Válka v Iráku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Válka v Iráku
Konflikt:
Trvání: 20. března 2003 - současnost Místo: Irák Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Konflikt probíhá Dobytí Iráku koaličními silami Svržení a poprava Saddáma Husajna Zvolení nové irácké vlády Pokračující útoky povstaleckých skupin a teroristů Občanská válka mezi šíity a sunnity[1] Humanitární krize Změny území: {{{Území}}}
Strany
Irák stoupenci strany Ba'as al-Kaida Mahdího armáda povstalecké skupiny Kurdská strana pracujících	Spojené státy Spojené království Austrálie Polsko Nová irácká armáda Irácký Kurdistán další spojenecké státy Turecko
Velitelé
Saddám Husajn Abú Músá Zarkáví Abú Ajjúb al-Masrí Muktadá Sadr	Núrí al-Málikí Masúd Barzání George W. Bush Tommy Franks George Casey David Petraeus Brian Burridge Peter Wall
Síla
Irák 375000+ Sunnitští povstalci 60000 Mahdího armáda ~10000 Organizace Badr 4000-10000 Al-Kajdá/ostatní 1300+[2]	Koalice ~300000 při invazi ~153000 v současnosti Soukromé společnosti ~120000[3] Kurdové 50000 při invazi 175000 v současnosti Nová irácká armáda 129760 Irácká policie 79000-140000
Ztráty
Mrtví iráčtí bojovníci (Saddámova éra): 7,600 až 10,800[4][5] Mrtví povstalci: (post-Saddámova éra): 8,008+	Irácké bezpečnostní síly (post-Saddámova éra): 4,700+(policie);[6][7] 2,700+(armáda)[8] Koaliční ztráty (3,533 US, 152 UK, 127 ostatní, *917 soukromé společnosti): 4,729[9][3] Pohřešovaní, nebo zajatí koaliční vojáci (US 2): 2 Zranění koaliční vojáci (52,018 U.S.,[9] 2746 UK,[9],[10][11] 12,000+ soukromé společnosti[12]): 66,746+
Statistiky jsou aktuální k 30. březnu 2007

Válka v Iráku, někdy označovaná jako Druhá válka v Zálivu^[13] je v současnosti probíhající konflikt, který byl zahájen spojeneckou invazí do Iráku v roce 2003. Koalice vedená Spojenými státy svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna, zahájila okupaci Iráku, což vedlo k asymetrickému konfliktu s povstaleckými skupinami a k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity^[14]. Skutečné příčiny války (poté, co se tvrzení o ZHN v rukou iráckého režimu a jeho údajné podpoře al-Káidě neprokázala jako pravdivá), stejně jako průběh americké okupace, zůstávají předmětem sporu.

Obsah 1 Chronologie války 1.1 1991-2003: Bezletové zóny 1.2 2002-2003: Krize s odzbrojením 1.3 2003: Invaze 1.3.1 Duben 2003: Prozatimní koaliční správa a Iraq Survey Group 1.3.2 Květen 2003: „Konec hlavních bojů“ 1.3.3 Prosinec 2003: Saddám zajat 1.4 2004: Rozmach povstalců 1.4.1 Duben 2004: První bitva o Fallúdžu 1.4.2 Začátek–polovina roku 2004: Šíitský jih 1.4.3 Červen 2004: Dočasná irácká vláda a bitva o Nadžáf 1.4.4 Listopad 2004: Druhá bitva o Fallúdžu 1.4.5 2004: Začátek přepravy amerických bankovek do Iráku 1.5 2005: Volby a Přechodná irácká vláda 1.5.1 Srpen 2005: Vzrůstající nestabilita a obnovení bojů 1.5.2 Prosinec 2005: Volby do Národního shromáždění 1.6 2006: Stálá irácká vláda a rozmach občanské války 1.6.1 Únor 2006: Útok na mešitu al-Askarí a boje mezi sunnity a šiíty 1.6.2 Květen 2006: Stálá irácká vláda se ujímá moci 1.6.3 Podzim 2006: Nárůst sektářského násilí 1.6.4 Listopad 2006: Změny v Pentagonu, útoky v Sadr City 1.6.5 Prosinec 2006: Iraq Study Group a poprava Saddáma Husajna 1.7 2007: Vzestup počtu amerických vojáků 1.7.1 Zvýšené nároky na americké vojáky 1.7.2 Bezpečnost 1.7.3 Průzkumy o stavu v Iráku 2 Cena války 3 Odkazy 3.1 Zdroj 3.2 Reference 3.3 Související články 3.4 Audiovizuální dokumenty 3.5 Externí zdroje

[editovat] Chronologie války

[editovat] 1991-2003: Bezletové zóny

Před invazí byly Spojené státy, Spojené království a Francie s Irákem v konfliktu nízké intenzity kvůli vynucování bezletových zón na jihu a severu země. Tyto zóny byly vytvořeny po Válce v Zálivu. Irácká protiletadlová obrana opakovaně zaměřovala americká a britská letadla a to často vedlo k odvetným útokům.

Přibližně devět měsíců po útocích z 11. září zahájily Spojené státy operaci Southern Focus, jejímž cílem bylo zvýšení počtu hlídkových letů a útoky na cíle v bezletových zónách, které měly oslabit velitelskou strukturu Iráku. Váha svržených bomb se z nuly^[zdroj?] v březnu 2002 a 0,3 v dubnu 2002 zvýšila na 8 až 14 tun v květnu až srpnu a předválečného vrcholu dosáhla v září 2002, kdy bylo svrženo 54,6 tun bomb.

