Hospodářský růst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hospodářským (ekonomickým) růstem se rozumí vzestup hospodářského potenciálu země, ke kterému dochází v souvislosti s kvantitativním zvyšováním (růstem) potenciálního hrubého domácího produktu. Při sledování růstu produktu je proto třeba odlišovat dvojí situaci:

1. Jedná se o zvýšení krátkodobé, které je po určité době vystřídané poklesem produktu.
2. Jedná se o dlouhodobý trend spojený obvykle s víceméně plynulým zvyšováním produkčních možností ekonomiky.

V prvním případě jde o růst skutečného produktu ve smyslu jeho cyklického kolísání, ve druhém případě jde o dlouhodobý růst potenciálního produktu, neboli o hospodářský růst.

Obsah 1 Zdroje hospodářského růstu 2 Měření vývoje hospodářského růstu 3 Modely hospodářského růstu 3.1 Klasické modely 3.2 Neoklasický model 3.3 Keynesiánské modely 3.4 Škola mezí růstu 3.5 Teorie endogenního růstu 4 Udržitelný rozvoj a globální problémy hospodářského růstu 5 Bariéry ekonomického růstu 6 Překonání nerozvinutosti 7 Prorůstová politika 8 Reference

[editovat] Zdroje hospodářského růstu

Zdroje umožnující růst potenciálního produktu jsou tvořeny několika složkami:

1. Lidské zdroje, a to
   • množství práce,
   • lidský kapitál, tj. vzdělání, zručnost a zkušenosti pracovníků, náklady na jejich získání, zvýšení a udržení, a dále i motivace a schopnost podnikání.
2. Přírodní zdroje, a to
   • množství půdy a nerostného bohatství,
   • kvalita těchto zdrojů (úrodnost půdy, kvalita nerostů, klimatické podmínky).
3. Kapitálové zdroje v podobě kapitálových statků, jejichž stav (zásoba) je obnovován a rozšiřován investičními statky. Patří sem
   • stroje a zařízení, budovy, stavby apod.
   • technická úroveň těchto statků - jejich výkonnost, přesnost, pracovní a energetická náročnost.

Obecněji je možno zdroje hospodářského (ekonomického) růstu rozdělit do dvou skupin:

• Kvantitativní zdroje růstu: do výroby jsou zapojována nová kvanta práce, přírodních zdrojů a kapitálu se stejnými kvalitativními charakteristikami. Je-li hospodářský růst založen na těchto zdrojích, bývá označován jako extenzivní růst.
• Kvalitativní zdroje růstu: zvyšování kvalifikace pracovníků, využívání kvalitnějších přírodních zdrojů, rozvoj technické úrovně fixního kapitálu. Je-li zdrojem hospodářského růstu převažně rozvoj kvalitativních stránek výrobních faktorů, hovoříme o intenzivním růstu.

Využití všech zdrojů růstu je vždy podmíněno jejich specifickým propojením (kombinací) a začleněním (alokací) do příslušných odvětví výroby. V širším smyslu proto můžeme zahrnout mezi kvalitativní zdroje růstu také:

• dělbu práce v národním a mezinárodním měřítku, a s ní spojenou liberalizaci mezinárodního pohybu statků a výrobních faktorů,
• regulaci nebo deregulaci trhu vládami,
• informační vybavení výrobců podmíněné rozvojem informačních technologií a přístupem k informacím (význam internetu).

V hospodářské realitě dochází v rozvinutých ekonomikách vždy ke kombinaci obou typů zdrojů - kvantitativních a kvalitativních. Jde přitom o takový vývoj zdrojů hospodářského růstu, jejichž výsledkem je obvykle dlouhodobý růst (nikoliv stagnace nebo pokles) potenciálního produktu. Kvalitativní zdroje hospodářského růstu bývají označován také jako technologická změna (technologický pokrok nebo technologický regres). Technologická změna v podobě zkvalitňování kapitálových statků bývá označována jako zpředmětněná technologická změna, ostatní jsou nezpředmětněnou technologickou změnou.

