Celibát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Celibát je dobrovolné rozhodnutí žít svobodně, bez manželství a bez pohlavních styků. Povinnost žít v celibátu se často vyskytuje u kněží, mnichů a řeholníků.

[editovat] Celibát v římskokatolické církvi

V římskokatolické církvi je celibát povinný jak u mnišských a řeholních společenství, tak u kněží a biskupů (donedávna byl povinný i pro jáhny). Zatímco povinný celibát u mnišských a řeholních společenství je běžný napříč všemi náboženstvími, tak v případě celibátu u kněží jde o věc zdaleka ne tak obecnou.

Neznalí často mluví o povinném celibátu katolických kněží, ale správnější by bylo mluvit spíše o římskokatolických kněží, neboť povinný závazek celibátu odmítá i řada církví sjednocených s Římem. Například řeckokatolické církve naplňované manželství kněží připouštějí.

Zákaz manželství a závazek celibátu pro vysvěcené osoby totiž není v křesťanství původní a nemá žádný jednoznačný základ v biblických textech. V západní církvi se tento požadavek začal výrazně prosazovat pod vlivem mnichů a mnišství nakloněných biskupů a papežů až na přelomu 3. a 4. století a definitivně se tato podmínka prosadila až ve 12. století. I poté však byla myšlenka celibátu na moha místech jen velmi těžce uváděna do praxe, zejména na venkově, kde se ji podařilo prosadit vlastně až po reformaci. Myšlenka povinného celibátu pro kněží představovala zásadní bod sporu jak mezi křesťanským východem a západem (a to již před velkým schismatem) i mezi katolickou církví a protestanty.

Důvody zavedení celibátu jsou složité. Někteří odpůrci celibátu jej demagogicky zužují na ekonomické opatření, které mělo ve středověku zamezit rozkrádání farního majetku rodinou kněze, ovšem tento důvod ve skutečnosti nebyl jediný a dokonce ani hlavní. Skutečně hlavním důvodem byl postupný vývoj kněžství v katolické církvi, které dostávalo čím dál více svátostný charakter. Celibát se postupně stal jakousi obětí Bohu a kněžství jakýmsi specifickým posvátným úřadem, jehož nositel je z určitého úhlu pohledu „podoben Kristu“ (který v celibátu žil), vliv měly patrně i představy o rituální čistotě (pocházející z židovství a paradoxně i pohanských náboženství) a tehdy poměrně rozšířené přesvědčení, že život v celibátu je z morálního hlediska nadřazen životu v manželství. Praktické výhody - více času na svou práci, ekonomické ohledy či menší ovlivnitelnost kněží - jsou sice zmiňovány v diskusích laiků, ale nikdy nebyly hlavními argumenty v diskusích nejvyšších církevních představených.

Je zřejmé, že odmítnutí povinného celibátu Lutherem mu přivedlo nemalou část přívrženců z řad kněží, na druhé straně tento fakt zřejmě přispěl k definitivnímu a velmi tvrdému prosazení celibátu v katolické církvi.

Povinnost celibátu u římskokatolických kněží je mohutně kritizována z řady důvodů. Mezi základní důvody patří přesvědčení, že značně omezuje počet uchazečů o kněžství a těžce tímto způsobem škodí celé církvi, že stanovuje neúměrné požadavky na uchazeče o kněžství, kteří později zjišťují, že jim nejsou schopni dostát (celosvětově se jedná ročně o tisíce kněží), a že jde o povinnost, která nemá vůbec žádné věroučné opodstatnění, a její požadování značně převyšuje jak požadavek Krista k apoštolům (Někteří apoštolové, včetně apoštola Petra, byli ženatí. Někteří katoličtí myslitelé zde namítají, že po povolání Ježíšem své manželky opustili či manželství sexuálně nenaplňovali, pro takové tvrzení však neexistují žádné konkrétnější doklady, pouze „poněkud kreativní“ výklady některých biblických pasáží, u nichž nelze souvztažnost s daným tématem jednoznačně prokázat), tak v bibli zaznamenané požadavky na biskupy, podle kterých má být biskup „jen jednou ženatý“ (1 Tim 3,2).