[editovat] 2002-2003: Krize s odzbrojením

Problém odzbrojení Iráku přerostl v krizi v letech 2002-2003, když prezident George W. Bush začal požadovat, aby Irák ukončil údajnou produkci zbraní hromadného ničení a splnil rezoluce RB OSN, které zbrojním inspektorům garantovaly neomezený přístup do míst, kde mohla být umístěna zařízení pro výrobu ZHN. Iráku bylo po Válce v Zálivu rezolucemi RB OSN zakázáno tyto zbraně vlastnit. Rezoluce také vyžadovaly, aby Irák dovolil inspekce, které měly prokázat, zda jsou rezoluce plněny. Prezident Bush opakovaně hrozil úderem, pokud se Irák nepodvolí rezolucím a nevpustí do země inspektory.

Na začátku roku 2003 navrhly Spojené státy, Spojené království a Španělsko další rezoluci, která určovala Iráku termín, do kterého měl splnit předchozí rezoluce, jinak by se vystavil riziku vojenské akce. Tato rezoluce byla ale stažena, neboť nezískala dostatečnou podporu. Francie, Německo a Rusko se postavily proti vojenskému útoku a prosazovaly diplomatické řešení. Dne 20. ledna 2003 prohlásil francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin: „… jsme přesvědčeni, že vojenská intervence by byla nejhorším řešením.“^[15]

V březnu 2003 oznámily Spojené státy, že "diplomacie selhala" a bude spolu s "koalicí ochotných" pokračovat ve snaze zbavit Irák zbraní hromadného ničení. Odzbrojení Iráku podporoval také Kongres, který 11. října 2002 přijal rezoluci schvalující použití americké armády proti Iráku^[16]. Tento dokument později použila Bushova administrativa jako právní podklad pro invazi.

[editovat] 2003: Invaze

Invaze do Iráku začala 20. března 2003 pod kódovým označením "Operace Irácká svoboda". Britové používali kódové označení "Operace Telic". Na severu spolupracovaly spojenecké síly s kurdskými pešmergy. Spolu se Spojenými státy bylo členy „koalice ochotných“ přibližně 40 zemí, které poskytly své vojáky. Původní síla koalice byla asi 300900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98%.

[editovat] Duben 2003: Prozatimní koaliční správa a Iraq Survey Group

Krátce po invazi vytvořily mnohonárodnostní síly Prozatimní koaliční správu (Coalition Provisional Authority, CPA, سلطة الائتلاف الموحدة), jako přechodnou vládu, která měla řídit Irák do doby než bude zvolena regulérní vláda. S odvolání na rezoluci RB OSN 1483 (2003) a na zákony války si CPA udělila výkonou, zákonodárnou i soudní moc a to na dobu od 21. dubna 2003 do 28. června 2004, kdy byla rozpuštěna.

V čele CPA stál původně Jay Garner, bývalý armádní důstojník, ale jeho působení ve funkci bylo krátké. Poté, co rezignoval, jej nahradil Paul Bremer, který stál v čele CPA až do června 2004.

Další skupinou vytvořenou v Iráku byla Iraq Survey Group (ISG). Jejím úkolem bylo najít v Iráku zbraně hromadného ničení, které Husajnův režim vyvíjel. Skupina se skládala celkem z 1400 lidí, kteří měli za úkol najít sklady ZHN, nebo infrastrukturu, která mohla být k jejich výrobě využita. V závěrečné zprávě známé také jako Duelfer Report je uvedeno, že se skupině ZHN nalézt nepodařilo.

[editovat] Květen 2003: „Konec hlavních bojů“

Dne 1. května 2003 navštívil prezident Bush letadlovou loď USS Abraham Lincoln, která byla v té době několik mil západně od San Diega, kdy se po dlouhé misi, jejíž součástí byla i služba v Perském zálivu, vracela zpět na základnu v Everettu ve Washingtonu. Vrcholem prezidentovy návštěvy byl večerní projev (referovaný jako „Mission accomplished speech“), který vysílaly televize a rádia a na palubě jej poslouchali námořníci. Prezident Bush v podstatě vyhlásil vítězství a ukončení hlavních bojových operací, protože irácké síly byly prakticky poraženy, přestože některá ohniska odporu stále nebyla dobyta.

Po Bushově projevu se začala koaliční vojska častěji stávat terčem útoků, především v oblasti tzv. „sunnitského trojúhelníku“. Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Podle Pentagonu bylo ukradeno 250000 tun (z celkem 650000 tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Stovky úkrytů zbraní, které vytvořila irácká armáda a Republikánské gardy také posílily sílu povstalců.

První odpor vzešel ze strany fidájínů a stoupenců strany Ba'as, ale brzy se k nim přidali náboženští vůdci a Iráčané nespokojeni s okupací. Povstalci jsou koaličními silami označováni za „protiirácké síly“.

