Armand-Jean du Plessis de Richelieu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Armand-Jean du Plessis de Richelieu | |
.jpg/230px-Cardinal_Richelieu_(Champaigne).jpg) Obraz kardinála z roku 1637, Philippe de Champaigne |
|
|
|
|
| Ve funkci: 12. srpen 1624 – 4. prosinec 1642 |
|
| Panovník | Ludvík XIII. |
|---|---|
| Nástupce | Jules Mazarin |
|
|
|
| Narození | 9. září 1585 Paříž, Francouzské království |
| Úmrtí | 4. prosinec 1642 Paříž, Francouzské království |
| Národnost | Francouz |
| Alma mater | Collège de Navarre |
| Zaměstnání | kardinál, politik |
| Profese | šlechtic, duchovní |
| Náboženství | římskokatolické |
Kardinál Armand Jean du Plessis, vévoda de Richelieu, také známý pod svým titulem kardinál Richelieu (9. září 1585 Paříž – 4. prosince 1642) byl francouzský šlechtic, duchovní a státník, první ministr francouzského krále Ludvíka XIII. v letech 1624–1642. Je obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských politiků 17. století.
Spolu s králem Ludvíkem XIII., který na něm nechával většinu rozhodnutí, byl hlavním strůjcem politiky Francie. Konsolidoval královskou moc, rozdrtil opozici z řad francouzské šlechty a protestantů a postupně vytvořil z Francie silný a vysoce centralizovaný stát. Všemožně podporoval kolonizaci, zejména v Severní Americe, a oponoval mocenským snahám rakousko-španělské Habsburské dynastie a z tohoto důvodu podpořil ve třicetileté válce stranu protestantů.
Byl velkým mecenášem vědy a umění, mimo jiné založil Francouzskou akademii, zodpovědnou za péči o francouzský jazyk.
Obecně je považován za průkopníka a symbol nového stylu politiky, která z velké části upozadila morální a náboženské ohledy, před kterými upřednostňovala raison d'État. Pragmatismus ho neopouštěl ani v osobním životě, např. povinné modlitby předepsané kněžím řešil tak, že se začal modlit před půlnocí a končil po ní - čímž si (dle poněkud originálního výkladu) jednu modlitbu připsal na dva dny a měl tak na 48 hodin pokoj.
Jeho postava vystupuje v řadě historických románů a jejich televizních adaptacích, zejména pak v Dumasově sérii Tři mušketýři.
Obsah |
[editovat] Počátky kariéry
Richelieu pocházel z malé poitouské šlechtické rodiny. Jeho otec František byl kapitánem tělesné stráže Jindřicha IV. Richelieu se nejprve vzdělával na vojenskou dráhu, ale pak vstoupil do stavu duchovního a stal se jako dvacetidvouletý mladík biskupem v Luçonu. S počátku chtěl se státi velikým řečníkem a literárním bojovníkem za katolickou věc a spravoval své chudé biskupství velmi horlivě. Ale jeho vrozená ctižádost si brzy našla lepší cíl na dráze politické.
Činnost v tom směru zahájil roku 1614, kdy byl zástupcem kněžstva svého kraje na shromáždění stavů a zastával rázně zájmy duchovenstva. Tím upozornil na sebe dvorské kruhy a posléze byl roku 1615 jmenován almužníkem královniným a brzo potom povolán do státní rady královny-vladařky Marie Medicejské. Ale když roku 1617 padl Concini, milostník královny, Ludvík XIII. se osobně chopil vlády a Richelieu musel ode dvora odejít a roku 1618 byl dokonce vypovězen do Avignonu. Tam pokračoval v dřívějších studiích a vydal Défense des principaux points de la foi catholique a L'instruction du chrétien. Po smíru Ludvíka XIII. (mír v Pont de Cé v srpnu 1624) s matkou, o nějž se Richelieu sám přičinil, přišel opět ke dvoru, povýšen roku 1622 na kardinála a povolán roku 1624 znovu do státní rady. Tam si získal převahou svého ducha v krátké době rozhodující slovo a uměl slabého a nesamostatného krále udržovat velkou měrou pod svým vlivem, že byl od roku 1624 až do své smrti vlastním panovníkem ve Francii. Začal měnit sousedské smlouvy a začínal spolupracovat se zeměmi jako Švýcarsko, Nizozemí, Anglie.
[editovat] Vnitropolitický vliv
Jeho zahraniční politika směřovala k podvrácení habsburské moci ve Svaté říši a ve Španělsku, uvnitř především k posílení královské moci a zničení všech zbytků feudálních práv šlechty a politických privilegií hugenotů. Tyto plány prováděl s jasným vědomím cíle, rychlou rozvahou a neohroženou energií přeze všechny překážky, jež mu působila jednak králova vrtkavost, jednak pletichy a vzpoury jeho dvorských nepřátel a nespokojené šlechty.
Proti nepřátelům se neštítil časem ani největší krutosti, podobně jako se neostýchal vcházeti proti katolickým mocnostem, Španělsku a císaři, ve spolky s Anglií, Nizozemskem atd. Tato politika měla ovšem ve Francii mnoho odpůrců, kteří posilovaly řady Richelieuových protivníků. Hned roku 1626 utvořilo se proti němu dvorské spiknutí, v jehož čele stál sám králův bratr Gaston, ale spiknutí bylo včas vyzrazeno a zmařeno.