[editovat] Měření vývoje hospodářského růstu

Dosavadní charakteristika ekonomického růstu jako dlouhodobého vývoje potenciálního reálného produktu se týkala úzce teoretického vymezení růstu. Mimo oblast ekonomické teorie se však pojem ekonomický růst často používá jako synonymum vývoje skutečného reálného produktu. Tento vývoj můžeme vyjádřit absolutně (přírůstek v mld. Kč jako rozdíl produktu v období t a produktu v předchozím období), přehlednější je však tempo růstu reálného produktu.

Kromě vývoje absolutní výše produktu je sledován i vývoj relativních ukazatelů produktu, nejčastěji vývoj produktu na 1 obyvatele, a to opět buď jeho absolutní změna nebo jako tempo růstu. Za předpokladu, že obyvatelstvo roste stejně rychle jako množství použití práce (pracovní vstup), můžeme ztotožnit tempo růstu produktu na 1 obyvatele s tempem růstu produktu na jednotku použité práce, teď s tempem růstu produktivity práce.

Ukazatel produktu na jednoho obyvatele vyjadřuje ekonomickou úroveň dané země, analogicky tempo růstu produktu na 1 obyvatele vyjadřuje vývoj ekonomické úrovně. Je považováno za základní ukazatel vývoje životní úrovně v dané zemi. Jeho vypovídací schopnost však může být velmi omezená v důsledku nerovnoměrného rozdělení důchodů. Proto je třeba sledovat též tempo růstu reálných mezd a jiné ukazatele.

[editovat] Modely hospodářského růstu

Ekonomická teorie obsahuje řadu konkrétnějších přístupu v podobě různých růstových modelů, které rozdílně zohledňují význam jednotlivých zdrojů růstu a zkoumají rozmanité aspekty hospodářského růstu včetně omezení růstu.

[editovat] Klasické modely

Jednoduchý klasický model vytvořil Thomas Robert Malthus. Tento model pracuje se stagnujícím množstvím a kvalitou půdy (veškerá půda je využívána) a neuvažuje ani významnější růst množství kapitálu, ani jeho technický rozvoj. Jediným zdrojem ekonomického růstu je v tomto modelu růst obyvatelstva (množství pracovních vstupů), což je však spojeno s klesajícím mezním produktem práce. Tempo růstu produktu se postupně snižuje, až se dostane pod tempo růstu obyvatelstva. Klesá proto produkt na 1 obyvatele a klesají reálné mzdy až na úroveň životního minima, kde se růst obyvatelstva (a tím i produktu) zastaví.

Zvýšení produktu na 1 obyvatele a reálné mzdy je možné v těchto podmínkách dosáhnout buď za cenu zvýšené úmrtnosti (války, epidemie), nebo snížením porodnosti. Růst reálných mezd však povede k růstu porodnosti (k růstu množství práce) a opět k ustálení produktu na úrovni odpovídající životnímu minimu, s následnou stagnací množství obyvatelstva. Dlouhodobé udržování výše reálných mezd na úrovni životního minima představuje v tomto modelu tzv. železný zákon mzdový. Při této tzv. subsistenční úrovni mezd dojde k nulovému růstu množství práce, a tím i k nulovému růstu produktu.

[editovat] Neoklasický model

Neoklasický model hospodářského růstu Roberta Solowa zohledňuje existenci výrobního faktoru kapitál, a předpokládá zároveň možnost jeho neomezené kombinace s prací. Proto může docházet k prohlubování nebo rozšiřování kapitálu.V neoklasickém modelu je růst důchodu závislý na růstu kapitálu,který je zase závislý na růstu úspor,které samy závisejí na důchodu.Jedná se tedy o vzájemně závislý systém,ve kterém rozhodující úlohu hrají úspory.

