Grigorij Potěmkin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Grigorij Alexandrovič Potěmkin (24. září 1739 - 16. října 1791) vstoupil do dějin především jako dlouholetý rádce, milenec a neoficiální spoluvládce carevny Kateřiny II. Veliké.

Narodil se v obci Čižovo poblíž Smolenska v rodině nepříliš bohatého běloruského důstojníka šlechtického původu. Původně navštěvoval církevní školu, ale v šestnácti letech se přihlásil jako řadový voják do jízdní gardy. V roce 1756 byl přijat na gymnázium při právě založené moskevské univerzitě. Jako mimořádně nadaný student se stal jedním z dvanácti nejlepších absolventů této školy. Za odměnu byl poslán do Petrohradu a představen carevně Alžbětě I. Krátce po návratu z Petrohradu byl však ze studií vyloučen, jelikož školu přestal navštěvovat. Tuto situaci způsobil zřejmě jeho zdravotní stav. Potěmkin trpěl po celý život častými a dlouhodobými depresemi, stavy naprosté apatie a únavy.

Tato období trvala i několik měsíců a Potěmkin se dle svědků po celou tuto dobu vždy oddával náboženskému mysticismu, opíjel se, odmítal se mýt a převlékat.

Po vyloučení ze studií se Potěmkin vrátil do gardy, kde byl povýšen na strážmistra. V roce 1762 došlo ke státnímu převratu a moci se ujala Kateřina II. Potěmkin sice nepatřil k předním organizátorům převratu, ale aktivně se na něm podílel, za což byl carevnou náležitě odměněn a povýšen na podporučíka gardy. Získal také post carského podkomořího. Jako diplomatický kurýr strávil následující rok a půl ve Švédsku. Po návratu se jeho vojenská kariéra dále příznivě vyvíjela a v roce 1768 se přihlásil jako dobrovolník do bojů proti Turecku. Zakrátko byl povýšen na generál-majora a v roce 1773 na generál-poručíka. V roce 1772 je moci zbaven dosavadní favorit a milenec Kateřiny II. Grigorij Orlov a je nahrazen Alexejem Vasilčikovem. Toho se však carevna Kateřina brzy nabažila a tak se v roce 1774 stává ve svých pětatřiceti letech jejím milencem Potěmkin.Ten získává jedno vyznamenání za druhým, velkolepé dary a hodnosti a brzy je jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Ruska. Získává titul hraběte, následně v roce 1776 i titul říšského knížete, který mu na přání carevny udělil císař Josef II. Po Potěmkinovi přišla ještě celá řada dalších milenců – z nichž většinu vybral pro carevnu on sám – ale Potěmkin zůstával nadále ve svých funkcích a byl neoficiálním spoluvladařem, rádcem a přítelem Kateřiny II. Veliké až do své smrti. Povahově byl protipólem carevny. V politice byl méně cynický než ona a byl zastáncem méně tvrdých způsobů řešení některých situací – například ve vztahu k Polsku. Byl rovněž rozhodnější než carevna a současníci jej považovali za skvělého organizátora a administrátora. Měl rovněž spoustu těžko realizovatelných politických i vojenských plánů a nápadů, zatímco Kateřina uvažovala spíše prakticky a střízlivě. Kníže Tauridský, jak zněl jeho titul, měl ovšem s Kateřinou také mnoho společných zálib. Tou největší bylo asi užívání si přepychu a nekontrolovaného utrácení peněz. Žádný z dosavadních ani následujících favoritů Kateřiny II. Veliké nestál státní pokladnu tolik jako Potěmkin. Největšího úspěchu své kariéry dosáhl Potěmkin jako vicekrál a vladař nově připojených území na jihu Ruska. V březnu 1774 ho carevna jmenovala generál-gubernátorem Novorosijska (Nové Rusi). V roce 1785 byla tato gubernie přejmenována na Jekaterinoslavskou a byla k ní připojena i Taurida (Krym). Potěmkin se rozhodl tuto téměř liduprázdnou oblast proměnit v nejbohatší kraj Ruska. Z celé Evropy byli zváni cizí kolonisté, aby tato místa osídlili. Největší rozmach výstavby Novorossijska začal po roce 1783, kdy do oblasti dorazily velké finanční prostředky na její rozvoj a začala výstavba Sevastopolu. Další vývoj ovšem ukázal, že tyto velké plány daleko přesahují reálné možnosti státní pokladny. Carevna ovšem Potěmkina bezvýhradně podporovala, jelikož jeho kolonizační plány byly plně v souladu s její myšlenkou na postupné vytlačení Turecka z blízkých oblastí a ovládnutí Černého moře, Balkánu a následné dobytí Cařihradu a vytvoření Řecké východní říše. Tohoto ctižádostivého plánu se však nepodařilo nikdy dosáhnout. V roce 1787 pozval Potěmkin carevnu Kateřinu II. Velikou na inspekční cestu na Krym (v této době vznikl výraz potěmkinské vesnice).

Zanedlouho poté rusko–rakouská koalice v několika bitvách porazila turecká vojska a rusko-turecká válka byla ukončena v roce 1790 dobytím Izmajlu. Potěmkin dostal plnou moc, aby zahájil mírová jednání s Turky. Do Jasů byla svolána mírová konference, ale té se již Potěmkin nezúčastnil. Do Jasů sice dorazil, ale ve velmi špatném zdravotním stavu. Odtud se vydal na cestu do Nikolajeva, ale během tohoto putování zemřel, zřejmě na perforaci žlučníku.

Tento biografický článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.