Matyáš Korvín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Matyáš Korvín
Uherský a chorvatský král, spoluvládce zemí Koruny české

Matyáš Korvín: Chronica Hungarorum (autor Johannes de Thurocz).
Doba vlády	1458 – 1490
Narození	23. února 1440
	Cluj-Napoca
Úmrtí	6. dubna 1490
	Vídeň
Přechůdce	Ladislav Pohrobek
Následník	Vladislav Jagellonský
Manželky	I. Kateřina z Poděbrad (1461-4)
	II. Beatrix Neapolská (1476-90)
Otec	Jan Hunyadi
Matka	Erzsébet Szilágyi

Matyáš Korvín (23. února 1440 – 6. dubna 1490, Vídeň) byl v letech 1458 až 1490 uherský král, od roku 1486 (titulární) rakouský vévoda a od roku 1469 si nárokoval i titul českého krále. Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy.

Obsah

1 Osobnost
2 Politický styl
3 Zahraniční politika
- 3.1 Válka s Jiřím z Poděbrad
- 3.2 Válka s Vladislavem Jagellonským
4 Související články
5 Další
6 Externí odkazy

[editovat] Osobnost

Matyáš Korvín se narodil jako mladší syn uherského gubernátora a slavného vojevůdce Jánose Hunyadyhi. Přes nesporně úspěšnou kariéru jeho otce, rod nepatřil ke staré rodové šlechtě. Šlechtický titul jeho předkové získali pravděpodobně až na počátku 15. století, což v soudobé vyšší společnosti působilo jako handicap. (Tento nedostatek nepříliš urozeného původu se János i Matyáš snažili vyrovnat typickým způsobem pro svou dobu: o Jánošovi kolovaly pověsti, že je nemanželským synem Zikmunda Lucemburského a pro Matyáše italští rodopisci našli původ v římském rodu Corvini, jejichž rodové jméno je podobné latinskému označení rodového znaku Hunyadů havrana–corvus). O spojitosti s havranem existuje legenda, že když byl král Matyáš vězněn v Praze, tak na jeho okno usedl havran, kterému svěřil svůj královský prsten, aby ho odnesl do Uher. A tak se i stalo. Je to samozřejmě jen legenda, ale havrana s prstenem v zobáku najdeme na Matyášově kostele (též Korunovační kostel) v Budapešti a na mnohých jiných místech v Maďarsku. Mimo jiné i ve znaku Maďarské pošty.

Havran s Matyášovým prstenem

Matyášovi se dostalo důkladného vzdělání, ovlivněného nově do Uher pronikajícím humanistickým duchem. Matyáš se naučil vedle latiny i němčinu, češtinu, chorvatštinu a měl i znalosti římských a řeckých dějin. Jako mocný panovník vytvořil na budínském dvoře rozsáhlou a ve své době slavnou knihovnu o asi 2 500 svazcích. V pozdější době se jeho ovlivnění italskou renesancí projevovalo i v rozsáhlé mecenášské činnosti. Na jeho dvoře pobývali četní učenci, např. Martius Galeotti z Narni, Antonio Bonfini z Ascoli, Aurelio Brandolini, Petr Ranzano, Tadeáš Ugoletti a Marsilio Ficino a na králových objednávkách pracovali např. Filippo Lippi, Verrocchio nebo Benedetto da Maiano.

Ženatý byl Matyáš dvakrát. Nejdříve s dcerou českého krále Jiřího z Poděbrad, Kateřinou. Manželství ale bylo krátké, protože Kateřina zemřela při prvním porodu. Matyáš se snažil najít další ženu v okruhu středoevropských panovnických dvorů, ale tato snaha nebyla úspěšná. Nakonec se oženil s Beatricí Neapolskou, která mu sice neporodila legitimního potomka, ale stala se už za jeho života a o to více po jeho smrti, důležitou figurou ovlivňující vnitropolitickou situaci státu. Navíc se jejím příchodem upevnila kulturní pouta budínského dvora s renesanční Itálií. Jediného, ale nelegitimního, potomka porodila Matyášovi Barbara Edelpöcková ze Steimu nad Dunajem. Ke konci života, když se jasně ukázalo, že z jeho druhého manželství dítě nevzejde, pokoušel se pro svého syna Jana mezinárodně potvrdit legitimitu.

[editovat] Politický styl

Socha Matyáše Korvína v Budapešti

Po smrti jeho otce v rodové politice pokračoval starší bratr Ladislav, který byl Ladislavem Pohrobkem obviněn z vraždy hraběte Ladislava Cellského, ale hlavním problémem byla stoupající moc obou bratrů ovlivňující panovnickou autoritu.