Richelieu se pak obrátil se vší mocí proti hugenotům, kteří pro různé útisky se bouřili, a zničil jejich politickou moc v říjnu 1628, když dobyl jejich silnou pevnost a přístav La Rochelle a později byli poraženi i na jihu Francie, ponechal jim však náboženskou svobodu. Ve vnějších politických zápletkách Richelieu se stavěl důsledně na protihabsburskou stranu. Ve válce o dědictví mantovské (1629–31) podporoval vévodu neverského; dvakrát (1629 a 1630) se sám vypravil v čele vojska do Itálie, dobyl Pinerola a přivedl k cíli pro Francii a její postavení v Italii příznivý mír v Cherasku (1631).
Zatím se udál nejnebezpečnější útok na jeho postavení. V čelo jeho dvorských protivníků se postavila sama královna-matka Marie Medicejská, a jeho pád se zdál být neodvratný. Ale tu se objevil v plné síle vliv osoby Richelieuovy na slabého krále a v poslední chvíli se král 11. listopadu 1630 postavil za svého všemocného ministra, který pak neopominul svého vítězství náležitě využitkovati. Tento den vešel ve známost jako la journée des dupes – den zklamání. Vzbouření, jež potom nastrojili proti němu vévoda Gaston a Jindřich Montmorency s pomocí španělskou, překonal Richelieu roku 1632 vítězstvím u Castelnaudary. Tím se upevnilo postavení Richelieuovo tak, že mohl bez překážky provádět své zahraniční plány.
[editovat] Třicetiletá válka a národní zájmy
Richelieu se zasadil o zhroucení středověkého univerzálního konceptu mravnosti a jeho nahrazení logikou státního zájmu (raison d'état). Nehledě ke svému vyznání se v průběhu třicetileté války spojil s protestantskými knížaty proti snaze císaře Svaté říše římské Ferdinanda II., jenž usiloval o znovunastolení katolické univerzality a vymýcení protestantství.
Francie byla na počátku 17. století obklopena sousedy přímo či nepřímo ovládanými španělskou či rakouskou větví Habsburků. Ferdinandova snaha mohla vyústit v rozšíření habsburské nadvlády i do severního Německa, což by do budoucna výrazně oslabilo postavení Francie. Přestože Ferdinand ve skutečnosti neměl takto prvoplánové pohnutky, reagoval Richelieu ve světle zmíněného národního zájmu. Byl proto ochoten se proti Rakousku postavit za použití všech dostupných prostředků včetně spojenectví s protestantskými Švédy i muslimskými Turky. Nesoulad mezi svou osobní vírou v Boha a bojem proti panovníkovi, který usiloval o ustavení katolické univerzální říše hájil slovy: „Člověk je nesmrtelný a později bude spasen, avšak stát není nesmrtelný. Buď bude spasen nyní, nebo nebude spasen nikdy.“
V roce 1629, tedy ve stejném roce, kdy Ferdinand vydal restituční edikt, na jehož základě měli protestantští panovníci navrátit území, která po roce 1555 katolické církvi (a propásl tak příležitost k politickému kompromisu, jemuž v té době byla protestantská knížata nakloněna), vydal Richelieu tzv. edikt milosti zaručující svobodu vyznání francouzským protestantům. Kromě zajištění vnitřní stability Francie se tak francouzskému prvnímu ministrovi podařilo na svou stranu získat německá protestantská knížata.
Richelieu přesvědčil krále Ludvíka XIII, aby Francie zůstala mimo třicetiletou válku až do roku 1635. Proti Španělsku podporoval roku 1640 povstání Katalánska a Portugalska. Proti anglickému králi Karlovi I. parlamentní opozicí. Ovoce této politiky ovšem se nedožil, ale viděl přece vítězný postup Francie v Německu a její rostoucí převahu na politickém kolbišti. Při tom Richelieu nespouštěl se zřetele jiných státních zájmů a všude zasahoval s velikým důmyslem a bystrozrakem, vždy ovšem ve prospěch absolutismu. Zřídil dobré loďstvo, podporoval obchod a zakládání kolonií v Africe a Americe, zavedl prospěšné opravy v administraci a všímal si zejména pilně duševního života své doby. Nejznamenitější jeho čin v té příčině je založení akademie roku 1635. Poměr Richelieův ke králi byl v pozdější době zvláštní: král snášel jeho vliv s rostoucí nevolí, ale přece neměl tolik energie, aby se z něho vymanil, a dokonce obětoval beze všeho svého milce Cinq-Marsa, který roku 1632 s jeho vědomím učinil nezdařený pokus svrhnouti Richelieua.
Richelieu těsně před smrtí jako svého nástupce doporučil králi Julese Mazarina. Zemřel na zánět pohrudnice roku 1642. Jeho plány vlády však byly naplněny až roku 1643 po vítězství Francie u Rocroi. Nový princip národního zájmu pak postupně přijaly všechny ostatní evropské státy. Jeho statky a titul po něm zdědil jeho synovec Armand-Jean de Vignerot.
