disků (LVM) tento problém elegantně řeší přidáním logické vrstvy mezi fyzická média a operační systém. Do logické jednotky lze snadno přidávat (nebo odebírat) fyzické partition a disky a tím měnit její velikost (nutná je ovšem i podpora souborového systému).
