Stoletá válka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stoletá válka byla válka mezi Anglií a Francií v letech 1337–1453, jejíž příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii a záminkou neuznání nástupnictví Edvarda III. na francouzský trůn. Skončila se tak, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili, vizte Normanské vévodství) kromě Calais a Normanských ostrovů.
Obsah |
[editovat] Příčiny
Anglie a Francie byly dvě suverénní království a angličtí králové měli jako léno značnou část francouzského území, protože když roku 1066 normanský vévoda Vilém Dobyvatel porazil anglického krále Harolda II. Godwinsona v bitvě u Hastingsu, ponechal si i svoje državy ve Francii. Francouzi potom o tato území v následujících stoletích sváděli střídavě úspěšné i neúspěšné války s Angličany. Stoletá válka byla konečným vyvrcholením těchto sporů.
Další příčinou stoleté války byl i spor obou království o nadvládu nad důležitým obchodním centrem, Vlámskem. Před začátkem stoleté války měli v těchto sporech převahu Francouzi. V roce 1336, tedy rok před začátkem války, dal vlámský kníže Ludvig pozatýkat všechny anglické obyvatele Vlámska. Následovalo odvetné opatření ze strany Angličanů proti všem obyvatelům Vlámska provozujícím obchod, zákaz vývozu anglické vlny do Vlámska a dovozu vlámských výrobků do Anglie, důsledkem čehož vypuklo v zemi lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede, který uzavřel spojenectví s anglickým králem Edvardem III. Když však francouzský král Filip VI. napadl anglické državy ve Francii, Edvard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku.
[editovat] První etapa
Na počátku Stoleté války měli Angličané především zájem udržet si svoje území ve Francii stejně jako upevnění svého obchodního postavení ve Flandrech. Spojencem Francie bylo Skotsko, které jen těžko snášelo svoji lenní závislost na Anglii, spojencem Anglie byly samotné Flandry.
Vítězství v námořní bitvě u Sluis v roce 1340 zajistilo Angličanům dlouhodobou kontrolu nad kanálem La Manche. Zatímco se Angličanům dařilo v námořních střetech, v pozemních tolik štěstí neměli. Ztratili dokonce i svého velkého spojence, Jakoba van Artevelde, který byl za svůj pokus dosadit na flanderský trůn prince z Walesu v roce 1345 zavražděn.
Hned další rok však zvítězila anglická armáda vedená Edvardem III. ve významné bitvě u Kresčaku nad mnohonásobnou přesilou Francouzů. V tomto boji se hlavně osvědčili waleští lukostřelci, kterým Edvard III. zvýšil morálku tím, že přikázal svým rytířům sesednout z koní a bojovat bok po boku s lukostřelci. V této bitvě padl též významný spojenec Francie, český král Jan Lucemburský, který byl už v té době slepý. Jeho chrabrost později ocenil anglický princ, syn Edvarda III., Černý princ Edvard tím, že přijal do svého znaku tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo Ich diene („Sloužím“).
V mnoha bitvách stoleté války se projevil rozdíl v taktice Anglie a Francie. Francouzská vojska se skládala především ze šlechtické jízdy, kterou provázely oddíly měšťanů a žoldnéřů, kterými šlechta opovrhovala a nechtěla je pouštět do bitvy, což si spolu s dokonalejší anglickou taktikou vyžádalo sérii proher a tragédií. Naproti tomu Edvard III. disponoval nejen výbornou jízdou, ale i výbornými lukostřelci z Walesu, ozbrojenými dlouhými luky. V bitvách stoleté války tito lukostřelci postříleli francouzské jezdce dříve, než stihli použít svoje dlouhá kopí a těžké meče. Lukostřelci se ukázali jako neocenitelná součást anglické armády.