První vlny povstaleckých útoků se koncentrovaly především v oblasti sunnitského trojúhelníku. Do této oblasti patří i hlavní město Bagdád. Největší množství útoků bylo provedeno v provinciích Bagdád, Anbár a Saláh ad Dín. V těchto třech provinciích žije 35% irácké populace, ale ze všech amerických obětí jich zde padlo 73 % (k 5. prosinci 2006) a v poslední době to bylo asi 80 %.^[17] Taktika povstalců bývá popisována jako guerillová. Povstalci používají minomety, rakety, sebevražedné útoky, odstřelovače, bomby, malé zbraně, RPG, stejně jako sabotáže proti infrastruktuře zajišťující vodu, elektřinu, ropu.

V období po invazi a svržení Husajnova režimu se koalice a OSN začaly snažit o ustavení stabilního demokratického státu, který by byl schopen se sám bránit, udržet se jednotný a předejít povstaleckým útokům a rozpadu země.

Koaliční síly spustily několik operací okolo řeky Tigris a v sunnitském trojúhelníku. S koncem roku se intenzita povstaleckých útoků začala zvětšovat. Ke značnému vzedmutí povstaleckých útoků došlo při takzvané „ramadánové ofenzívě“, která se kryla s posvátným měsícem ramadánem. Koaliční síly musely poprvé od invaze v bojích použít letectvo. Podezřelé základny a minometná odpaliště byla ničena letectvem a dělostřelectvem. Byl zvýšen dohled nad nejdůležitějšími silnicemi stejně jako počet razií proti povstaleckým hnízdům.

Snaha obnovit základní služby na stav před invazí selhala, což vedlo ke zvýšení nespokojenosti s provizorní vládou. V létě 2003 se mnohonárodnostní síly zaměřily na hledání doposud nedopadených vůdců svrženého režimu. Dne 22. července 2003 byli americkými silami v přestřelce zabiti Husajnovi synové Udaj a Kusaj spolu s Husajnovým vnukem. Celkem bylo zajato nebo zabito přes 300 čelních představitelů bývalého režimu a irácké armády.

[editovat] Prosinec 2003: Saddám zajat

Díky informacím získaným při raziích proti členům strany Ba'as spojených s povstalci byl 13. prosince 2003 při operaci Rudý úsvit poblíž Tikrítu zajat samotný Saddám Husajn. Operaci provedly 4. pěchotní divize a členové Task Force 121.

Se zajetím Saddáma a poklesem povstaleckých útoků se zdálo, že koalice získává nad povstalci převahu. Přechodná vláda začala cvičit nové irácké bezpečnostní složky, které měly bránit zemi. Spojené státy přislíbily 20 miliard USD na rekonstrukci Iráku. Výdělky z těžby ropy byly také používány pro rekonstrukce škol, rafinérií a pro obnovu zásobování elektřinou.

Krátce po Husajnově zajetí opustilo CPA několik složek, které začaly prosazovat vznik dočasné irácké vlády a vypsání voleb. Nejvýznamějším z nich byl šíitský klerik Alí al-Sístání. CPA se v té době stavěla proti vypsání voleb a preferovala předání moci dočasné irácké vládě.^[18] Kvůli mocenským sporům uvnitř vlády se opět rozhořely povstalecké aktivity. Centrem povstaleckých aktivit bylo město Fallúdža a chudé šíitské čtvri ve městech od Bagdádu (Sadr City) po Basru.

[editovat] 2004: Rozmach povstalců

Začátek roku 2004 byl relativně klidný. Povstalci se v té době reorganizovali, studovali taktiku koaličních vojsk a připravovali se na obnovení ofenzívy. Guerillové útoky v této době ztratily na intenzitě. Na konci roku 2004 se ale zahraniční bojovníci a teroristé vedení Zarkávím začali podílet na dalším rozmachu povstaleckých aktivit.

Se zvyšováním povstalecké aktivity se také začala měnit taktika povstalců, kteří si za cíl místo Američanů vybírali nové irácké bezpečnostní složky. Stovky Iráčanů, civilisté i policisté, byly zabity při mnoha bombových útocích. Podle jedné hypotézy ukazoval rozamch bombových útoků na to, že stoupenci Saddáma Husajna ztrácejí v odboji vliv ve prospěch radikálních islamistů, ať už z Iráku nebo ze zahraničí. Organizovaní sunnitští povstalci s pevnou základnou a silnou motivací, nacionalistickou i islamistickou, získávali v Iráku stále větší moc. Také Mahdího armáda zahájila útoky na koaliční síly v pokusu získat kontrolu nad iráckými bezpečnostními složkami. V jižních a centrálních provinciích začaly vypukat guerillové střety, když se mnohonárodnostní síly pokušely udržet si nad nimi kontrolu.

Koalice a CPA se rozhodly čelit vzrůstající síle povstalců ráznými útoky: jedním na město Fallúdža, které bylo centrem povstalců a druhým na město Nadžáf, kde byla významná mešita, která byla klíčovým místem Mahdího armády a jejích aktivit.

Dne 31. března 2004 přepadli iráčtí povstalci ve Fallúdži konvoj soukromých společností zajišťujících dodávky potravin společnosti ESS.^[19] Čtyři američtí pracovníci bezpečnostní agentury Blackwater USA byli povstalci na místě upáleni a jejich těla pověšena na místním mostě přes Eufrat.^[20] Záběry jejich těl obletěly svět, ve Spojených státech vedly k značnému rozhořčení, což vedlo k oznámení, že dojde k „pacifikaci“ města.

