Potěmkinova vesnice
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna. Relevantní diskuse je na diskusní stránce. |
Jako Potěmkinovy vesnice (stavění Potěmkinových vesnic) bývá označována snaha vylepšit něco více, než tomu tak ve skutečnosti je - falešně přikrášlit skutečnost a zastírat pravdivý stav věcí.
Příkladem mohou být minulé i současné ekonomiky hlásící se k myšlenkám socialismu - např. i bývalé socialistické Československo, které na odiv vystavovalo některé svoje úspěchy, často bylo mnoho prvků národního hospodářství však nastaveno tak, aby se vytvořil dojem bohatší země (například záporná daň z obratu). Podobně se postupovalo i v jiných oblastech (rekonstrukce center měst apod.) a i v dalších socialistických zemích.
[editovat] Původ
Cesta Kateřiny II. na Krym v roce 1787, na níž ji doprovázel i rakouský císař Josef II., byla součástí diplomatických příprav na společný rusko-rakouský útok na Osmanskou říši, současně se mělo rakouskému císaři a početnému doprovodu cizích diplomatů z nejrůznějších zemí ukázat bohatství a moc Ruska. Carský výlet na Krym se připravoval několik let. Na každém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, vyspraveny cesty, opravovány fasády atd.
Avšak finanční prostředky impéria byly limitované a změnit pustinu v kvetoucí kraj nedokázal ani všemocný vicekrál G. Potěmkin. Aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nedávno k Rusku připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířů, zběhlých v tehdy módní tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik desítek korábů s carskou suitou, namalovali makety vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně.
Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (ve skutečnosti se však jednalo o písek), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků.
Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly „pravé“ jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod nestačily divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní „upravené“ na bitevní koráby… Mnozí historici o těchto událostech pochybovali a někteří pochybují i dnes. Ale máme zprávy dobových svědků, kteří potvrzují, že tyto „potěmkinské vesnice“ opravdu existovaly. Jedním ze svědků, kteří o falešných vesnicích psali ve své korespondenci, byl např. saský diplomat Georg von Helbig. Objeveny byly i dopisy samotného Potěmkina, v nichž žádal prezidenta akademie umění o urychlené dodání skupiny umělců, kteří měli namalovat kulisy vsí a staveb, jimiž panovnice projížděla. Dalším důležitým svědkem byl už výše zmíněný císař Josef II., který se s carevnou Kateřinou Velikou sešel na Krymu k politickým jednáním. Ten označil svou cestu na Krym za „halucinaci“. Samotná carevna během cesty tušila, že něco není v pořádku, ale zřejmě jí to příliš nevadilo. To, co bychom mohli označit za „potěmkinismus“ bylo vlastní i její povaze a rovněž její politice. Pro Kateřinu Velikou byl falešný lesk a umělé pozlátko rovněž důležitější než holá a tvrdá pravda, což se za její vlády opakovaně prokázalo.