V roce 1347 po dlouhodobém obléhání dobyli Angličané přístavní město Calais a to zůstalo v jejich moci déle než dvě stě let. V roce 1347 byl uzavřen osmiletý mír mezi Francií a Anglií trvající do roku 1355. Po smrti Filipa VI. v roce 1350 nastoupil na francouzský trůn jeho syn Jan II. přezdívaný Dobrý. V bitvě u Poitiers v roce 1356 byli Francouzi poraženi Černým princem Edvardem a král Jan, spolu s mnoha svými šlechtici, byl zajat. V následných zmatcích se vlády ve Francii chopil Karel V., přezdívaný Moudrý, syn Jana II., který s pomocí panstva a duchovenstva nejprve musel zlikvidovat protiválečnou vzpouru pařížských měšťanů. Toto vítězství Karel nezneužil, ale snažil se vytvořit v zemi pořádek.
Mírem v Brétigny v roce 1360 skončila první etapa stoleté války. Anglický král Edvard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry setrvaly v moci Francouzů. V moci Angličanů však zůstalo přístavní město Calais, jakož i většina francouzského území. Kromě toho měl král Jan zaplatit obrovské výkupné v hodnotě tří milionů dukátů, což však nikdy nesplatil, a proto odešel do zajetí do Anglie, kde v roce 1364 zemřel. Dříve než zemřel, udělil svému druhému synovi Filipu Smělému Burgundské vévodství.
[editovat] Druhá etapa
Mírem z Brétigny skončilo první období stoleté války a začalo druhé. Na francouzský trůn v roce 1364 nastoupil Karel V. a za několik let Francouzi obnovili boje. Teď však už změnili svou taktiku a pod vedením schopného vojáka Bertranda du Guesclin vedli malou válku, bránili města a velkým bitvám se opatrně vyhýbali. Tento způsob se jim vyplatil a v roce 1380 zůstaly v anglické moci už jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais.
Za vlády Karla V. Francie prosperovala. Karel zbavil zemi loupeživých band bývalých žoldnéřů a dal zbourat mnoho hradů, aby se nestaly anglickou oporou. Nařídil, aby parlament zasedal stále, nejen občas jako do té doby, a právo vydávat zákony vyhradil jen panovníkovi. Podporoval vědu a umění, rozšířil Paříž, zvelebil Louvre a založil několik zámků.
V roce 1377 zemřel v Anglii král Edvard III. a zanechal vládu svému vnukovi, Richardu II., synovi Černého prince Edvarda. Jeho strýcové Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, Edmund z Campbridge, vévoda z Yorku a Thomas Buckingham, vévoda z Gloucesteru, uznali mladého krále a svolili k zřízení zvláštní vlády. Období panování Richarda II. však nebylo pokojné. Už v roce 1381 musel potlačit lidové povstání, které si pod vlivem Jana Wicliffa kladlo za cíl rovnost všech stavů. Povstalci se pod vedením Wata Tylera zmocnili Toweru, povstání bylo potlačeno a Wat Tyler zavražděn.
Po porážce povstání Wata Tylera se Richard obrátil proti parlamentu a proti svým strýcům, kteří neustále omezovali jeho moc. Nejprve se roku 1389 sám chopil moci a o osm let později, v roce 1397, dal část z nich zajmout a některé dokonce popravit. Omezil moc parlamentu a začal vládnout absolutisticky. V roce 1399 zemřel Richardův strýc Jindřich z Gauntu a Richard se zmocnil jeho majetku. Jindřichův syn, také Jindřich, využil královu nepřítomnost v Anglii. Richard tehdy podnikl válečnou výpravu do Irska a vrátil se z exilu do Anglie, kde se spojil s nespokojenými stavy. Richarda po návratu do Anglie zajali a přinutili vzdát se královské koruny. Parlament potom přijal za krále syna Jindřicha z Gauntu, Jindřicha IV. Na anglický trůn tak v osobě Jindřicha IV. dosedla dynastie Lancasterů. Richard zemřel v roce 1400 ve vězení na hradě Pontefract.