[editovat] Duben 2004: První bitva o Fallúdžu

Po tomoto incidentu začala 1st Marine Expeditionary Force plánovat znovuobnovení americké přítomnosti ve městě. Dne 4. dubna zahájila armáda útoky na město za účelem vyčistit jej od povstalců. Dne 9. dubna bylo povoleno více než 70000 ženám, dětem a starcům opustit obležené město, podle zpravodajů někdy i mužům schopným bojovat. Mezitím se povstalci díky uklidnění situace začali připravovat na obranu před druhým útokem. Dne 10. dubna vyhlásila armáda jednostranné příměří, aby se do města mohla dostat humanitární pomoc. Vojáci se stáhli na předměstí a povstalci přistoupili na klid zbraní a boje probíhaly jen s malou intenzitou.

Když Irácká vládní rada s útokem nesouhlasila, Američané plán útoku pozdrželi. Když se první bitva o Fallúdžu rozhořela, ztratili v ní Američané 40 mužů a stovky dalších byly zraněny. Američané také zabili asi 600 povstalců a nejasný počet civilistů. Mariňákům bylo rozkázáno ustoupit a uzavřít město. Kompromisu ohledně bezpečnosti uvnitř města bylo dosaženo vytvořením místní „Brigády z Fallúdži“. Když bylo jasné, že Američané mají jasnou převahu, přistoupil generál Conway na příměří a souhlasil s dosazením bývalého genrála ze strany Ba'as do čela obrany města. Brigáda z Fallúdži měla město zabezpečit a ukončit minometné útoky povstalců na nedaleké americké základny. Dohoda ale dlouho nevydržela, útoky byly obnoveny a Američané se začali připravovat na další útok, ke kterému došlo v listopadu.

[editovat] Začátek–polovina roku 2004: Šíitský jih

Mezitím pokračovaly boje i na šíitském jihu a italské a polské síly měly stále více problémů udržet kontrolu nad městy Násiríja a Nadžáf. Američtí mariňáci byli převeleni do oblasti, aby ukončili povstání a zničili milice Muktadá Sadra. Během dubna, května a začátku června docházelo k dalším bojům. Během následujících třech měsíců získaly koaliční síly plnou kontrolu nad městy na jihu. Vůdci některých milic začali navíc s provizorní iráckou vládou jednat o možném složení zbraní a o vstupu do standardního politického procesu.

[editovat] Červen 2004: Dočasná irácká vláda a bitva o Nadžáf

Dne 28. června 2004 předala CPA suverenitu Iráku do rukou dočasné vlády, jejíž prvním rozhodnutím bylo započetí soudu se Saddámem Husajnem. Boje s iráckými povstalci ale stále pokračovaly. Nová vláda začala připravovat vypsání voleb, ale povstalecké útoky a nedostatek soudržnosti samotné vlády vedlo ke zdržením.

Jedním z důsledků existence slabé vlády byl vzrůst moci sektářských milic. Důkazem toho byla například situace, kdy Muktadá Sadr získal kontrolu nad městem Nadžáf. Poté, co vyjednávání mezi Sadrem a vládou selhalo, vláda požádala o pomoc koalici. V červenci a srpnu tak bojovaly koaliční síle proti Mahdího armádě v bitvě o Nadžáf, která vyvrcholila obléháním mešity imáma Alího. Boje skončily, když ajatolláh Sístání vyjednal mír.

[editovat] Listopad 2004: Druhá bitva o Fallúdžu

První bitva o Fallúdžu vytvořila oblast značné nestability a pro povstalce de facto bezpečnou oblast. Po několik měsících Američané úspěšně ovládli město v druhé bitvě o Fallúdžu. Při bitvě zahynulo 1200 povstalců. Američtí mariňáci (hlavní síla použitá v bitvě) ztratili 95 mužů a 500 bylo zraněno. Podle místních zdrojů byla zničena podstatná část města a byly zabity i stovky civilistů. Při dobývání města použili Američané i bílý fosfor, za což byli později kritizováni.

[editovat] 2004: Začátek přepravy amerických bankovek do Iráku

V průběhu roku 2004 odstartovala letecká přeprava amerických dolarů ve formě do igelitu zatavených stodolarových bankovek z New Yorku do Bagdádu. Za rok 2004 to bylo 281 milionů dolarů (o váze 363 tun), celkově pak okolo 12 mld dolarů. Tyto peníze byly na místě určení rozdávány bez přepočítávání, řádné kontroly a smluv, které by zajistily, aby finanční prostředky byly vynaloženy na to, na co mají být vynaloženy. Dokonce chyběla jakákoli evidence příjemců těchto peněz a částek jim vydaných. Tento tok peněz byl později odhalen americkým kongresovým výborem. Z důkazů mu předložených, vyplývá, že vysocí činitelé americké vlády nebyli touto situací znepokojeni z toho důvodu, že tyto miliardy dolarů nebyly peníze amerických daňových poplatníků.^[21][22][23]

[editovat] 2005: Volby a Přechodná irácká vláda

Dne 31. ledna 2005 se uskutečnily volby, ze kterých vzešla vláda, která měla vypracovat ústavu. Ačkoliv volby poznamenalo násilí a nezájem sunnitů, zúčastnila se voleb většina Kurdů a šíitů. Dne 4. února prohlásil Paul Wolfowitz, že služba 15000 amerických vojáků, jejichž pobyt v Iráku byl prodloužen kvůli zajištění bezpečnosti při volbách, bude staženo následující měsíc.^[24] Únor, březen a duben byly relativně klidné, frekvence útoků poklesla ze 70 na přibližně 30 denně v listopadu a lednu.