Rychlejší hospodářský růst,který by vedl k růstu ekonomické úrovně,podle neoklasické teorie vyžaduje:

• vyšší míru úspor,která by vytvořila předpoklady pro růst vybavenosti práce kapitálem,zejména pokud ekonomika v tomto parametru zaostává za vyspělým světem,
• nenulové a tak vysoké tempo růstu technického pokroku,které umožní vytvořit potřebné předpoklady nejen pro další hospodářský růst,ale i pro případnou konvergenci země do klubu nejbohatších zemí.

[editovat] Keynesiánské modely

Hospodářský růst v neoklasickém modelu je spojen s permanentně vyčištěnými trhy výrobních faktorů, neboli s neustálou tzv. plnou zaměstnaností. Keynesiánská ekonomie se naopak zabývá hospodářstvím s nezaměstnaností výšší než při tzv. plné zaměstnanosti. Keynesovské pojetí hospodářského růstu vychází z předpokladu, že rozhodujícím stimulem hospodářského růstu je rostoucí domácí, popř. zahraniční poptávka. Nezbytným předpokladem ovšem je, že v ekonomice existují nevyužité výrobní zdroje, především dostatečná nabídka pracovní síly v požadované kvalifikační struktuře. Vezme-li v úvahu strukturu agregátní poptávky, potom lze konstatovat, že hospodářský růst může vyvolat:

• růst soukromé spotřeby,
• zvýšení investiční aktivity podnikové sféry,
• růst vládních výdajů,
• růst exportu.

Teoritické základy poptávkově orientovaného hospodářského růstu rozpracovali následovníci J. M. Keynese (mezi nejznámější modely patří model růstu R. Harroda a E. Domara). Vycházejí z předpokladu, že investice jako součast agregátní poptávky vytvářejí nejen nové výrobní kapacity, ale i nové důchody, a tak prostřednictvím multiplikátoru významně dynamizují růst HDP.

[editovat] Škola mezí růstu

Specifický nestandardní přístup k problematice dlouhodobého vývoje produktu (nebo produktu na 1 obyvatele) zajímají autoři označovaní někdy jako škola mezí růstu. Základy tohoto přístupu byly vytvořeny osobnostmi sdruženými od konce 60. let v tzv. Římském klubu. Uvedený přístup se vyznačuje zkoumáním vzájemné podmíněnosti celosvětového vývoje několika proměnných:obyvatelstva,průmyslové produkce a produkce potravin,znečištění životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů.Zkoumá dále vývoj ukazatelů životní úrovně,jako produkt na 1 obyvatele a střední délka života,přičemž zohledňuje situaci současné generace a generací budoucích. Autoři docházejí k různým modelům vývoje produktu:

1. Při pokračujícím rychlém růstu obyvatelstva,spojeném s růstem produktu a s poklesem neobnovitelných přírodních zdrojů,doprovázeném rostoucím znečištěním životního prostředí,začnou po čase působit limity růstu:vyčerpanost půdy,nedostatek surovin a paliv,neschopnost přírody absorbovat znečištění.Tyto závěry bývají přirovnávány k Malthusově přístupu,jehož základem je rozpor mezi rychle rostoucím obyvatelstvem a nedostatečným růstem prostředků k obživě.
2. Alternativou je regulace porodnosti až k zastavení růstu populace a omezení výroby náročné na přírodní zdroje.Tím se zpomalí až zastaví zejména růst průmyslové produkce a tím i omezí znečišťování.Při stagnujícím počtu obyvatelstva zůstane za těchto podmínek dlouhodobě stabilní (tedy nikoliv klesající jako v první variantě) objem průmyslové a potravinové produkce na 1 obyvatele.

