Anglikánství
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pojmy anglikánství a anglikánský označuje křesťany a církve, které se drží náboženské tradice, která je vlastní anglikánské církvi. Anglikánské společenství je uskupením církví, které uznávají anglikánskou církev za svou mateřskou církev, ač se s ní v mnohých teologických otázkách nemusí shodovat. Celkem tyto církve anglikánského společenství sdružují kolem 70 miliónů věřících na celém světě.
Mnozí anglikáni se považují za součást protestantství, velká jejich část, mezi nimi též stoupenci tzv. anglokatolicismu, se však za protestanty nepovažuje. Anglikánská církev jasně vyznává, že se „drží katolické pravdy“; slovo „katolický“ zde označuje všeobecnou církev. Katolické tradici pak jsou anglikánské církve blízké svou liturgickou tradicí, jejímž středem je slavení eucharistie. Zároveň se však anglikánská nauka vyvíjela v návaznosti na protestantskou reformaci.
Podobně jako pravoslaví nebo katolická církev anglikáni uznávají církevní autoritu prostřednictvím apoštolské posloupnosti. Za svého prvního biskupa sami anglikáni považují sv. Augustina z Canterbury ze 6. století, ačkoli se církev sama konstituuje teprve v 1. polovině 16. století zásahem Jindřicha VIII.
Obsah |
[editovat] Historie anglikanismu
- Podrobnější informace naleznete v článku Anglikánská církev.
[editovat] Anglikánské společenství
Ve společenství anglikánských církví přísluší čestné předsednictví mezi ostatními arcibiskupy arcibiskupu z Canterbury. Církve jej uznávají jakožto prvního mezi rovnými. Arcibiskup z Canterbury však nevykonává svou autoritu mimo Anglii. Současný canterburský biskup, Rowan Williams, bývalý arcibiskup Walesu je prvním primasem od reformace, který byl na toto místo zvolen mimo anglikánskou církev.
Od vlády Jindřicha VIII. přísluší poslední autorita anglikánské církve vládnoucímu monarchovi. Od dob Alžběty I. je panovníkovým titulem pro jeho postavení v církvi Supreme Governor, „nejvyšší vládce“. Suverén tak má zodpovědnost za stav správy církve a ustanovení nových biskupů; dnes je však tato zodpovědnost svěřena ministerskému předsedovi. Anglikánské církve mimo Anglii nemají s britským monarchou tento vztah, s jedinou výjimkou: canterburský arcibiskup coby hlava anglikánského společenství je ustnoven britským panovníkem (dnes ministerským předsedou).
Na přelomu 20. a 21. století se anglikánské společenství zmítá v těžké krizi. První vážné problémy přineslo už kněžské a biskupské svěcení žen, které vedlo jednak k přesunům přívrženců a odpůrců z řad věřích jednak mezi jednotlivými anglikánskými církvemi, jednak k řadě úplných odchodů věřících a kněží z anglikánského společenství, nejčastěji do řad římskokatolické církve.
Ještě drtivější úder pro jednotu společenství však přišel na počátku 21. století, kdy vedení americké episkopální církve ovládla strana biskupky Schori, podporující svěcení svazků homosexuálů a akceptující svěcení kněží a biskupů žijících v takovýchto svazcích. Následkem toho došlo jednak k odpadu celých farností od episkopální církve a jejich přechodu k tradičnějším církvím anglikánského společenství (řada afrických anglikánských církví tak paradoxně získala poměrně velké a bohaté farnosti v USA), jednak k tvrdým sporům mezi episkopální církví a ostatními církvemi anglikánského společenství, které stále zřetelněji směřují k rozpadu společenství. Zatímco zbytek společenství hrozí episkopální církvi, že pokud od současné praxe neustoupí, bude to znamenat „zásadní narušení jednoty“, v episkopální církvi sílí hlasy pro vystoupení ze společenství.
[editovat] Anglikánské církve
Anglikánství je nejčastěji spojováno s anglikánskou církví, avšak anglikánské církve existují v mnoha částech světa. V některých z nich (např. USA, Skotsko) nese anglikánská církev název episkopální, což je označení struktury církve vystavěné na biskupech. Některé anglikánské církve nemají církevní společenství s canterburským arcibiskupem, ale jsou považovány za anglikánské, neboť mají s anglikánskou církví společnou liturgii a modlitební knihu, Book of Common Prayer.
Každé národní církvi předsedá primas, většinou arcibiskup (v USA předsedající biskup). Tyto církve se dělí na diecéze, které většinou sledují administrativní členění země. Existují tři stupně ordinovaných služebníků, podobně jako v katolické a pravoslavné církvi - jáhen, kněz a biskup. Kněží nejsou vázáni celibátem a ve většině provincií mohou být na jáhenky svěceny i ženy, v mnoha z nich mohou být svěceny i na kněze. V několika provinciích je možné, aby žena přijala biskupské svěcení. Řády a řeholní kongregace byly zrušeny během protestantské reformace, objevují se však v anglikánské církvi znovu ve viktoriánské éře.
Církve sdružené ve společenství s canterburským biskupem tvoří anglikánské společenství, formální organizaci církví na národní úrovni. Některé církve však nesouhlasí s některými změnami od původní anglikánské tradice, a proto přerušily církevní společenství s mateřskouo anglikánskou církví.
[editovat] Nauka
Jako svou autoritu uznávají anglikáni Písmo svaté, tradici (praxi a teorii historické církve) a rozum. Někteří z nich učí, že tyto tři prvky mají stejnou váhu, avšak většina se shoduje v primátu Písma. Historicky uznávají anglikáni jako prvotní normu své nauky Bibli, tři vyznání (nicejské vyznání, nicejsko-cařihradské vyznání a vyznání Quicumque), 39 článků a Book of Common Prayer. V liturgii je anglikánství blízké katolické tradici, v nauce je bližší protestantské reformaci.
Toto rozdělení je otázkou vnitrocírkevní debaty mezi anglikány. Od vzniku oxfordského hnutí v 19. století mnoho církví přijalo liturgickou a pastorační praxi odlišnou od protestantské teologie. Anglikáni vysluhují na rozdíl od protestantů stejně jako katolíci a pravoslavní 7 svátostí, anglikánští kněží např. často zpovídají své farníky, což není obvyklá praxe protestantských církví.
[editovat] Související odkazy
 |
Související články obsahuje Portál Křesťanství |