Naděje na konec povstání a stažení amerických sil vzaly za své na začátku května, který se stal nejkrvavějším měsícem od invaze. Sebevražední útočníci, především iráčtí sunnité, Syřané a Saúdové útočili především na šíitská shromáždění a na místa s velkou koncentrací civilistů, především šíitů. V květnu bylo zabito přes 700 iráckých civilistů a 79 amerických vojáků.

Během května zahájili Američané operaci Matador, útok asi 1000 mariňáků na zemi nikoho na západě Iráku. Cílem bylo uzavřít podezřelé cesty, kterými byli povstalci zásobováni materiálem a dalšími bojovníky ze Sýrie. Tato podezření se potvrdila. Bojovníci s neprůstřelnými vestami a používající důmyslnou taktiku zabili 31 Američanů a sami ztratili 125 mužů. Mariňáci nebyli schopni znovu získat kontrolu nad oblastí kvůli omezenému počtu mužů a neustávajícím útokům povstalců. Operace pokračovala až k syrské hranici, kde skončila. Naprostá většina povstalců se rozptýlila předtím, než proti nim mohli Američané použít plnou palebnou sílu, stejně jako ve Fallúdži.

[editovat] Srpen 2005: Vzrůstající nestabilita a obnovení bojů

Dne 14. srpna 2005 citoval Washington Post anonymního vysokého amerického úředníka, který řekl: „Spojené státy již neočekávají novou modelovou demokracii, soběstačný ropný průmysl, nebo společnost, ve které je většina lidí osvobozena od vážných bezpečnostních a ekonomických problémů… To, co jsme očekávali, bylo zcela nerealistické…“^[25] Dne 22. září 2005 řekl princ Saúd al-Fajsal, saúdský ministr zahraničí, že v předchozích dnech varoval prezidenta Bushe, že Irák se žene k rozpadu a volby naplánované na prosinec na tom nic nezmění.^[26] Američané vydali ihned nesouhlasné stanovisko.^[27]

[editovat] Prosinec 2005: Volby do Národního shromáždění

Po ratifikaci Ústavy Iráku dne 15. října 2005 se dne 15. prosince uskutečnily volby do 275členného Iráckého národního shromáždění.

[editovat] 2006: Stálá irácká vláda a rozmach občanské války

Začátek roku 2006 probíhal ve znamení rozhovorů o vytvoření vlády, rostoucího sektářského násilí a pokračujících útoků na koaliční síly. OSN popsala situaci v Iráku jako „situaci podobnou občanské válace“.^[28] Studie, kterou provedla John Hopkins Bloomberg School of Public Health, odhadovala počet Iráčanů, kteří od invaze zahynuli násilnou smrtí, na 601 000; z toho jedna třetina měla zahynout rukama koaličních sil.^[29] Irácká vláda a Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky odhadli, že více než 365 000 Iráčanů uprchlo ze země po útoku na mešitu al-Askarí, čímž celkový počet iráckých uprchlíků vzrostl na více než 1,6 milionu.^[30]

[editovat] Únor 2006: Útok na mešitu al-Askarí a boje mezi sunnity a šiíty

Dne 22. února 2006 v 6:55 místního času bylo teroristy převlečenými za příslušníky iráckých speciálních sil odpáleno pět až sedm bomb v mešitě al-Askarí. Exploze mešitu silně poškodila a zničila její zlatou kupoli.

Šíité po celém Iráku vyjadřovali svůj hněv ničením sunnitských mešit a zabíjením desítek sunnitů. Náboženští vůdci na obou stranách vyzývali ke klidu a vyjadřovali své obavy, že by mohlo dojít k obávané občanské válce mezi šíity a sunnity.

Dne 2. března emigroval ředitel bagdádské márnice z Iráku se slovy: „7000 lidí bylo zabito eskadrami smrti v posledních měsících.“^[31] Boston Globe napsal, že sektářské vraždy si v březnu 2006 vyžádaly osmkrát více obětí než teroristické útoky. Sektářskými milicemi bylo zabito 1313 lidí a při sebevražedných bombových útocích 173 lidí.^[32] LA Times napsaly, že okolo 3800 lidí bylo zabito při sektářském násilí v Bagdádu během prvních měsíců roku 2006. Během dubna 2006 bylo podle údajů z bagdádské márnice při sektářském násilí v hlavním městě zabito 1091 lidí.^[33] Povstalecká činnost, časté teroristické útoky a sektářské násilí vedly ke značné kritice amerického postupu v Iráku a k obavám ze zhroucení iráckého státu a vypuknutí občanské války. Tyto obavy vyjádřilo několik amerických think tanků^{[34][35][36][37]} a také americký velvyslanec v Iráku, Zalmaj Chálilzád^[38].

Na začátku roku 2006 začala skupina amerických generálů ve výslužbě požadovat rezignaci amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda kvůli výše zmíněnému chaosu, který v Iráku propukl a byl způsoben jeho stylem vedení resortu.