[editovat] Teorie endogenního růstu

Od 80.let 20.století jsou vyvíjeny nové teorie hospodářského růstu,reagující na sporné výpovědi tradičního neoklasického (Solowova) modelu růstu.Teorie endogenního růstu se snaží vysvětlit dlouhodobé přetrvávání rozdílů mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi.Vysvětlení spočívá v technologickém pokroku v podobě zkvalitňování fyzického i lidského kapitálu Tento technologický pokrok má endogenní charakter – je generován silami uvnitř ekonomiky. Tento technologický pokrok je přitom podmíněn:

1. určitou výchozí kvantitativní i kvalitativní úrovní fyzického kapitálu. Významné nové myšlenky (objevy, zlepšení) vznikají a při určité relativně vysoké ekonomické úrovni, která umožňuje financovat výzkum, zvyšovat kvalifikaci pracovníků apod.,
2. určitými institucionálními podmínkami, jako jsou vládní podpora výzkumu (což se dá odůvodnit charakterem vědomostí jako veřejného statku), tradiční iniciativou pracovníků aj.

Endogenního ekonomického růstu nelze tudíž dosáhnout v jakékoliv ekonomice pouhým jednorázovým poskytnutím moderního kapitálového vybavení a zaškolením pracovníků, nýbrž je výsledkem dlouhodobého ekonomického vývoje.

[editovat] Udržitelný rozvoj a globální problémy hospodářského růstu

Koncepce udržitelného rozvoje představuje takový vývoj výroby a spotřeby, který umožňuje uspokojování dnešních potřeb tak, aby nedošlo k omezení v uspokojování těchto potřeb budoucích generací. Udržitelnost přitom neznamená nulový růst, zdůrazňuje však kvalitativní rozvoj před fyzickou expanzí.

Klíčový je vztah tohoto vývoje k přírodním zdrojům. Udržitelný rozvoj je podmíněn (např.) takovým jejich využíváním, kdy

• v případě obnovitelného zdroje (ryby, lesy apod.) je udržitelná regenerační schopnost tohoto zdroje,
• v případě neobnovitelného zdroje (např. nerostné suroviny) je jeho vytěžování nahrazováno technologickým pokrokem,
• znečištění a produkci odpadů je nutno redukovat na úroveň, únosnou pro jejich přirozenou likvidaci přírodou.

Praktická opatření ve směru realizace udržitelného rozvoje fakticky závisí na vůli jednotlivých zemí (vlád), resp. jejich vlivu v mezinárodních organizacích. To je v rozporu s globálním charakterem výše uvedených problémů a problémů navazujících. V souhrnném přehledu jde zejména o

1. vyčerpání přírodních zdrojů,
2. znečištění životního prostředí,
3. nedostatek surovin,
4. přelidnění,
5. nerovnoměrnost hospodářského vývoje,
6. migrace obyvatelstva aj.

[editovat] Bariéry ekonomického růstu

Faktický vývoj ekonomické úrovně, tj. vývoj reálného produktu na 1 obyvatele, vykazuje v různých zemích a regionech výrazně rozdílnou podobu. Tempo růstu produktu na 1 obyvatele je závislé:

• na tempu prohlubování kapitálu, tj. na vývoji obyvatelstva (resp. práce) a na vývoji zásoby kapitálu,
• na vývoji technologických změn.

Dalším vysvětlením jsou nedokonalé institucionální podmínky růstu.

Demografický vývoj dnešních rozvojových zemí je možno znázornit modelem s určitými obecnými rysy, resp. stadii:

1. počáteční stadium je charakteristické vysokou mírou porodnosti a jen s málo nižší úmrtností. Výsledkem je pomalý růst obyvatelstva,
2. v dalším stadiu přetrvává vysoká porodnost při snižující se míře úmrtnosti (zejména vlivem pokroku v medicíně, kvalitnější výživy apod.). Tento vývoj s vysokým přírůstkem obyvatelstva je nazýván populační explozí,
3. v následujícím stadiu postupně klesá míra porodnosti a růst obyvatelstva se zpomaluje,
4. poslední stadium se vyznačuje stabilizovanou mírou porodnosti i úmrtností, a tedy i relativně stabilním nízkým (až nulovým) růstem produkce.