Ve Francii od roku 1380 vládl syn Karla V., Karel VI., a pro Francii tehdy nastaly zlé časy. Za mladého Karla nejprve vládli jeho strýcové, vévoda burgundský, anjouský a berryský. V zemi vypuklo několik povstání, v Paříži, ve Flandrech i jinde. Povstání byla potlačena a v roce 1384 se vlády ve Flandrech ujal burgundský vévoda Filip. Po získání Flander se začalo Burgundsko Francii stále více a více odcizovat a vést vlastní politiku.
V roce 1388 se Karel VI. odvrátil od svých strýců a vybral si rádce z příslušníků nižší šlechty. V roce 1392 však u něho propukla duševní choroba a vlády se znovu chopili jeho strýcové. Když v roce 1404 burgundský vévoda Filip zemřel, jeho syn Jan Neohrožený si chtěl zachovat svůj vliv a postavení ve vládě. Když se mu v tom pokoušel zabránit králův bratr Ludvík Orleánský, dal ho Jan v roce 1407 zavraždit. Následovala občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou.
[editovat] Třetí etapa
Nepokojů ve Francii využil nový anglický král Jindřich V., syn Jindřicha IV., a v roce 1415 se vylodil v Normandii. Tím skončilo druhé období války a začalo třetí, poslední. Ještě v tom roce zvítězil Jindřich V. nad šestinásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Azincourtu, podobnou taktikou jako Edvard III. a Černý princ Edvard v bitvě u Kresčaku a v bitvě u Poitiers. Jindřich ovládl celou Normandii a v roce 1420 uzavřel s francouzskou královnou Izabelou a novým burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu v Troyes. Podle ní měl Jindřich přijmout za manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti zasednout na francouzský trůn. Syn Karla VI. měl být z následnictví vyloučen. Tehdy taktéž Angličané našli v burgundském vévodovi mocného spojence.
Jindřich se však francouzské koruny nedočkal, protože v roce 1422, jen sedm týdnů před Karlem VI., nečekaně zemřel. Zanechal po sobě devítiměsíčního syna Jindřicha VI., který byl uznán za krále v Anglii a části Francie, severně od Loiry a v Guyenne. V Anglii za něho vládl vévoda z Gloucesteru a ve Francii jeho strýc, vévoda z Bedfordu.
V ostatních oblastech Francie vládl syn Karla VI., princ Karel, devatenáctiletý lenivý mladík. Proti němu pokračoval ve válce vévoda z Bedfordu, jehož vojska postoupila za Loiru a v roce 1428 už obléhala Orléans, poslední většinu vojenskou pozici francouzských sil, kde byl velitelem známý Dunois, přezdívaný Bastard Orleánský. Francouzi se však ubránili do příchodu posil, vedených obyčejným sedláckým děvčetem, Johankou z Arku. V roce 1429 se jí podařilo Orléans osvobodit, čímž si získala svoje „bojové“ jméno, Panna Orleánská. V tom samém roce byl v Remeši korunován princ Karel VII., čímž měla Francie naráz dva krále.
Vystoupením Jany z Arku v stoleté válce se ve větší míře uplatnily lidové síly a válka proti Angličanům najednou nabyla národního charakteru. Na Angličany se najednou problémy nahrnuly ze všech stran – jejich vztahy s burgundským vévodou se začaly zhoršovat a jejich vojska ve Francii pociťovala nedostatek zásob a posil. Navíc začaly vznikat neshody mezi dvěma nejmocnějšími panovníky lancasterské linie, vévodou z Befordu a vévodou z Gloucesteru.
Po osvobození města Orléans a porážce Angličanů u měst Pataye a Jargeau nastal obrat ve válce. Vysoká šlechta však záviděla Janě z Arku její postavení a překáželo jí, že spásu Francii přineslo obyčejné děvče. Jana byla nakonec vyštvána z královského dvora a vrátila se zpět do boje. Při osvobozování Compiégne byla zajata Burgunďany a v roce 1431 byla v Rouenu upálena.
