Slovenské národní povstání
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Slovenské národní povstání | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Druhá světová válka | |||||||||||
 Vojáci povstalecké armády |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
| ČSR, SSSR | Třetí říše | ||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Ján Golian, Rudolf Viest | Hermann Höffle | ||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 47 000 později 60 000 mužů pravidelné armády a 18 000 partyzánů | 48 000 až 50 000 mužů | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 1720 padlých, 3600 raněných, asi 10 000 zajatých mužů, do 12 000 padlých a zavražděných v důsledku partyzánské války | 4200 padlých, 5000 raněných, 300 zajatých | ||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.
Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do guerillové (partyzánské) války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). Kromě Slováků bojovali v SNP také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi.
Obsah |
[editovat] Situace před SNP
Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čím by výrazně narušili Heinriciho ústupové plány. Území Slovenska by se tím výrazně ušetřilo před hrůzami války.
[editovat] Začátek SNP
Povstání však vypuklo předčasně. Po zvýšení aktivity partyzánských skupin po celé zemi. Obzvlášť pak útoku proti důležitým železničním komunikacím, tunelům, obsazení některých měst jako i incidentu s postřílením členů německé vojenské mise požádal německý vyslanec v Bratislavě Hanns Elard Ludin Berlín o vojenský zásah. Bratislavská vláda s ním 28. srpna vyslovila souhlas; nepředpokládaná přítomnost německých vojáků na Slovensku ovšem křížila plány organizátorů povstání. Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna večer vydalo rozkaz posádkám slovenské armády. Povstání se rychle rozšířilo a zasáhlo na 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory.
[editovat] Průběh SNP
Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. čs. armáda na Slovensku (oficiálně jmenovaná 31. srpna). Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.
Do SNP se nezapojily některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády německou armádní skupinou Heinrici, ukončené 1. – 2. září, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami u slovenských hranic operující Rudé armády. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů. Nejtěžší boje sváděli vojáci a partyzáni v září a říjnu o Strečno, Priekopy, Martin, Sučany, Partizánske, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vrchu Ostrô a jinde. Trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Spojenců a Sovětů. Nejúčinnější pomocí povstání byla východokarpatská operace Rudé armády (viz Karpatsko-dukelská operace), jakož i přesun 1. čs. stíhacího leteckého pluku a 2. čs. samostatné paradesantní brigády ze SSSR na povstalecké letiště Zolná a Tri Duby.
[editovat] Slovenská národní rada
Nedlouho po začátku povstání vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoci vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár.