Zatímco v rozvinutých ekonomikách roční tempo růstu obyvatelstva málokdy překračuje 1 %, v rozvojových zemích činí většinou několikanásobek, což snižuje (i v případě relativně vysokého tempa růstu produktu v některých zemích) růst produktu na 1 obyvatele. Příčinou tohoto vývoje je zmíněná populační exploze jako důsledek snížení míry úmrtnosti, často pod vlivem zahraniční pomoci (zdravotní a potravinová pomoc apod.) při zachování vysoké porodnosti.

Nedostatečná zásoba kapitálových statků bývá často považována za základní bariéru ekonomického růstu. K rozšíření a prohloubení kapitálu však chybí tvorba úspor. Ty však nemohou být vytvořeny při stávajícím nízkém produktu a důchod na 1 obyvatele, který je často na úrovni životního minima. Problém nedostatku úspor je navíc zostřován tzv. únikem kapitálu, tj. zpravidla nelegálním přesunem úspor do zahraničí s cílem zvýšení, nebo alespoň udržení jejich kupní síly (v případě vysoké inflace a nízké domácí úrokové sazby), a jejich umístění ve stabilnějším prostředí. Na problém nedostatku kapitálových statků navazuje nedostatečný technologický pokrok, neboť ten je ze značné části materializován právě ve fyzických a kapitálových statcích. Nedostatečnou úroveň vykazuje i kvalifikace pracovní síly. Problém kvality pracovní síly je navíc zostřován tzv. únikem mozků.

Bariéra rozvoje podnikání může mít dále podobu institucí, jako jsou např.:

• právní rámec podnikání (smluvní jistota, vynutitelnost vlastnických práv) a byrokratický (úřednický) státní aparát, zneužívající své postavení např. při procedurách vzniku podniků, udělování licencí apod. ke korupci pří využívání rozvojové pomoci k osobnímu obohacení,
• náboženské, příbuzenské, rodové a jiné vztahy, které se mohou stát bariérou ekonomického růstu, stejně tak i kulturní tradice a zvyky v intenzitě práce,
• důležitou roli (zejména pro získání zahraničních úspor) hraje též politická stabilita v zemi.

Tyto institucionální aspekty společnosti mohou brzdit tvorbu zdrojů hospodářského růstu (omezovat práci, spořivost a podnikavost), případně mohou výsledky růstu orientovat neproduktivně (nikoli na rozšiřování a prohlubování kapitálu a na technologický rozvoj, nýbrž např. na zbrojení).

[editovat] Překonání nerozvinutosti

Soustředí-li se prioritně na ekonomický růst, jde o tradiční strategie, jejichž východiskem je start hospodářského růstu. Startem je rozvoj výroby v určitém odvětví nebo odvětvích, kde rychlý růst produktu a důchodu umožní tvorbu úspor, které umožní investování i v dalších oborech, až k sebeudržujícímu růstu celé ekonomiky. Tento start může mít podobu např. soustředění výroby do odvětví vybavených vhodnými přírodními a klimatickými podmínkami (zemědělství, těžba surovin a navazující zpracovatelské výroby), nebo v odvětvích, využívajících levnou pracovní sílu. V praktických rozvojových strategiích šlo zpravidla o rozvoj průmyslových odvětví, tedy o tzv. industrializaci. Tato specializace bývá zpravidla stimulována vládní regulací. Ta může mít podobu podpory vývozu (dotace, daňové úlevy, vládní záruky úvěrů apod.), nebo nahrazování dovozů (ochrana domácí výroby před zahraniční konkurencí zejména tzv. nedospělých odvětví).

Součástí rozvojové strategie je také využívání rozmanité technické pomoci, poskytované rozvinutými zeměmi, a zejména zahraničních finančních zdrojů (úspor) jako alternativy nedostatečného domácího důchodu.

