Severní Bukovina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

V dějinách bylo území Bukoviny součástí Kyjevské Rusi, Haličsko-volyňského knížectví, Moldavského knížectví, Osmanské říše, Habsburské říše či Rumunského království.

Dnes je tato oblast rozdělena – severní Bukovina patří Ukrajině, Bukovina jižní Rumunsku. Vzhledem k historickému vývoji, lze přes množství rozdílů nalézt i množství styčných bodů v mnoha sférách života tamní populace.

Slovanské obyvatelstvo osídlilo území dnešní Bukoviny již v době před vznikem Kyjevské Rusi. O tom svědčí nejen písemné zmínky o Venetech, Antech a Sklavenech v dílech několika historiků (např. Jordanes nebo Prokopios), ale i archeologický výzkum prováděný po roce 1945 na území Černivecké oblasti USSR. Prvním známým východoslovanským kmenem v Bukovině byli Tiverci, jak ve své kronice uvádí staroruský letopisec Nestor.

Území Bukoviny bylo součástí Kyjevské Rusi a později Haličsko-volyňského knížectví. Toto tvrzení je podepřeno písemnými prameny (např.: Povisť vremennych lit, Slovo o pohybeli Ruskoji zemli, Slovo o pluku Igorově, Haličsko-volyňský letopis, Bârladská gramota aj.) a archeologickým výzkumem.

Po rozpadu Haličsko-volyňského knížectví v polovině 14. století byly jeho části postupně včleňovány do tehdy vznikajícího Moldavského knížectví. Nejdéle odolávala tzv. Šypynská země, jejíž jihozápadní cíp se stal součástí Moldavska až roku 1499. Význam ukrajinské kultury v Moldavském knížectví bývá srovnáván s rolí běloruské kultury v Litevském knížectví. Vzorem pro organizaci státní správy ve středověkém Moldavsku byla staroruská knížectví. Staroukrajinština sloužila na knížecím dvoře v Suceavě jako úřední jazyk. O silném vlivu Ukrajinců v Moldavském knížectví svědčí i to, že v některých dobových pramenech je Moldavsko nazýváno „Rossovlachija“.

S rozpadem Rakouska-Uherska vyvrcholily v Bukovině iredentistické snahy Ukrajinců i Rumunů. Ukrajinci již dříve volali po rozdělení Bukoviny na ukrajinskou a rumunskou část (etnografická hranice mezi oběma národy je zřetelná).Rumunští nacionalisté v čele s Iancu Flondorem trvali na přičlenění celé Bukoviny k Rumunsku. V listopadu 1918 vstoupila rumunská vojska do Bukoviny a zmařila ukrajinské snahy o rozdělení této provincie na základě etnického principu. Proti rumunské okupaci severní Bukoviny protestovali představitelé vlád ZULR, ULR a později USSR, resp. SSSR.

Meziválečná léta (1918-1940) jsou v tzv. Velkém Rumunsku ve znamení represí vůči ukrajinské menšině. Toto období se vyznačuje bezohlednou rumunizací bukovinských Ukrajinců. Severní Bukovina byla osídlována rumunským úřednickým aparátem a armádou. Ukrajinské školství všech stupňů bylo zrušeno. Ukrajinský tisk byl značně omezen a kontrolován cenzurou.

Pět výše uvedených tezí představuje ta významná historická období v dějinách Bukoviny, v jejichž výkladu se ukrajinští historikové rozcházejí se svými rumunskými kolegy. Uvedený pohled na vybrané kapitoly z dějin Bukoviny vychází z prací zvláště těchto autorů: M. Hruševskyj, M. Korduba, B. Krupnyckyj, J. Kozak, D. Kvitkovskyj, T. Bryndzan, A. Žukovskyj, I. Rybalka, B. Tymoščuk, O. Dobržanskyj, J. Makar, O. Masan, P. Magocsi.

Rumunská historická území
Bukovina (Severní Bukovina | Jižní Bukovina) • Dobrudža (Severní Dobrudža | Jižní Dobrudža) • Moldávie (Besarábie | Budžak | Herca) • Sedmihradsko – Transylvánie (Banát | Krišana | Maramureş | Satmar) • Valašsko (Muntenia | Oltenia)