[editovat] Květen 2006: Stálá irácká vláda se ujímá moci

Současná irácká vláda se ujala moci 20. května 2006 poté, co ji schválilo Irácké národní shromáždění. Tímto bylo navázáno na volby v prosinci 2005. Vláda nahradila přechodnou iráckou vládu, která spravovala zemi do doby než byla schválena regulérní vláda.

[editovat] Podzim 2006: Nárůst sektářského násilí

V září 2006 informoval Washington Post, že velitel mariňáků v Iráku napsal „nezvyklou tajnou zprávu“ podle které jsou perspektivy na zabezpečení provincie Anbár špatné a není prakticky nic, co by mohly americké síly udělat, aby tam zlepšily politickou a společenskou situaci.^[39]

Irák byl čtvrtý v seznamu neúspěšných států, který byl sestaven časopisem Foreign Policy a thnik tankem Fund for Peace. V čele seznamu byl Súdán.^[40]

10. září 2006, v rozhovoru pro americkou televizní síť CBS, prezident Bush uvedl: „Nejtěžší část mé práce je spojit Irák s válkou proti terorismu.“^[41][42]

V říjnu 2006 oznámila americká armáda, že operace Together Forward s cílem zarazit vzestup násilí v Bagdádu selhala a šíitské milice pod vedením al-Sadra ovládly několik měst na jihu země.^[43]

6. října byla deníkem The Lancet zveřejněna studie zabývající se úmrtností iránského civilního obyvatelstva od začátku invaze: Mortality after the 2003 invasion of Iraq: cross-section cluster sample survey. Uvádí nárůst úmrtnosti z 5,5 na 13,3 ‰ a vyčísluje počet mrtvých civilistů do července 2006 v přímém důsledku války v Iráku na zhruba 650 000.

[editovat] Listopad 2006: Změny v Pentagonu, útoky v Sadr City

Dne 7. listopadu 2006 ztratila Republikánská strana většinu v obou komorách Kongresu. Válka v Iráku byla uváděna jako jeden z hlavních důvodů prohry republikánů.

Dne 8. listopadu 2006 nabídl Donald Rumsfeld svou rezignaci na úřad ministra obrany. Prezident Bush na jeho místo jmenoval bývalého šéfa CIA, Robeta Gatese.

Dne 23. listopadu 2006 došlo k největšímu útoku od začátku války. Podle Associated Press zaútočili sunnitští bojovníci v bagdádském slumu Sadr City obývaném převážně šíity pěti auty naloženými výbušninami a dvěma sériemi minomentné palby. Zabili 215 lidí a dalších 257 zranili. Šíité okamžitě odpověděli a vystřelili deset minomentých projektilů na nejdůležitější sunnitskou mešitu Abú Hanífa, kterou těžce poškodili a zabili jednoho člověka. Další minomentné útoky zničily kanceláře Asociace muslimských učenců, nejdůležitější sunnitské organizace v Iráku. Útoky na sunnitské čtvrti si v západním Bagdádu vyžádaly podle policie 9 obětí a 21 zraněných.^[44]

Dne 28. listopadu 2006 se dostala na veřejnost další tajná zpráva Námořní pěchoty, potvrzující předchozí zprávu o stavu v provincii Anbár slovy: „Američtí a iráčtí vojáci 'již nejsou schopni vojensky porazit povstalce v provincii al-Anbár' a také 'takřka všechny vládní instituce od vesnic po provinční úroveň byly rozloženy, zcela zkorumpovány, nebo infiltrovány al-Kajdou v Iráku.'“^[45]

[editovat] Prosinec 2006: Iraq Study Group a poprava Saddáma Husajna

Dne 6. prosince 2006 byla vydána zpráva, kterou vypracovala Iraq Study Group, v jejímž čele stáli bývalý ministr zahraničí James Baker a bývalý demokratický kongresman Lee Hamilton. Ve zprávě se píše, že „situace v Iráku je vážná a zhoršuje se“ a také, že „Spojené státy se zdají být chyceny v misi, která nemá žádný předvídatelný konec“. Zpráva obsahuje 79 doporučení; například zvýšit diplomatickou spolupráci s Íránem a Sýrií a zintenzivnit výcvik iráckých vojáků. Dne 18. prosince uveřejnil Pentagon zprávu, že na Američany a Iráčany je provedeno přibližně 960 útoků týdně, nejvíce od roku 2005, kdy začaly být zprávy o počtu útoků vydávány.^[46]

V prosinci také předaly koaliční sílu správu nad první provincií irácké vládě, poprvé od začátku války.

Saddám Husajn, zajmutý v prosinci 2003, byl 30. prosince 2006 popraven pro zločiny proti lidskosti.^[47]

[editovat] 2007: Vzestup počtu amerických vojáků

10. ledna 2007 v televizním projevu americké veřejnosti navrhl Bush, aby do Iráku odletělo dalších 21 500 vojáků, program pracovních příležitostí pro Iráčany, více nabídek pro přestavbu a 1,2 mld dolarů pro tyto programy.^[48] Na otázku, proč by jeho plán měl tentokrát fungovat, odpověděl: „Protože musí.“^[49] V projevu kongresu z 23. ledna oznámil Bush „rozmístění posil dalších více než 20 000 vojáků a námořníků do Iráku“. Rok 2007 též znamenal ostré zvýšení bombových útoků povstalců, ve kterých byl použit chlór.

