Makroekonomie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Makroekonomie je obor ekonomické teorie, který se zabývá zkoumáním ekonomického systému jako celku. Sleduje vztahy mezi agregátními veličinami jako například hrubý domácí produkt, agregátní nabídka, agregátní poptávka, inflace, nezaměstnanost, úroková míra a měnový kurz. Popisuje jakými mechanismy se tyto veličiny utvářejí, jaké faktory je ovlivňují a jakým způsobem je dosahováno ekonomické rovnováhy.

Makroekonomie poskytuje základ pro provádění hospodářské politiky státu, a to jak fiskální politiky, tak monetární politiky nebo zahraničněobchodní politiky.

Existuje několik proudů (škol) makroekonomické teorie, které vysvětlují příčiny některých ekonomických jevů různými (často protichůdnými) způsoby. Obecně však platí, že každá makroekonomická teorie má svoje základy v mikroekonomii. Mezi hlavní makroekonomické školy patří keynesiánství, monetarismus, nová klasická ekonomie, neokeynesiánská ekonomie a další.

[editovat] Konzervativní ekonomie

Marginalistická revoluce v druhé polovině devatenáctého století byla provedena třemi významnými ekonomickými školami, Rakouskou školou založenou Carlem Mengerem a též školami v Cambridge a Laussanne. Ve třicátých letech dvacátého století se v anglosaských zemích především cambridge s lausanne do jisté míry spojily ve své snaze ekonomii matematizovat, čímž daly vznik dnes vládnoucí neoklasické syntezi. Rakouská škola zůstala mimo tento vývoj a její metoda je dodnes zcela odlišná, v mnoha ohledech navazuje na klasickou ekonomii, kterou opravuje a rozšiřuje, aniž by však radikálně měnila její metodu.

Když se Keynes ve své Obecné teorii vymezoval vůči klasické ekonomii, myslel tím především cambridge. Tvrdil, že že klasický model je postaven na dokonalé konkurenci, která neexistuje. Dále tvrdil, že platí pouze v podmínkách plné zaměstnanosti. Zhruba na dvacet let jeho učení zcela ovládlo univerzity. Nicméně když v sedmdesátých letech přišla stagflace, keynesianismus ji nedokázal vysvětlit. Oproti 40. až 60. letům 20. století, kdy bylo vůdčím směrem ekonomického myšlení keynesiánství, se proto na počátku 70. let se začínají prosazovat nové teoretické proudy – monetarismus, škola racionálního očekávání a ekonomie strany nabídky, které společně tvoří dnešní neoklasickou syntézu. Zároveň August von Hayek, známý rakouský ekonom, dostává Nobelovu cenu.

Konzervativci obecně kladou důraz na obhajobu tržních sil a tradičních hodnot. Přitom varují před omezováním ekonomických svobod, které by v důsledku mohlo vést až k omezení politických svobod a svobod osobnosti. Konzervativci oproti poválečnému keynesiánství, které zcela opomenulo peněžní sektor, věnují významu peněz velkou pozornost, přičemž peníze považují za potenciální zdroj nestability. Přitom vycházejí z kvantitavní teorie peněz. Konzervativci upozorňují na nebezpečí inflace, kterou považují za větší hrozbu než nezaměstnanost, což se opět kříží s keynesiánskou politikou plné zaměstnanosti za cenu inflace.