Ladislav a Matyáš byli v roce 1456 pozváni panovníkem na hostinu, kde byli zajati, Ladislav byl ihned popraven a mladší Matyáš odvezen nejdříve do Vídně a pak do Prahy, kde měl být také sťat. Ladislav Pohrobek zemřel dříve než k exekuci mohlo dojít, a osvobozený Matyáš v Praze upevnil své vztahy k Jiřímu z Poděbrad. Tato zkušenost mohla být signifikantní pro jeho politický styl, který praktikoval ve vnitřní, ale i vnější politice. Vnitropoliticky se jeho cílem stala silná, centralizovaná monarchie, s rozhodujícím podílem královské moci. Matyášovi se podařilo rozhodným způsobem omezit moc uherských magnátů a církevních hodnostářů a to často způsobem, který jeho protivníci označovali za tyranský. Významné úřady rozděloval mezi své stoupence z řad drobné šlechty, měšťanů a cizích odborníků, kteří jej svými ambicemi nemohli ohrozit. Ve vztahu k církevním hodnostářům vládl stejně pevnou rukou. Jako další silní středověcí panovníci si nárokoval právo rozhodovat o osobách, kterým měl být ten který úřad udělen a to včetně úřadu ostřihomského arcibiskupa, který udělil např. svému sedmiletému synovci a ferrarskému princi Hipolytovi d´Este.

Vzhledem k zahraničním ambicím potřeboval Korvín disponovat velkým množstvím peněz v hotovosti. To jej vedlo k aktivní hospodářské politice, založené na podpoře měst, rozšiřování jejich privilegií a upevňování hospodářských pout s Rakouskem a Slezskem.

[editovat] Zahraniční politika

Zahraniční politika Uher často působila v součinnosti s římskou kurií. Toto bylo dáno geografickou polohou země, která celou křesťanskou Evropu bránila před osmanskými Turky, proti kterým Matyáš za finanční podpory z Říma uspořádal celkem tři výpravy. V jejich rámci ovšem nedošlo k zásadnímu střetnutí, většinou měly podobu drobných šarvátek a v okamžicích, kdy Matyáš potřeboval své vojsko a finance zapojit do akcí na západě, uzavíral s Turky příměří. S jeho pomíjením hrozícího osmanského nebezpečí snad souvisí i katastrofa roku 1526.

Jeho pozice byla na druhou stranu mezinárodně upevňována vzhledem k jeho aktivitám proti českým kacířům, ze kterých on sám navíc finančně profitoval, protože jeho výpravy na Moravu a do Slezska byly většinou kořistnického rázu.

[editovat] Válka s Jiřím z Poděbrad

Postavil se do čela křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad. Byl poražen a zajat u Vilémova roku 1469 a slíbil, že opustí Čechy. Poté se nechal v Olomouci zvolit českou katolickou šlechtou a městy českým králem.

[editovat] Válka s Vladislavem Jagellonským

Bronzová busta Matyáše Korvína v Nemzeti Történeti Emlékpark, Ópusztaszer.

Okamžitě po smrti Jiřího z Poděbrad začal Matyáš jednat s českou šlechtou o možnosti svého nástupu na český trůn. Na sněmu v Uherském Brodě (duben 1471) bylo dohodnuto příměří, které mělo umožnit uspořádat volební sněm v Kutné Hoře, ze kterého by vzešel nový český panovník. Zde bylo jednohlasně rozhodnuto 27. května 1471 o Vladislavovi Jagellonském jako budoucím českém králi (přál si to tak ostatně i Jiří z Poděbrad). Matyáš se jako protiakci nechal v Jihlavě od papežského legáta znovu vyhlásit českým králem, což stvrdila svým souhlasem i uherská strana v Čechách.

V roce 1474 došlo k plné obnově bojů mezi Matyášem a tentokrát Vladislavem Jagellonským, výrazně podporovaným svým otcem Kazimírem IV. Boje trvaly prakticky nepřetržitě do roku 1479, za tu dobu byly české země politicky rozděleny. Matyáš ovládal Lužici, Slezsko, velkou část Moravy (proti Matyášovi zde stála např. města Uničov a Uherské Hradiště a kladské hrabství) a v Čechách získal podporu pánů z Rožmberka, pánů z Jinřichova Hradce v jižních Čechách, v západních Čechách Švamberků, dále ovládal královské města Plzeň a České Budějovice. Mezi další Matyášovy spojence patřil Albrecht Kostka z Postupic a dokonce Šternberkové a Zajíci ve středních Čechách.

Až v roce 1479 došlo po urputných diplomatických jednáních k uzavření míru v Olomouci, který do určité míry znamenal porážku Vladislava Jagellonského. Matyáš nadále vlastnil titul českého krále, získal Moravu a vedlejší země Koruny české.

O uherskou korunu válčil s císařem Fridrichem III., který si ji nárokoval po svém zesnulém synovci Ladislavu Pohrobkovi. Roku 1463 uzavřeli mír v Šoproni. Uhrám měl nadále vládnout Matyáš, císař však směl používat titul uherského krále.
Toužil po císařské koruně a marně usiloval o zvolení římským králem.
Dobyl dědičné habsburské země a roku 1480 se usídlil ve Vídni.
Ke konci života usiloval o smíření s Habsburky, kteří měli garantovat nástupnictví jeho nemanželskému synu Janovi.

Matyáš Korvín zemřel ve Vídni 6. dubna 1490 a jeho nástupcem na uherském trůně byl právě Vladislav Jagellonský. Ten byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly Matyášovu, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jan. Jako jeden z mála uherských panovníků se Matyáš Korvín v pověstech zachoval jako dobrý král.