[editovat] Zvýšené nároky na americké vojáky

Udržování většího počtu vojáků ve světle vyšších ztrát na životech si vynutilo dvě změny ve strategii. Byly zvýšeny průzkumné pochody a bylo povoleno najímání dobrovolníků se záznamem v trestním rejstříku (Moral Waiver – zřeknutí se morální odpovědnosti). Obě tyto změny podle očekávání zvýší pravděpodobnost násilí proti iráckým civilistům. Studie^[50] sponzorovaná obrannou sekcí popsala, že se zvyšující se délkou průzkumných pochodů se zvyšuje napětí, které živí projevy hněvu a neúctu k civilistům.

[editovat] Bezpečnost

Podle iráckých statistik počet teroristických útoků klesl od poloviny roku 2007 o 60 procent. USA v té době do Iráku vyslaly dalších 30.000 vojáků.^[51]

[editovat] Průzkumy o stavu v Iráku

Březnový průzkum více než 2 tisíc Iráčanů, vypracovaný BBC a třemi dalšími zpravodajskými organizacemi, zjistil, že 51 % populace považuje útoky na síly koalice za „akceptovatelné“ (v roce 2004 to bylo 17 % a v roce 2006 pak 35 %). Taktéž:

• 64 % popsalo ekonomickou situaci jejich rodiny jako poměrně nebo velmi špatnou (v roce 2005 – 30 %)
• 88 % popsalo dostupnost elektřiny jako poněkud nebo velmi špatnou (v roce 2004 – 65 %)
• 69 % popsalo dostupnost čisté vody jako poněkud nebo velmi špatnou
• 88 % popsalo dostupnost paliva pro automobily nebo vaření jako poněkud nebo velmi špatnou
• 58 % popsalo snahy o přestavbu v oblasti, kde žijí, jako poněkud nebo velmi neefektivní
• 9 % uvedlo, že v místě jejich bydliště nevidí zcela žádné náznaky poválečné rekonstrukce

Další průzkum

Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:

• 43 % Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.

• 70 % Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.

• 70 % iráckých dětí nechodí do školy

• Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi

• Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. Podle Hany Ibrahímové z organizace Women's Will Association jde o 50 tisíc žen

[editovat] Cena války

Podle Výzkumné služby Kongresu (Congressional Research Service) stála válka v Iráku od 11. září 2001 do července 2007 450 miliard dolarů.^[52] Náklady tak činí okolo tří čtvrtin z hlavních válečných kampaní Spojených států (Irák a Afgánistán). Na ty USA v současné době vyčleňují okolo 12 mld. dolarů měsíčně, resp. 720 milionů dolarů (asi 14 mld Kč) denně.^[53] 26. října 2007 provedl Kongres USA nový odhad, ve kterém obě válečné kampaně vyčíslil na 2,4×10¹² dolarů.^[54] Na začátku března 2008 se k výdajům na válku v Iráku vyjádřil^[55] držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který do nich započítal i dílčí útraty a další „opomíjená fakta“. Podle jejich publikace stojí válka Spojené státy měsíčně 16 mld dolarů a celkově bude stát 3 bilióny dolarů.^[56] Zbytek světa za ni zaplatí přibližně stejnou částku. Další bilión dolarů budou činit úroky z půjček, které USA zaplatí do roku 2017. Měsíční příspěvek jedné americké domácnosti na vedení války pak stanovil na 138 dolarů.

Epidemiologové Les Roberts a Gilbert Burnham – autoři studie (sponzorované Georgem Sorosem^[57]), podle níž počet Iráčanů zemřelých následkem okupace činil v červnu 2006 přibližně 650 tisíc – publikovali 22. září 2007 článek s názvem Ignorance of Iraqi Death Toll No Longer an Option. Uvádí jej konstatováním, že podle průzkumu veřejného mínění z února 2007 si průměrný Američan myslí, že následkem války v Iráku zahynulo přibližně 9900 Iráčanů. Skutečnost je však dle nich asi stokrát horší.

Vojáci Spojených států amerických tvoří asi 85 % koaličních sil, spolu s britskými vojáky pak asi 98 %.

[editovat] Odkazy

[editovat] Zdroj

Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článku Iraq War na anglické Wikipedii.