Odlišný alternativní přístup vychází z názoru, že samotný ekonomický růst, resp. jeho nastartování pro překonání nerozvinutosti nestačí, nýbrž jde zejména o problém rozdělení a přerozdělení výsledků ekonomického růstu, a to soustavou veřejných rozpočtů. Přerozdělení důchodů by mělo umožnit výstavbu sociální infrastruktury (školství, zdravotnictví, sociální péče) a podporu (subvencemi) tradičního zemědělského sektoru. Tato podpora je, podle této koncepce, účinnější cestou k urychlení ekonomického růstu, než podpora moderních průmyslových výrob. Obdobnou koncepci v rámci alternativního přístupu k rozvojovým strategiím je tzv. filozofie základních potřeb. Ta spočívá v představě, že podstatné pro rozvojovou strategii je, spolu s rozšiřováním výroby, zabezpečit uspokojování základních potřeb (v podobě osobní spotřeby a potřeb jako vzdělání nebo zdravotní péče) veškerého obyvatelstva.

[editovat] Prorůstová politika

Specifický přístup ke stimulaci hospodářského růstu ve smyslu růstu potenciálního produktu zastává směr ekonomického myšlení, označovaný jako ekonomie strany nabídky(A. Laffer aj.). Jde o směr ekonomické teorie, který je obvykle interpretován jako prorůstová politika ve smyslu dlouhodobého udržení disponibilních výrobních zdrojů ve výrobě a jejich rozšiřování. Zároveň však obsahuje i přístup k zabezpečení stabilní vysoké zaměstnanosti, proto bývá někdy interpretován jako forma proticyklické politiky.

Úroveň produkce a její kolísání vyplývá (podle tohoto přístupu) z nabídky výrobců, a ta je podmíněna množstvím výrobních faktorů (kapitálu a práce), zapojených do výroby. Ekonomie strany nabídky se proto orientuje na zkoumání faktorů, které odrazují nebo naopak stimulují k práci, k tvorbě úspor a k investování.

Klíčovým faktorem této stimulace (nebo destimulace) je zdanění důchodů ekonomických subjektů. Vysoké zdanění pracovního důchodu odrazuje pracovníky od nabízení dalšího množství práce, neboť jejich náklad (tj. alternativní výnos – obětovaný volný čas) je větší než výnos, tj. vysoce zdaněný pracovní důchod. Tanto problém může být navíc zostřen tzv. taxflací. V extrémní situaci může dojít i k nulové nabídce práce, kdy podpora v nezaměstnanosti (spolu s jinými sociálními dávkami) je vyšší, než čistý pracovní důchod.

Vysoké zdanění odrazuje též od úspor (které jsou podmínkou tvorby kapitálu), neboť odložená spotřeby není kompenzována dostatečně vysokým výnosem (úrokem po zdanění). Vysoké (nebo rostoucí) zdanění tak vede k poklesu množství vynaložené práce tvořící HDP (zvýší se naopak práce pro vlastní potřebu), k omezení úspor a tvorby kapitálu a tudíž k nízkému produktu, naopak nižší zdanění stimuluje vysokou zaměstnanost, tvorbu kapitálu a tím i vysokou úroveň produktu. Prorůstová politika dále zahrnuje řadu dalších opatření stimulujících rozvoj zdrojů ekonomického růstu – např. podporu investic do lidského kapitálu, financování vědecko-výzkumné aktivity nebo tvorbu infrastruktury (např. dopravní, rozvodné a telekomunikační sítě).

[editovat] Reference

• Helísek Mojmír:Makroekonomie(základní kurs).2.aktualizované vydání.MELANDRIUM 2002.ISBN 80-86175-26-X
• Holman Robert:Ekonomie.3.aktualizované vydání.Praha,C.H.Beck 2002.714 stran.ISBN 80-7179-681-6
• Lacek Mikuláš:Terminologie hospodářske teorie a praxe.Nakladatelství máchova kraje.2002.ISBN 80-901730-9-8
• Samuelson,P.A.,Nordhaus,W.D.:Ekonomie.13.vydání.Praha,Svoboda 1995.1011 stran.ISBN 80-205-0494-X
• Vlček Josef a kolektiv:Ekonomie pro neekonomy.COPEX BOHEMIA,1998.ISBN 80-85963-66-3