V roce 1435 bylo svoláno zasedání v městě Arras, na které se dostavili vyslanci skoro všech evropských států. Mělo se tam rozhodnout o osudu Francie, ale k tomu nedošlo pro neshody mezi Anglií a Francií. Válka proto pokračovala. Angličané však ztratili svého burgundského spojence, který za přestup na francouzskou stranu zinkasoval mnohé území a lenní nezávislost na francouzském králi až do Karlovy smrti.
Potom už následovala jedna porážka Angličanů za druhou. V roce 1436 dobyli Francouzi Paříž a v roce 1449 Normandii. Angličané na závěr v roce 1453 prohráli bitvu u Castellione a museli válku ukončit. Ve Francii zůstalo v jejich moci jedině přístavní město Calais s okolím a Normanské ostrovy. Calais padlo do rukou Francouzů znovu v roce 1558 a jediné území, které Angličanům ve Francii zůstalo, jsou Normanské ostrovy.
[editovat] Chronologie
- 1337 – král Edvard III. vznesl nárok na francouzský trůn, začátek otevřeného konfliktu mezi Anglií a Francií
- 1338 – francouzské loďstvo napadlo a vypálilo anglický přístav Portsmouth
- 1340 – Angličané porazili francouzské loďstvo u Sluise, což jim zajistilo dlouhodobou nadvládu nad kanálem La Manche
- 1345 – v Gentu byl zavražděn významný spojenec Anglie, Jakob van Artevelde
- 1346 – bitva u Kresčaku (Crécy). Anglie porazila Francii, v této bitvě padl Jan Lucemburský, začátek obléhání přístavu Calais
- 1347 – po počátečních bojích se obě strany finančně vyčerpaly, v důsledku čehož uzavřely osmileté příměří, po dlouhodobém obléhání se francouzský přístav Calais vzdal anglickému králi Eduardovi
- 1350 – po smrti Filipa VI. zasedl na francouzský trůn Jan II.
- 1355 – konec příměří mezi Anglií a Francií, uzavřeného v roce 1347
- 1356 – Černý princ Edvard zajal u Poitiers Jana II.
- 1358 – povstání měšťanů v Paříži, zároveň i sedlácké povstání
- 1360 – Francie uzavřela s Anglií v Brétigny mír, který dovoloval Angličanům ponechat si všechna získaná území, Francie na pokraji katastrofy
- 1364 – Jan II. zemřel v anglickém zajetí, králem se stal Karel V.
- Karel V. znovu vyhlásil válku Anglii a vyhnal Angličany z mnoha oblastí Francie
- 1377 – v Anglii zemřel král Edvard III. a vládu zanechal svému vnukovi Richardovi II.
- 1380 – v anglické moci zůstaly už jen Bayonne, Calais, Cherbourg, Brest a Bordeaux, vlády ve Francii se po smrti svého otce Karla V. ujal Karel VI.
- 1381 – lidové povstání v Anglii, vedené Watem Tylerem
- 1388 – Karel VI. se odvrátil od svých strýců a vybral si poradce z řad nižší šlechty
- 1392 – u Karla VI. propukla duševní choroba, jeho strýcové se znovu chopili vlády
- 1413 – Jindřich V. korunován králem Anglie
- 1415 – Jindřich V. obnovil nárok na francouzský trůn a vylodil se v Normandii
- 1420 – Jindřich V. uzavřel v Troyes smlouvu s francouzskou královnou Izabelou a burgundským vévodou Filipem Dobrým, která uznávala Jindřicha V. za dědice francouzské koruny
- 1422 – smrt Jindřicha V. a Karla VI., válka pokračovala pod vedením Jindřichova bratra, vévody z Bedfordu
- 1429 – Johanka z Arku osvobodila Orléans a porazila Angličany u města Pataye
- 1431 – Johanka z Arku prohlášena za čarodějnici a upálena v Rouenu, Anglie začala ztrácet svoje postavení ve Francii
- 1449 – Normandie znovu dobyta Francouzi
- 1453 – konec stoleté války, Angličané ztratili všechna území kromě přístavu Calais
[editovat] Související články
 |
Související články obsahuje Portál Středověk |