[editovat] Reference

1. ↑ "Sectarian divisions change Baghdad’s image", MSNBC
2. ↑ Pincus, Walter. "Violence in Iraq Called Increasingly Complex". Washington Post
3. ↑ ^{a b} "Iraq Contractor Deaths Go Little Noticed". Michelle Roberts. The Guardian
4. ↑ "The Wages of War: Iraqi Combatant and Noncombatant Fatalities in the 2003 Conflict". Project on Defense Alternatives Research Monograph #8. Carl Conetta.
5. ↑ "New Study Finds: 11,000 to 15,000 Killed in Iraq War; 30 Percent are Non-combatants". Project on Defense Alternatives. Press release
6. ↑ More than 12,000 Iraqi police casualties in 2 years
7. ↑ "iCasualties: OIF Iraqi Deaths".
8. ↑ "iCasualties: OIF Iraqi Deaths".
9. ↑ ^{a b c} iCasualties.org (was lunaville.org). Benicia, California. Patricia Kneisler, et al., "Iraq Coalition Casualties".
10. ↑ "Toll of British wounded in Iraq war reaches 800." Times Online
11. ↑ "Defence Internet | Fact Sheets |Operations in Iraq: British Casualties". UK Ministry of Defense.
12. ↑ [1] [2] "Contractor deaths in Iraq nearing 800". David Ivanovich a Brett Clanton. Houston Chronicle. Jan. 28, 2007.
13. ↑ „Rescue Operations in the Second Gulf War“, Air & Space Power Journal
14. ↑ „CBS on civil war“, CBS News
15. ↑ Press conference of Foreign affairs Minister Dominique de Villepin (excerpts). Embassy of France in the U.S. (2003-01-20).
16. ↑ Authorization for Use of Military Force Against Iraq Resolution of 2002
17. ↑ iCasualties: OIF - Coalition Deaths By Province
18. ↑ Jonathan Steele: „Why the US is Running Scared of Elections in Iraq?“ Guardian
19. ↑ „Private warriors: contractors: the high-risk contracting business“ PBS
20. ↑ Atrocity in Fallujah
21. ↑ http://www.blisty.cz/2007/2/9/art32756.html
22. ↑ http://www.guardian.co.uk/Iraq/Story/0,,2008189,00.html
23. ↑ http://www.blisty.cz/art/21799.html
24. ↑ „U.S. to pull out 15,000 from Iraq“, BBC News
25. ↑ Wright, Robin, and Ellen Knickmeyer, „U.S. Lowers Sights On What Can Be Achieved in Iraq; Administration Is Shedding 'Unreality' That Dominated Invasion, Official Says“. Washington Post
26. ↑ MacAskill, Ewen, „Country is hurtling towards disintegration, Saudis warn“. Guardian,
27. ↑ Pleming, Sue, „U.S. rejects Saudi view Iraq near disintegration“, Reuters
28. ↑ „Decrying violence in Iraq, UN envoy urges national dialogue, international support“, UN News Centre
29. ↑ Updated Iraq Survey Affirms Earlier Mortality Estimates. Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health
30. ↑ UNHCR worried about effect of dire security situation on Iraq's displaced. Office of the United Nations High Commissioner for Refugees
31. ↑ Steele, Jonathan. „Baghdad official who exposed executions flees“, Guardian
32. ↑ Stockman, Farah a Bryan Bender. „Iraq militias' wave of death“, Boston Globe
33. ↑ „Iraq head urges end to bloodshed“ BBC News
34. ↑ Pollack, Kenneth M. „A Switch in Time: A New Strategy for America in Iraq“. Saban Center Analysis (7).
35. ↑ Ottaway, Marina S. „Back from the Brink: A Strategy for Iraq“. Carnegie Endowment for International Peace.
36. ↑ „The Next Iraqi War: Sectarianism and Civil Conflict“. Middle East Report No 52. International Crisis Group.
37. ↑ Dobbins, James F. „America's Role in Nation-Building from Germany to Iraq“ (PDF). Heinrich-Böll Foundation.
38. ↑ „Khalilzad Admits US Unlocked Pandora's Box in Iraq.“ Zaman Daily Newspaper
39. ↑ Ricks, Thomas E. „Situation Called Dire in West Iraq“, Washington Post
40. ↑ „Sudan tops 'failed states index'“, BBC News
41. ↑ http://www.crooksandliars.com/2006/09/10/the-new-spin-katie-courics-interview-of-george-bush/
42. ↑ http://movies.crooksandliars.com/CBS-Couric-Bush.wmv
43. ↑ „Shiite militia briefly seizes Iraqi city“, MSNBC
44. ↑ „Bombs, mortars in Shiite slum kill at least 161“, MSNBC
45. ↑ „Anbar Picture Grows Clearer, and Bleaker“, Washington Post
46. ↑ „Attacks in Iraq at All-Time High, Pentagon Report Says“, PBS
47. ↑ „Saddam Hussein executed in Iraq“, BBC
48. ↑ http://www.whitehouse.gov/news/releases/2007/01/20070110-7.html
49. ↑ http://select.nytimes.com/gst/abstract.html?res=F00C14F639540C728DDDA80894DF404482
50. ↑ http://www.armymedicine.army.mil/news/releases/20070504mhat.cfm
51. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=520106
52. ↑ http://apnews.myway.com/article/20070709/D8Q97VI00.html
53. ↑ Okupace Iráku: Přes milion mrtvých
54. ↑ http://www.jungewelt.de/2007/10-26/048.php
55. ↑ USA za válku v Iráku zaplatí tři bilióny dolarů
56. ↑ Účet za Irák: tři biliony dolarů, idnes.cz
57. ↑ Kolik obětí měla válka v Iráku?

[editovat] Související články

• Okupace Iráku – sled událostí
• Válka v Perském zálivu
• Irácko-íránská válka

[editovat] Audiovizuální dokumenty

• Leading to War (Cesta k válce) – [3]. Sestřih událostí ze stěžejních jednání, tiskových konferencí atd., které vedly Spojené státy k Válce v Iráku.

[editovat] Externí zdroje

• Jak ukončit válku v Iráku: dva konkurenční plány Immanuel Wallerstein, 12. červen 2007
• V iráckém pekle prý zamrzají ledy, Britské listy, Daniel Veselý, 20. prosince 2007
• Spojení mezi Saddámem a Al-Káidou? Nikdy nebylo, aktuálně.cz